Bantustan

Bantustan, známý také jako domovina Bantuů, domovina Jihoafrické republiky nebo černošský stát, některé z deseti bývalých území, která byla v polovině a na konci 20. století vládou Jihoafrické republiky ovládanou bělochy označena jako pseudonárodní domovina pro černošské africké (vládou klasifikované jako Bantuové) obyvatelstvo země. Bantustany byly hlavním administrativním nástrojem pro vyloučení černochů z jihoafrického politického systému v rámci politiky apartheidu neboli rasové segregace. Bantustany byly organizovány na základě etnických a jazykových skupin definovaných bílými etnografy; například KwaZulu bylo určeno jako domovina národa Zulu a Transkei a Ciskei byly určeny pro národ Xhosa. Dalšími arbitrárně vymezenými skupinami opatřenými bantustany byly Severní Sotho, Jižní Sotho (viz Sotho), Venda, Tsonga (neboli Šanga) a Svazijci. Navzdory snahám jihoafrické vlády prosadit bantustany jako nezávislé státy žádná zahraniční vláda nikdy neudělila diplomatické uznání žádnému z bantustanů.

Bantustany měly své kořeny v zákonech o půdě vyhlášených v letech 1913 a 1936, které definovaly řadu roztroušených oblastí jako „původní rezervace“ pro černochy. V následujících desetiletích došlo k určitému rozšíření, konsolidaci a přemístění těchto oblastí. V padesátých letech 20. století dosahovala celková rozloha rezervací 13 % celkové rozlohy Jihoafrické republiky, zatímco černoši tvořili nejméně 75 % celkové populace. Zákon o podpoře bantuské samosprávy z roku 1959 přeznačil rezervace na „domovské země“ neboli bantustany, v nichž měly mít právo pobytu pouze určité etnické skupiny. Později zákon o občanství domovských oblastí Bantu z roku 1970 definoval černochy žijící v celé Jihoafrické republice jako legální občany domovských oblastí určených pro jejich konkrétní etnické skupiny – tím je zbavil jihoafrického občanství a několika zbývajících občanských a politických práv. Mezi 60. a 80. lety 20. století jihoafrická vláda ovládaná bělochy neustále odstraňovala černochy, kteří dosud žili v „bělošských oblastech“ – dokonce i ty, kteří se usadili na majetku, který patřil jejich rodinám po celé generace – a násilně je přemisťovala do bantustanů.

Jihoafrická vláda následně prohlásila čtyři z bantustanů za „nezávislé“: Transkei v roce 1976, Bophuthatswana v roce 1977, Venda v roce 1979 a Ciskei v roce 1981. Šest dalších bantustanů zůstalo samosprávných, ale ne nezávislých: Gazankulu, KwaZulu, Lebowa, KwaNdebele, KaNgwane a Qwaqwa. Pouze dva z bantustanů (Ciskei a Qwaqwa) měly zcela sourodé území; každý z ostatních se skládal ze dvou až třiceti roztroušených bloků půdy, z nichž některé byly značně rozptýlené. Bantustany, řízené černošskými elitami spolupracujícími s jihoafrickou vládou, mohly vykonávat některé funkce samosprávy – např. v oblasti školství, zdravotnictví a vymáhání práva. Výkonné orgány bantustanů byly nominálně odpovědné zákonodárným shromážděním, která byla částečně volena, ale vnitřní převraty vynesly v některých případech k moci vojenské režimy.

Bantustany byly venkovské, chudé, málo industrializované a závislé na dotacích jihoafrické vlády. V šesti samosprávných bantustanech žila jen asi třetina celkového černošského obyvatelstva Jihoafrické republiky a ve čtyřech nezávislých bantustanech asi čtvrtina, přesto byly bantustany kvůli nedostatečnému množství přidělené půdy hustě osídleny. Zbytek černošského obyvatelstva žil v „bílé Jihoafrické republice“ – někdy legálně, ale často nelegálně, protože velké procento mladších lidí bylo nuceno se tam stěhovat za prací. Jakmile však dělníkům vypršela smlouva nebo byli na práci příliš staří, byli deportováni zpět do bantustanů. V mrazivě eufemistickém jazyce apartheidu se Bantustany staly odkladištěm „přebytečných lidí“.

Ačkoli bílí farmáři v blízkosti hranic Bantustanu denně převáželi černošské dělníky na své farmy a zpět, smysluplný hospodářský rozvoj v Bantustanech a jejich okolí se nikdy nedostavil. Původní naděje tvůrců systému bantustanů spočívaly v tom, že podél hranic bantustanů vznikne průmysl, který využije levnou pracovní sílu dostupnou v jejich blízkosti, ale tyto naděje se většinou nenaplnily. Ztroskotaly i další iniciativy, jejichž cílem bylo vytvořit iluzi životaschopné ekonomiky bantustanů. Nakonec byly do značné míry závislé na finanční pomoci poskytované jihoafrickou vládou. V bantustanech přetrvávala velká chudoba a dětská úmrtnost byla extrémně vysoká. Navzdory drakonické kontrole míst, kde směli lidé hospodařit, a počtu dobytka, který směli mít, byla půda v Bantustanech nadměrně osídlena, nadměrně spásána, a tudíž postižena vážnou erozí půdy.

Zrychlující se kolaps systému apartheidu v 80. letech vedl k tomu, že vláda ovládaná bělochy upustila od svého záměru osamostatnit zbývající Bantustany. Jihoafrická republika následně přijala ústavu, která apartheid zrušila, a v roce 1994 bylo všech 10 bantustanů znovu začleněno do Jihoafrické republiky, přičemž jejich obyvatelům byla přiznána plná občanská práva. Bývalá organizační struktura bantustanů a provincií byla zrušena a místo nich bylo vytvořeno devět nových jihoafrických provincií. Přestože byly bantustany zrušeny, jejich znepokojivé dědictví zůstalo; takové problémy jako zhoršování životního prostředí a sporná otázka přerozdělování půdy těm, kteří byli násilně přesídleni během éry apartheidu, představovaly pro vlády po roce 1994 náročné výzvy.