Aztéky uctívaný mexický naháč je v éře hipsterů opět v kurzu

V majestátním muzeu v Mexico City, se bezcenné obrazy Fridy Kahlo a Diega Rivery dělí o čestné místo s neukázněnou smečkou bezsrstých černých psů:

Třináct psů, kteří žijí v listnatém areálu Museo Dolores Olmedo, jsou přímými potomky těch, kteří patřili Kahlo a Riverovi, kteří se díky svým pronikavě intimním portrétům (ona) a rozměrným nástěnným malbám (on) stali mocnou dvojicí mexického umění 20. století.

Kahlo a Rivera byli hrdí na svůj mexický původ, a proto byl xoloitzcuintle – jazykolam vyslovovaný nějak jako show-low-eats-QUEEN-t-lay – jasnou volbou pro rodinného psa.

Své psy dokonce umisťovali na své obrazy – některé z nich jsou nyní vystaveny v muzeu, kde žijí jejich pravnuci.

„Xolos“, jak se jim zkráceně říká, jsou typickým mexickým psem.

Je to prastarý druh starý 7 000 let a poprvé byl domestikován asi před 5 500 lety.

Aztékové pojmenovali psa podle boha smrti Xolotla v kombinaci se slovem „itzcuintli“, tedy pes. Sami se nechávali pohřbívat s xolos, aby je psi dovedli do Mictlanu, podsvětí, kde podle nich pokračoval život i po smrti.

Od příchodu španělských conquistadorů v roce 1519, kteří Aztéky svrhli, psi střídavě přicházeli a odcházeli z módy.

O pět století později však zažívají svou renesanci a milují je hipsteři v módních čtvrtích v Mexico City i v celé zemi.

„Xoloitzcuintle nesloužily jen jako inspirace a vzor mexickým umělcům, ale zařadily se také na seznam ikon, které reprezentují mexickou identitu, jako jsou kostlivci na Den mrtvých, Frida Kahlo a aztécký kalendář,“ říká Maria Olvido Moreno, historička umění z největší mexické univerzity UNAM.

Psíci, kteří přežili

Xolos postrádají srst – i když někteří mají na temeni hlavy číro – kvůli genetické mutaci, která podle odborníků způsobuje, že jejich organismus nedokáže přečíst DNA pro srst.

Jsou také známí tím, že jim chybí předkusové zuby, což vede k dalšímu charakteristickému vzhledu: jejich růžové jazyky lze často vidět vyplazené z tlamy.

Kromě toho je jejich tělo mimořádně teplé. V dávných dobách si je lidé trpící revmatismem nebo astmatem tiskli k tělu jako léčbu.

V době, kdy Mexiko v roce 1810 zahájilo válku za nezávislost na Španělsku, byl xolo na pokraji vyhynutí.

Španělé zvířata zavrhovali jako symbol toho, co považovali za pohanskou víru, a dokonce je zabíjeli a jedli.

Ale xolové dokázali přežít především díky horám jižního Mexika, odlehlé oblasti, kde žili ve volné přírodě, než je znovu domestikovali domorodí rolníci.

Velký kulturní návrat psů však nastal po mexické revoluci v roce 1910.

Revoluce svrhla diktátora Porfiria Diaze a jeho eurofilní vládnoucí třídu. Nová mexická kulturní elita, včetně Kahlo a Rivery, se pustila do znovuzískávání dlouho stigmatizovaných symbolů domorodé identity – v neposlední řadě xolo.

Kahlo (1907-1954) a Rivera (1886-1957) jsou na černobílých fotografiích z poloviny 20. století zachyceni, jak hrdě pózují se svými xolo a mazlí se s nimi.

Rivera daroval pár xolo své přítelkyni Dolores Olmedo, podnikatelce, filantropce a sběratelce umění.

To jsou předkové psů, kteří se nyní potulují po areálu muzea, jež Olmedo založila ve svém bývalém domě a v němž se nachází největší světová sbírka obrazů Kahlo a Rivery.

Na počest psů stojí v areálu muzea socha a jen pro ně je určen profesionální správce.

„Pro nás jsou tito psi živými uměleckými díly, stejně jako obrazy Rivery a Kahlo,“ řekla kurátorka Josefina Garcia.

„Coco“ a rockové hvězdy

Xolové se v 21. století opět stali cool – jsou to psi, které si vybírají dvacátníci a třicátníci, kteří se hrdě hlásí ke svému mexickému původu.

Věnují se jim články například na stylových stránkách The New York Times, v roce 2016 byli prohlášeni za oficiální „ikonu Mexico City“ a jsou oblíbeným psem obyvatel, jako je Ruben Albarran, frontman slavné rockové skupiny Cafe Tacvba.

„Mají takovou vazbu na mexickou kulturu, kterou miluji,“ řekl Albarran agentuře AFP.

Xolo se také výrazně objevil ve filmu společnosti Disney-Pixar „Coco“ z roku 2017, který získal Oscara za nejlepší animovaný film.

„Xolos jsou dobrou volbou pro lidi, kteří se zajímají o mexickou identitu. A bezsrstý pes je vynikajícím domácím mazlíčkem pro rychle se pohybující Mexico City. Mohou žít v bytě a je snadné se o ně starat,“ řekl Raul Valadez, odborník z paleozoologické laboratoře UNAM.

Hrdý majitel xolů Oscar Gamas, 43letý zvukový designér z Mexico City, řekl, že stejně jako mnoho dalších lidí se o psy nejprve zajímal kvůli jejich „symbolice.“

Poté se však zamiloval do rezervované, ale divoce věrné a ochranitelské osobnosti svého psa Decka.

„Když s nimi žijete, zjistíte, že mají osobnost, která je opravdu odlišuje,“ řekl.