Averroes

Averroesova obhajoba filozofie

Averroesovým prvním dílem je Všeobecná medicína (Kulliyāt, latinsky Colliget), napsaná v letech 1162 až 1169. Dochovalo se pouze několik jeho právnických spisů a žádný z jeho teologických spisů. Jeho nejvýznamnějšími spisy jsou bezpochyby tři úzce propojené nábožensko-filozofické polemické traktáty, které vznikly v letech 1179 a 1180: Faṣl al-Maqāl s dodatkem, Kašf al-Manāhij a Tahāfut al-Tahāfut na obranu filozofie. V prvních dvou jmenovaných Averroes sází na odvážné tvrzení: pouze metafyzik používající určitý důkaz (sylogismus) je schopen a kompetentní (a také povinen) vykládat nauky obsažené v prorocky zjeveném zákoně (šaríʿ nebo šaríʿah), a nikoli muslimští mutakallimúni (dialektičtí teologové), kteří se opírají o dialektické argumenty. Zjistit pravý, vnitřní smysl náboženské víry a přesvědčení je cílem filosofie při jejím hledání pravdy. Tento vnitřní význam nesmí být prozrazen masám, které musí přijmout prostý, vnější význam Písma obsažený v příbězích, přirovnáních a metaforách. Averroës aplikoval Aristotelovy tři argumenty (demonstrativní, dialektický a přesvědčovací – tj. rétorický a poetický) na filozofy, teology a masy. Třetí dílo je věnováno obraně filosofie proti výmluvnému útoku jeho předchůdce al-Ghazálího namířenému proti Avicennovi a zejména al-Fárábímu. Jakkoli byla Averroësova obhajoba oduševnělá a úspěšná, nemohla vrátit filozofii její dřívější postavení, nehledě na to, že atmosféra v muslimském Španělsku a severní Africe byla nanejvýš nepříznivá pro neomezené provozování spekulací. V důsledku reformátorské činnosti Ibn Túmarta (asi 1078-1130), jejímž cílem bylo obnovit čistý monoteismus, byla moc vyrvána vládnoucím Almorávidům a vznikla nová berberská dynastie Almohadů, za níž Averroës sloužil. V jurisprudenci se pak důraz přesunul od praktického uplatňování muslimského práva odvoláváním se na předchozí autority ke stejnému důrazu na studium jeho principů a oživení samostatného právního rozhodování na základě Ibn Túmartova učení. Snad ještě dalekosáhlejší význam měla Ibn Tūmartova myšlenka poučit dosud neznalé masy o jasném významu šaríʿy, aby praxe byla podložena znalostmi. Tento vývoj byl doprovázen povzbuzováním falásifů – „těch, kteří“ podle Averroësova Faṣlu „jdou cestou spekulací a touží po poznání pravdy“ – k používání demonstrativních argumentů při výkladu teoretického učení šaríʿy. S takto posílenýma rukama právníků i teologů však Averroësova obhajoba filosofie nadále probíhala v nepříznivé atmosféře.

Sám Averroës přiznal podporu abú Yaʿqūba, kterému věnoval svůj Komentář k Platónově republice. Averroës však pokračoval ve svém filozofickém hledání tváří v tvář silnému odporu mutakallimúnů, kteří spolu s právníky zaujímali významné postavení a měli velký vliv na fanatické masy. To může vysvětlovat, proč náhle upadl v nemilost, když ho abú Júsuf při příležitosti džihádu (svaté války) proti křesťanskému Španělsku v roce 1195 sesadil z vysokého úřadu a vykázal do Luceny. Uklidnit tímto způsobem teology v době, kdy chalífa potřeboval bezvýhradnou loajalitu a podporu lidu, se zdá být přesvědčivějším důvodem než to, co nám sdělují arabské prameny (útoky davu na Averroëse, pravděpodobně na popud právníků a teologů). Averroësova potupa však trvala jen krátce – i když dost dlouho na to, aby mu způsobila akutní utrpení – neboť chalífa po svém návratu do Marrákeše Averroëse odvolal. Po své smrti byl Averroës nejprve pohřben v Marrákeši a později bylo jeho tělo přeneseno do rodinné hrobky v Córdobě.

V dějinách islámu není vzácností, že soukromá náklonnost panovníků k filozofii a jejich přátelství s filozofy jde ruku v ruce s oficiálním nesouhlasem s filozofií a pronásledováním jejích stoupenců, doprovázeným pálením jejich filozofických spisů a zákazem studia jiných světských věd než těch, které jsou nutné k dodržování náboženského zákona. Bez chalífovy podpory by Averroës jen stěží mohl celý život vytrvat v boji za filozofii proti teologům, což se projevilo v jeho komentáři k Platónově republice, v dílech jako Faṣl al-Maqál a Tahāfut al-Tahāfut a v originálních filozofických pojednáních (např. o spojení aktivního intelektu s lidským intelektem). Je pravděpodobné, že Ibn Túmartovi pomohlo i postupné odcizení jeho dvou mistrů a patronů od teologie a jejich zaujetí islámským právem. Že bylo pro Averroëse obtížné věnovat se filosofickým studiím souběžně se svědomitým plněním úředních povinností, prozrazuje sám v několika poznámkách roztroušených po svých komentářích; např. v tom k Aristotelovu spisu De partibus animalium.