Bílé hory a jejich skály mě málem zabily
Po 1800 mílích jsem se konečně dostal do nechvalně známých Bílých hor, které se staly vrcholem mé túry. Podívejte se na video:
Vstup do White Mountains
Po pekelném sestupu z hory Moosilauke v lijáku jsem konečně vstoupil do White Mountains. Na Bílé jsem čekal celou túru. Předchozí turisté mi říkali, že Bílé hory jsou jejich nejoblíbenější částí AT, takže jsem se těšil a měl velká očekávání. Když jsem kráčel k útulně Eliza Spring, déšť neustával. Všude byly kaluže a nohy mi plavaly ve vodě. Musel jsem si dávat velký pozor, abych neuklouzl na kluzkých kamenech. Moje oblečení nejspíš potřebovalo vyprat, takže déšť byl alespoň k něčemu dobrý.
U přístřešku bylo samozřejmě plno a všechna určená místa pro stany byla obsazená. Naštěstí můj REI Quarter Dome 1 měl dostatečně malou plochu, takže jsem si našel místo pro sebe. Snažil jsem se co nejlépe rozvěsit své mokré oblečení. Výšlap nahoru a dolů z Moosilauke mě tak zmohl, že jsem se ani neobtěžoval dát si pytlík s jídlem do medvědího boxu o patnáct patnáct metrů dál. Ze sestupu mě bolela kolena, tak jsem si vzal Aleve. Na nohou se mi kvůli mokrým botám udělaly nové puchýře. The life of a hiker…
Franconia Ridge
Ráno bylo zatažené, ale nepršelo. Vydal jsem se na stezku do svěžího, zeleného světa. Bílé hory se ukázaly být ohromnou výzvou, se strmými skalními stěnami, po kterých se muselo šplhat nahoru a dolů. Mým prvním velkým výstupem byla hora Kinsman. Myslel jsem si, že jsem se svými trailovými nohami na jihu ve formě, ale v rovinatějších a jednodušších státech od Západní Virginie po New York jsem se necítil ve své kůži. Nebyl jsem zvyklý zdolávat čtyřtisícovky! Bohužel výhledy byly nevděčné, skryté v mracích. Ale abych si zlepšil den, na chatách v Bílých horách nechávají zbytky od snídaně a na jedné z nich se mi podařilo ukořistit studené palačinky. Hiker trash for life.
Pokračoval jsem dál přes Little Haystack Mountain. Nohy a kolena mi umíraly. Brzy jsem už šlapal v mracích po hřebeni Franconia. Slyšel jsem úžasné věci o výhledech tady nahoře, ale oblačnost zničila jakýkoli výhled. Přemýšlel jsem o skrytém táboření v naději, že ráno zastihnu lepší počasí, ale měl jsem příliš málo vody na to, abych se utábořil. A tak jsem pokračoval přes Mount Lincoln a Mount Lafayette. Při sestupu se mraky rozpršely a mně se naskytl nebeský výhled na Bílé hory. V dálce jsem dokonce rozeznával horu Mount Washington. To byly chvíle, kvůli kterým to všechno stálo za to.
Když tě Bílina dostane dolů
Probudil jsem se do chladného, mlhavého rána. Připomnělo mi to dny strávené ve Smokies, kde jsem potřeboval bundu do deště, abych se zahřál. Z mokré stezky se mi nehojily puchýře. Strmý výstup na horu Garfield se ukázal jako účinný způsob, jak se zahřát. Mraky kazily výhled a cestou dolů chvíli padaly kroupy. Zbytky snídaně na další chatě mi opět zvedly náladu.
Zobrazit tento příspěvek na Instagramu.
#whitemountains
Dvě hory konečně poskytly výhled, když se mraky spálily. Bílé byly úchvatné, ale vítr mi nedovolil kochat se výhledem příliš dlouho. Sestup byl strmý, podobně jako všechno v Bílých. Dával jsem si na čas a byl jsem opatrný jako vždy, ale terén byl místy prostě tak obtížný. V jednom místě jsem uklouzl na skalní stěně a spadl na zadek. Ozvalo se hlasité lupnutí.
Přes levé zápěstí jsem viděl dva červené pruhy a pravá dlaň mě bolela. Poměrně rychle jsem se zvedl ze země. Dlaň by byla v pořádku a rány přes zápěstí byly naštěstí mělké a nebyly u žádné důležité tepny. Moje levá treková hůl však byla prasklá napůl. Byla teď úplně k ničemu. Alespoň jsem nebyl vážně zraněný a byla to jen hůl. Co kdyby hůl přeťala tepnu o necelý centimetr dál? Měl bych se považovat za šťastlivce. Ale jestli jsem někdy potřeboval tyče k udržení rovnováhy a opory nejvíc, bylo to tady v Bílých. Už jsem neměl mobilní signál, takže jsem ani nemohl zařídit, aby mi poslali náhradní.“
Jednu tyč v ruce a druhou připevněnou k batohu jsem pokračoval dál. Svítilo slunce a byl nádherný den. Na stezce bylo bažinaté rozcestí s výhledem na jednu stranu. Podíval jsem se na něj a byl neuvěřitelný. Hory byly nádherné.
