Ariel Šaron

V červenci 1953 byl Šaron jmenován velitelem jednotky 101, komanda, které mělo za úkol provádět odvetné nájezdy na jordánské pohraniční vesnice v reakci na vpády arabských neregulérních jednotek. Šaronovi byla přiznána značná samostatnost v jednání, k níž se přidala přirozená prudkost a bezohlednost. V říjnu při jedné takové operaci, odvetném útoku na vesnici Qibyá (na Západním břehu Jordánu), zahynulo 69 civilistů, z toho mnoho žen a dětí. Tato epizoda vyvolala kritiku v Izraeli i v zahraničí. Izraelský ministr zahraničí Moše Šarett, který byl proti jakékoli podobné odvetě, nálet odsoudil jako odhalení Izraele před světem „jako bandy krvežíznivců, schopné masového vraždění“. Šarona se však zastal bojovný první premiér země David Ben-Gurion, který mladého Šarona označil za originálního a vizionářského. Ve svém deníku si Ben-Gurion také poznamenal: „Kdyby se zbavil svých chyb, že nemluví pravdu, a distancoval se od pomluv, byl by výjimečným vojenským vůdcem.“

V roce 1955 Šaron vedl další nálet, tentokrát zaměřený na egyptské síly, které okupovaly pásmo Gazy. Incident, při němž bylo zabito 38 Egypťanů a 8 Izraelců, zvýšil napětí mezi Izraelem a Egyptem. Koncem října 1956 krize vyvrcholila invazí Izraele v tajném spojenectví s Velkou Británií a Francií do Egypta (viz Suezská krize). V následném tažení velel Šaron výsadkářům, kteří dobyli strategický průsmyk Mitla v centrální části Sinajského poloostrova. Překročil rozkazy a utrpěl těžké ztráty, čímž si opět vysloužil směs chvály za své vojenské schopnosti a kritiky za svéhlavé vedení.

V roce 1957 byl poslán na důstojnický výcvik do Staff College v anglickém Camberley. Později studoval na částečný úvazek na tehdejší telavivské pobočce Hebrejské univerzity a v roce 1966 absolvoval práva.

Koncem května 1967 Egypt remilitarizoval Sinaj a vyhlásil blokádu izraelských lodí proplouvajících Tiranskou úžinou. Když se zdálo, že izraelská vláda váhá, jak na egyptské akce reagovat, navrhl Šaron náčelníkovi generálního štábu Jicchaku Rabinovi, aby vrchní vojenské velení převzalo moc a zadrželo kabinet, zatímco ozbrojené síly zahájí preventivní útok na Egypt. O několik dní později však vláda sama rozhodla o zahájení války.

Šaron, do té doby generálmajor, velel jedné ze tří obrněných divizí operujících proti Egyptu v šestidenní válce v červnu 1967. Poté, co izraelské letectvo v první den konfliktu zničilo většinu egyptských bojových letounů na zemi, se izraelské pozemní síly opět přehnaly přes Sinaj, kde narazily jen na malý odpor. Šaron byl oslavován jako vojenský hrdina.

Po válce se Šaron postavil proti výstavbě Bar-Levovy linie (řetěz opevnění vybudovaný na obranu proti egyptskému útoku) podél Suezského průplavu. Upřednostňoval mobilnější, aktivistickou strategii tváří v tvář egyptským bodákovým útokům, ale byl přehlasován. Jako velící generál jižního velitelství (1969-72) držel Šaron linii proti egyptské válce o přežití podél Suezského průplavu. V letech 1971-72 byl zodpovědný za potlačení počínajícího palestinského odporu proti pokračující izraelské okupaci pásma Gazy, přičemž se často uchyloval k brutálním metodám.

Prostřednictvím obvinění z impulzivnosti, nekontrolovatelnosti a dogmatismu si Šaron nadělal mnoho nepřátel a nebyl mu umožněn nejvyšší armádní post, který by mu jinak jeho vojenské výkony mohly získat. V červenci 1973 odstoupil z armády a odešel do důchodu, kde se věnoval chovu ovcí, jehňat a koní na ranči Sycamore Farm v severní části Negevské pouště

.