Bagdád v Iráku
Demografické trendy
Populace Iráku je mladá. Přibližně dvě pětiny obyvatel jsou mladší 15 let, zatímco dvě třetiny jsou mladší 30 let. Porodnost je vysoká a úmrtnost nízká, což je dáno mnohem menším počtem starších obyvatel; méně než sedmina Iráčanů je starší 45 let. Průměrná délka života žen je přibližně 76 let, zatímco průměrná délka života mužů je 73 let.
Irák má po Íránu, Egyptě a Turecku čtvrtou největší populaci na Blízkém východě. Přesto je od roku 1980 obtížné získat a interpretovat demografické informace a vnější pozorovatelé jsou často nuceni používat odhady. Od roku 1990 k nedostatku informací významně přispívalo embargo OSN na Irák, které ztěžovalo cestování do země a ze země, ale nejdůležitější byla více než třicetiletá vláda baasistického režimu, který se snažil kontrolovat tok informací o zemi. Bývalá irácká vláda se snažila bagatelizovat nelichotivé demografické změny v kurdských a šíitských komunitách a zároveň zdůrazňovat dopady embarga OSN na zdraví, výživu a celkovou úmrtnost – zejména u dětí v zemi.
Studie OSN ukazují, že celková úroveň zdraví a výživy výrazně poklesla po zavedení embarga v roce 1990 a předtím, než Irák koncem roku 1996 přijal ustanovení programu OSN, který Iráku umožnil prodávat stanovené množství ropy za účelem nákupu potravin, léků a dalších potřeb pro lidi. Tato situace vedla k výraznému poklesu porodnosti, přirozeného přírůstku a plodnosti a ke znatelnému zvýšení úmrtnosti. Celkové statistiky vitality v Iráku během 90. let 20. století však zůstaly nad světovými průměry a v 21. století se začaly vracet na předválečnou úroveň.
Vzhledem k relativně nízké hustotě obyvatelstva Iráku vláda ve 20. století prosazovala politiku populačního růstu. Úhrnná plodnost se od svého vrcholu na konci 60. let 20. století snížila. Tento pokles byl zřejmě důsledkem obětí dvou velkých válek – dosáhl možná až půl milionu mladých a raně dospělých mužů – a následných potíží spojených s embargem OSN, jakož i celkového pocitu nejistoty mezi Iráčany. Ze stejných důvodů se počítá s tím, že míra přirozeného přírůstku, ačkoli byla na světové poměry stále vysoká, do poloviny devadesátých let výrazně poklesla, než se podobně opět zvýšila.
Související těžkosti na počátku až v polovině devadesátých let a v prvním desetiletí 21. století přiměly řadu Iráčanů – alespoň těch, kteří byli dostatečně majetní – buď opustit zemi, nebo hledat útočiště v severním kurdském regionu, kde se díky mezinárodní pomoci a volnějšímu trhu životní podmínky během devadesátých let znatelně zlepšily. Odhaduje se, že jeden až dva miliony Iráčanů – mnozí z nich byli neregistrovaní uprchlíci – uprchli ze země do různých destinací (včetně Íránu, Sýrie a Jordánska) z přímého strachu před represemi ze strany vlády. Během války v Iráku uprchlo ze země více než 1,6 milionu Iráčanů a více než 1,2 milionu bylo vnitřně vysídleno.
Kromě odchodu značného počtu Iráčanů je hlavním demografickým trendem v zemi od 70. let 20. století nucené stěhování – zejména íránského obyvatelstva a v poslední době i Kurdů – nucená etnická homogenizace a urbanizace. Východní Irák tradičně tvořil součást přechodové zóny mezi arabským a perským světem a až do nástupu režimu Baʿath k moci v roce 1968 žil v zemi značný počet etnických Peršanů (stejně jako v Íránu žije velký počet etnických Arabů). V letech 1969-1980 však byli oni – a mnoho Arabů, které režim definoval jako Peršany – deportováni do Íránu.
Kurdové tradičně obývali severovýchod a sunnitští Arabové tradičně převažovali ve středním Iráku. V 80. letech 20. století režim Baʿath násilně vystěhoval desítky tisíc Kurdů z oblastí podél íránských hranic, při čemž mnoho Kurdů zahynulo, a následně přesídlil velké množství Arabů do oblastí tradičně obývaných Kurdy, zejména do města Kirkúk a jeho okolí. Kurdové z těchto regionů byli rovněž vyhnáni a mnoho z přibližně půl milionu vnitřně vysídlených osob v Iráku před válkou v Iráku byli Kurdové. Režim dále systematicky nutil velké množství Kurdů a příslušníků menších etnických skupin ke změně etnické identity a nutil je prohlásit se za Araby. Těm, kteří se tomuto nátlaku nepodvolili, hrozilo vyhoštění, fyzické týrání a věznění.
Iráčané se od 30. let 20. století pomalu stěhovali do městských oblastí. Mobilita obyvatelstva a růst měst do jisté míry vytvořily náboženskou a kulturní směs v několika velkých městech, zejména v Bagdádu. (K celkovým změnám v etnické struktuře země však došlo jen málo, s výjimkou případů nucené migrace). Mnoho Kurdů se přestěhovalo buď do větších měst v Kurdistánu, nebo do větších měst, jako je Mosul nebo Bagdád. Jen málo Kurdů se dobrovolně přestěhovalo na jih, kde tradičně převažují arabští šíité. Ti se ve velkém počtu stěhovali do větších měst na jihu nebo, zejména během bojů v 80. letech, do převážně šíitských čtvrtí v Bagdádu. Sunnité migrující z venkovských oblastí se většinou stěhovali do bagdádských oblastí s většinovou etnickou a náboženskou příbuzností.
Od poloviny 70. let do roku 1990 přilákal nedostatek pracovních sil do Iráku velké množství zahraničních pracovníků, zejména Egypťanů; v době největšího rozmachu mohl počet Egypťanů přesáhnout dva miliony. Prakticky všichni zahraniční pracovníci opustili zemi před válkou v Perském zálivu a jen málo z nich, pokud vůbec nějací, se vrátili.
.