Awen

První písemný doklad tohoto slova se objevuje v Nenniově Historia Brittonum, latinském textu z roku 796, který částečně vychází z dřívějších spisů velšského mnicha Gildase. Vyskytuje se ve větě „Tunc talhaern tat aguen in poemate claret“ (Talhaern, otec múzy, byl tehdy proslulý v poezii), kde se v latinském textu popisujícím básníky ze 6. století vyskytuje starovelšské slovo aguen (awen).

V současné podobě je zaznamenáno také v Canu Llywarch Hen (9. nebo 10. století?), kde Llywarch říká: „Vím podle svého awen“, což naznačuje, že jde o zdroj instinktivního poznání.

O souvislostech mezi awen jako básnickou inspirací a jako vlitím z božství to často naznačuje The Book of Taliesin. Zvlášť nápadný příklad je obsažen ve verších:

ban pan doeth peir
ogyrwen awen teir

– doslova „tři prvky inspirace, které přišly, nádherné, z kotle“, ale implicitně „které přišly od Boha“, protože „peir“ (kotel) může znamenat také „panovník“, často s významem „Bůh“. Právě „tři prvky“ jsou zde chytře zapracovány, protože awen byl někdy charakterizován jako sestávající ze tří dílčích částí („ogyrwen“), takže „ogyrwen trojjediné inspirace“, což možná naznačuje Trojici.

Giraldus Cambrensis ve svém Popisu Walesu (1194) označil osoby inspirované awenem jako „awenyddion“:

V Cambria jsou jisté osoby, které nikde jinde nenajdeš, nazývané Awenyddion neboli lidé inspirovaní; když se s nimi radíš o nějaké pochybné události, prudce řvou, stávají se bez sebe a jsou jakoby posedlí duchem. Neodpovídají na to, co se po nich žádá, souvisle, ale ten, kdo je obratně pozoruje, zjistí, že po mnoha předmluvách a mnoha samoúčelných a nesouvislých, i když ozdobných řečech, je požadované vysvětlení sděleno nějakým slovním obratem: pak jsou probuzeni z extáze jako z hlubokého spánku a jakoby násilím přinuceni vrátit se ke zdravému rozumu. Po zodpovězení otázek se vzpamatují až poté, co jimi násilně otřásli jiní lidé, a nemohou si vzpomenout na odpovědi, které poskytli. Jsou-li v téže věci konzultováni podruhé nebo potřetí, použijí zcela jiné výrazy; možná mluví prostřednictvím fanatických a nevědomých duchů. Tyto dary jsou jim obvykle udělovány ve snech: některým se zdá, že jim je na rty nalito sladké mléko nebo med; jiným se zdá, že je jim na ústa přiložen písemný rozpis, a po probuzení veřejně prohlašují, že tento dar obdrželi.

(Kapitola XVI: Velšský básník Henry Vaughan napsal v roce 1694 svému bratranci, starožitníkovi Johnu Aubreymu, v odpovědi na žádost o nějaké informace o zbytcích druidství, které v té době ve Walesu existovalo, že

… starověcí bardové … nesdělovali nic ze svých znalostí, ale prostřednictvím tradice: Předpokládám, že to je důvod, proč se nám nezachovaly žádné zprávy ani jakékoliv pozůstatky či jiné památky na jejich učení a způsob života. Co se týče pozdějších bardů, budeš o nich mít velmi zvláštní zprávu. tuto žílu poetrie nazývali Awen, což v jejich jazyce znamená nadšení nebo básnické vzplanutí & (po pravdě řečeno), neboť mnozí z nich, s nimiž jsem hovořil, jsou jí (jak mohu říci) nadáni nebo inspirováni. Jeden velmi střízlivý a znalý člověk (nyní již mrtvý) mi vyprávěl, že za jeho časů byl jeden mladý chlapec bez otce & bez matky, tak velmi chudý, že byl nucen žebrat; zadku se nakonec ujal jeden bohatý muž, který choval velké stádo ovcí na horách nedaleko místa, kde nyní bydlím, a ten mu dal plášť & poslal ho do hor, aby hlídal jeho ovce. Tam v letním čase, když sledoval ovce & a hleděl na jejich jehňata, upadl do hlubokého spánku, v němž se mu zdálo, že vidí krásného mladého muže s věncem zelených listů na hlavě & a jestřábem na pěsti: s toulcem plným šípů na zádech, jak se k němu blíží (celou cestu si pískal několik taktů nebo melodií) a nakonec nechal jestřába přiletět k němu, který se mu (zdálo se mu) dostal do úst & uvnitř, & náhle se probudil ve velkém strachu & zděšení: A takovou žílu nebo dar básnictví měl, že opustil ovce, & chodil po kraji a při všech příležitostech zpíval a stal se nejslavnějším bardem v celém kraji ve své době.

– Henry Vaughan, v dopise Johnu Aubreymu, říjen 1694

.