Zobrazit tento příspěvek na InstagramuBílé hory byly všechno a ještě víc. Strmá stoupání, brutální sjezdy, uklouznutí a pády, zlomené trekové hole, dechberoucí výhledy, skály, vrcholy a nádherné lesy.
The Presidentials
Když bylo deštivé a zamračené počasí za mnou, další den byl plný slunce s jedním nádherným výhledem za druhým. Nejprve to byla hora Mount Webster, následovaná Jacksonem a Piercem. Moje kolena byla vděčná, že stezka vedla kolem Eisenhowera, a ne přes něj. Nějaká údržba stezky mě donutila jít spíš přes Monroe než kolem něj.
U chaty Lake of the Clouds Hut jsem si mohl vybrat, jestli zůstanu přes noc a odpracuji si pobyt, nebo zdolám Mount Washington a budu pokračovat ještě šest mil před západem slunce k chatě Madison Hut. Chtěl jsem vystoupit na vrchol Washingtonu v den s jasnou oblohou, a tak jsem využil příležitosti a vyrazil dál.
Pro jednou to byl snadný výstup. Na vrcholu jsem se zastavil, udělal pár turistických věcí a koupil si koláčky. Den se neprodlužoval a já měl před sebou kilometry, které jsem musel zdolat, a tak jsem se opět vydal na cestu.
Kamenitá stezka mě značně zpomalila a udělala své na mých kolenou a chodidlech. S jednou trekovou holí jsem si poradil, jak nejlépe jsem mohl. Na jednom místě jsem narazil na sníh, který ještě neroztál; byl přece červen! Z Washingtonu jsem šel po nejkrásnějším úseku stezky na celé AT kolem Mount Clay a Jeffersonu. K chatě Madison Hut jsem se dopotácel těsně po západu slunce a našel si místo na stan. Byl jsem vyčerpaný po osmnáctikilometrovém dni přes Presidential Range.
Zobrazit tento příspěvek na Instagramu#whitemountains #thewhites #appalachiantrail #mountains
Pekelný závěr
Mount Madison byl nejhorší. Byla to měsíční krajina plná rozeklaných skal. Stezka byla dobrodružstvím typu „vyber si sám“, když jsem si vybíral cestu dolů po skalnatých svazích od jedné skalní kůry ke druhé. Na konci jsem měl nohy odřené a bolavé. Ale to nebyl konec. Po krátkém oddechu v Pinkham Notch na oběd a zmrzlinu jsem se vydal přes vyčerpávající vrcholky Wildcat Mountain.
V 18:30 jsem byl u chaty Carter Notch. Už tam nebylo místo pro další práci za pobyt, takže jsem si musel najít místo na táboření. Byl jsem vyčerpaný a blížil se déšť. Protože jsem nechtěl jít na Carter Mountain v ranním dešti, tvrdohlavě jsem pokračoval dál s plným vědomím, že nemám dost denního světla na to, abych se dostal do dalšího tábořiště. Měl jsem štěstí, že byl úplněk.
Než jsem zdolal vrchol Carter Mountain, padla tma. A s ní přišly dešťové mraky, které mi zastínily úplněk. Šlapat dolů za tmy bylo nesmírně strašidelné a nebezpečné. Vybila se mi baterie v čelovce, ale mohl jsem použít baterku v telefonu. Pevně jsem si uvázal šátek kolem čela a strčil do něj telefon… life hack. V jedenáct večer jsem dorazil do útulku Imp Shelter a kempu, když začalo pršet. Byl jsem vyčerpaný, potlučený a mé tělo se cítilo mizerně. Nohy mě bolely a klenby jsem měla pohmožděné. Kolena mi pulzovala bolestí. Vzal jsem si Aleve, když jsem se snažil usnout, ale ve čtyři ráno jsem se probudil s tak bolavými koleny, že jsem si musel vzít další Aleve, abych znovu usnul. Plahočil jsem se, abych se vyhnul dešti, a zvládl jsem to, ale za jakou cenu? Zbývaly mi tři týdny do konce túry a nejlepší část Bílých za mnou, a tak jsem byl připraven skončit.
Podrobnější popis mého každodenního pobytu na stezce najdete na mém osobním blogu a na YouTube, kde jsou další videa z cesty.