Astroworld

„Kdo to dal dohromady? Já jsem to lepidlo,“ prohlašuje Travis Scott na albu Astroworld a těžko si představit přesnější shrnutí jeho estetického přístupu. Šestadvacetiletý zpěvák je avatarem generace kurátorů vytvářejících playlisty, kteří pozitivně přijali slovo „kreativní“ jako pracovní náplň. Na výsluní mainstreamového rapu se vyšvihl cestou čistého tastemakingu, přičemž od hybridního hip hopu svého debutu Rodeo z roku 2015 uplatňuje au courant měnu půjčování si přesně těch správných talentů v přesně ten správný čas. V závislosti na různých faktorech – věku, žánrových zálibách, míře aktivního investování do nesčetných průsečíků mezi populární kulturou a sociálními médii – může Scottův umělecký přístup působit inspirativně nebo rozčileně, ale také se nepochybně osvědčil.

Má vlastní vliv na oblasti popkultury – Drakeův „playlist“ More Life z roku 2017 byl pravděpodobně stejně tak ovlivněn Scottovým revoltujícím přístupem A&R jako vyvíjející se plynulostí formátu alba – i když zůstává zavázán svému mentorovi Kanyemu Westovi, jehož titánské album Yeezus z roku 2013 (na němž se Scott podílel) bylo svým vlastním ultrakolaborativním, střihovým monstrem. Pokud Yeezus přijal tvorbu ve výboru jako prostředek k dosažení cíle, Scott se posunul o několik kroků dál a dovolil, aby takový étos definoval jeho uměleckou podstatu. To z něj samozřejmě udělalo rozporuplnou postavu nejen v hiphopových kruzích. V roce 2015 se na serveru Deadspin objevil příspěvek s názvem „Travis Scott je horší než Iggy Azalea“, který Scotta označil za chytrého kulturního plagiátora, což se ještě více potvrdilo v následujícím roce, kdy byl obviněn, že v podstatě ukradl rámec pro spolupráci Young Thuga a Quava „Pick Up the Phone“ samotnému Thugovi.

Alba, na nichž se tato píseň objevila, Birds in the Trap Sing McKnight z roku 2016, zachytila Scotta v procesu zdokonalování drsnějších hran jeho zvuku, s odvážnějšími háčky a pomalým příklonem k zjednodušeným písňovým strukturám. Loňská celovečerní spolupráce s členem Migos Quavo, Huncho Jack, Jack Huncho, však ve srovnání s ní působila unášeně a odhozeně, což naznačuje podivný paradox zakotvený v jeho dosavadní kariéře:

Tak je tomu i v případě Astroworldu, bezesporu jeho dosud nejsilnějšího počinu. Album nese název podle již zrušeného zábavního parku v jeho rodném Houstonu a často připomíná vlhký den strávený na pouti: lepkavé, sladké, rušné a plné laciného vzrušení, které přesto působí trochu předraženě. Co se týče tripově znějícího hip-hopu, Scott se zde pohybuje na úrovni zlatého standardu a předčí i nedávné snahy stylisty A$AP Rockyho. „Psychedelics got me goin‘ crazy,“ loudí nad strašidelnou a krásnou „Stargazing“, přičemž jeho hlas zní jako vnímavý vizualizér iTunes, když kývne na houstonskou legendu Big Moe a vykřikne Ellen DeGeneres. Je to ztělesnění zážitku Travise Scotta.

Astroworld, na němž hostuje řada hvězd reprezentujících popovou špičku (Drake, The Weeknd, Frank Ocean), tvůrčí mozkový trust velké indie scény (Kevin Parker z Tame Impala, James Blake) a rappery nejnovější vlny (Gunna, Sheck Wes, Juice WRLD), se může pochlubit také nejsilnější produkcí Scottova dosavadního hudebního života. „Astrothunder“ se vlní za přispění Thundercata a Johna Mayera, přičemž první jmenovaný zmírnil svůj zběsilý jazz-funk až k pronikavému ploužení, zatímco „Stop Trying to Be God“ hostí Scottův nejangažovanější vokál na desce, s hloubavými linkami harmoniky (s laskavým svolením Stevieho Wondera) a vířícími klávesami obklopujícími jeho hlas. Celé album je poseto zvukovými složitostmi – třepotajícími se kytarovými linkami, efektními samply (nesmrtelný háček z písně „I Wanna Rock (Doo Doo Brown)“ od strýčka Luka v „Sicko Mode“), dostatkem lepkavých syntezátorů, které by zaplnily celou Mléčnou dráhu – a poskytuje tak texturu na úrovni Magic Eye:

O půvabnou „R.I.P. Screw“ a strašidelnou „5% Tint“ se postaral Scottův častý spolupracovník FKi 1st, který je známý také svou prací pro nepravděpodobnou popovou megastar současnosti Post Malone. Je lákavé hledat mezi Malonem a Scottem paralely: oba jsou ostře sledované postavy rapu nebo s ním sousedící, mají masivní mladé publikum a občas se pouštějí do zvuků spojených s rodícími se indie trendy počátku roku 2010, jako je witch house a chillwave.

Ale ať už si o něm myslíte cokoli, Malone je ve svých písních nepřehlédnutelný, jeho nadpozemský chraplák je základním prvkem jeho žánrového skotačení. I přes značný kvalitativní skok, který se na Astroworldu odehrál, stále nemám pocit, že by se Scottovi podařilo dosáhnout takové úrovně individuality. Skutečnost, že Drakeova sloka v písni „Sicko Mode“ (která je o třídu lepší než většina jeho posledního alba Scorpion) se stala nejznámějším a nejzásadnějším momentem Astroworldu, vypovídá o Drakeově příliš velké popové dominanci a Scottově schopnosti nechat se zastínit i ve svých nejsilnějších skladbách.

Nikde jinde se Scottovi i nadále lepí na paty nejasná hranice mezi čerpáním z vlivu a přímým faksimile, když si po celou dobu vypůjčuje z Kanyeho nejhorších lyrických impulsů a v jednu chvíli se upozadí nad kaleidoskopickým popem „Skeletons“ s piánem na hračky: „Když si vezmeš holku ven, čekáš sex?“/“Když si vezme kozy ven, čekáš šeky?“. Kanyeho vliv se přenáší až do samotného závěru Astroworldu se závěrečnou skladbou „Coffee Bean“, rozjímáním s prachsprostou produkcí od Nineteen85, která silně odráží zvuk a průběh podobně pokleslé, duši hledající skladby „30 Hours“ z alba The Life of Pablo. (Umístění této nezvykle osobní skladby na samotný závěr alba také opět evokuje vize Drakea, který si často nechává ty nejdeníčkovitější momenty na závěrečné chvíle svých projektů.)

V „Coffee Bean“ se Scott zamýšlí nad svým nedávným a zdánlivě nečekaným rodičovstvím s Kylie Jenner a okatě řeší své komplikované pocity v této věci: „Tvoje rodina ti řekla, že jsem špatný tah / Navíc už jsem černý chlap.“ Je to fascinující, poněkud drásavý moment introspekce na albu, kde Scott jinak spokojeně – ať už záměrně, nebo ne – hraje spíše ringmastera svého neonově rozpadlého zvukového cirkusu, než aby se stal hlavní atrakcí.