Asasínští brouci jsou dvojnásobný problém

Asasínští brouci jsou sice malí, ale jsou pěkně nepříjemní. Přinejmenším jsou, pokud jste náhodou hmyz, který považují za kořist – nebo dokonce krysa či pták, který se snaží proměnit v oběd.

Již název brouků – který zahrnuje asi 300 druhů sdružených do čeledi Reduviidae – naznačuje, že si s nimi není radno zahrávat. Nový výzkum vedený molekulárním biologem Andrewem Walkerem z Queenslandské univerzity však odhalil, že jsou mnohem, mnohem nepříjemnější, než se dosud myslelo.

V článku publikovaném v časopise Nature Communications Walker a jeho kolegové pomocí zobrazovacích dat ukázali, že brouk zabiják nemá jednu, ale tři různé jedové žlázy. Navíc produkuje dva zcela odlišné typy jedu – jeden k přemožení kořisti a druhý k odpuzování predátorů.

„Zjistili jsme, že brouci asasíni ve skutečnosti vytvářejí dva různé jedy, z nichž každý obsahuje unikátní koktejl více než 100 různých toxinů,“ říká Walker.

Způsob, jakým se brouk asasín živí, je jako z béčkové sci-fi. Pomocí svého charakteristického silného chobotu – jinak známého jako rostrum – brouk napíchne svou kořist a pak do ní vstříkne sliny s jedem. To slouží dvěma hrůzným účelům: nejprve oběť ochromí a poté zkapalní její vnitřní orgány, což brouku assassinovi umožní vše vysát.

Studie jednoho amerického druhu brouka assassina z roku 1978 zjistila, že tato strategie je tak úspěšná, že brouk dokáže pozřít až 99 % živé váhy své oběti.

A pokud vám to zkrátka připadá, že příslušníci čeledi Reduviidae jsou chamtiví surovci, zvažte toto. V roce 2010 přinesl článek v časopise New Zealand Journal of Zoology světu první popis nově objeveného druhu brouka zabijáka, Stenolemus giraffa.

Tento konkrétní brouk se živí pojídáním pavouků. Jak uvedl vedoucí autor FG Soley z australské Macquarie University, činí tak způsobem, který „klade důraz na nenápadnost“. Patří k nim „pomalé pronásledování rezidentního pavouka, dokud se nedostane na dostřel“, což zahrnuje „přetrhávání hedvábných vláken v cestě při chůzi po skalním podkladu pod pavučinou“.

Nejen brzy zlikvidovaný hmyz a pavouci však mají důvod mít se v blízkosti vrahů na pozoru.

Dávno se ví, že zacházet s broukem způsobem, který ho zneklidňuje, je hloupost. Kousnutí asasínského brouka vyvolává intenzivní, lokalizovanou bolest a nakonec i malý kousek mrtvé tkáně.

Dokud se Walkerův tým nepustil do práce, předpokládalo se, že nepříjemné pocity vznikají proto, že brouk vstřikuje stejný jed, který používá k magenergii své potravy. Ukázalo se, že tento předpoklad byl mylný.

Výzkumníci zjistili, že brouci produkují dva zcela odlišné jedy a jeden z nich aplikují v závislosti na situaci.

Lovecký jed je produkován na jednom místě, v oblasti nazvané přední hlavní žláza. Obranná alternativa se produkuje za ní, v zadní hlavní žláze. Obě žlázy a třetí pomocná se sbíhají ve struktuře zvané hilus, která je popisována jako soubor svalem ovládaných směšovacích komor.

Když Walkerův tým aplikoval obranný jed na kořistní hmyz, neměl vůbec žádný účinek – ale, panečku, větším zvířatům ublížil.

Vědci tvrdí, že pokud je známo, schopnost produkovat dva jedy s různými funkcemi je evoluční adaptací, která se nevyskytuje u žádného jiného živočicha.

Může to také podle Walkera vést k užitečným inovacím.

„Lovecký jed se zdá být dobrým místem pro hledání stop pro ekologicky šetrné insekticidy, protože obsahuje mnoho různých toxinů, které se vyvinuly za specifickým účelem zabíjení hmyzu,“ vysvětluje.