Barbara McClintock
Barbara McClintock, (narozena 16. června 1902, Hartford, Connecticut, USA – zemřela 2. září 1992, Huntington, New York), americká vědkyně, jejíž objev mobilních genetických elementů neboli „skákajících genů“ ve 40. a 50. letech 20. století jí v roce 1983 vynesl Nobelovu cenu za fyziologii nebo lékařství.
© American Philosophical Society Library-Barbara McClintock Papers/National Library Of Medicine
McClintocková, jejíž otec byl lékař, měla v dětství velkou zálibu ve vědě a brzy se u ní projevila samostatnost v myšlení a jednání, kterou projevovala po celý zbytek života. Po absolvování střední školy se v roce 1919 zapsala jako studentka biologie na Cornellově univerzitě. V roce 1923 získala bakalářský titul, o dva roky později magisterský titul a po specializaci na cytologii, genetiku a zoologii v roce 1927 doktorát. Během postgraduálního studia zahájila práci, která jí zabrala celý profesní život: chromozomální analýzu kukuřice. Používala mikroskop a barvicí techniku, která jí umožnila zkoumat, identifikovat a popisovat jednotlivé chromozomy kukuřice.
V roce 1931 publikovala s kolegyní Harriet Creightonovou práci „A Correlation of Cytological and Genetical Crossing-over in Zea mays“, která prokázala, že chromozomy tvoří základ genetiky. Na základě svých experimentů a publikací ve 30. letech 20. století byla McClintocková v roce 1939 zvolena viceprezidentkou Genetické společnosti Ameriky a v roce 1944 prezidentkou Genetické společnosti. V roce 1933 získala Guggenheimovo stipendium na studium v Německu, ale kvůli nástupu nacismu odjela předčasně. Když se vrátila na Cornellovu univerzitu, svou alma mater, zjistila, že univerzita nechce přijmout profesorku. Rockefellerova nadace financovala její výzkum na Cornellu (1934-36), dokud ji nezaměstnala Missourská univerzita (1936-41).
V roce 1941 se McClintocková přestěhovala na Long Island v New Yorku, kde pracovala v Cold Spring Harbor Laboratory, kde strávila zbytek svého profesního života. Ve 40. letech 20. století pozorováním a experimentováním s variacemi ve zbarvení kukuřičných zrn zjistila, že genetická informace není stacionární. Sledováním změn pigmentace u kukuřice a pomocí mikroskopu zkoumala velké chromozomy této rostliny a izolovala dva geny, které nazvala „řídicí elementy“. Tyto geny řídily geny, které byly skutečně zodpovědné za pigmentaci. McClintocková zjistila, že řídicí elementy se mohou podél chromozomu přesunout na jiné místo a že tyto změny ovlivňují chování sousedních genů. Předpokládala, že tyto transponovatelné elementy jsou zodpovědné za nové mutace pigmentace nebo jiných vlastností.
McClintockova práce předběhla svou dobu a po mnoho let byla považována za příliš radikální – nebo ji její kolegové vědci jednoduše ignorovali. Hluboce zklamaná svými kolegy přestala publikovat výsledky své práce a přestala přednášet, ačkoli ve výzkumu pokračovala. Teprve koncem šedesátých a v sedmdesátých letech, poté, co biologové zjistili, že genetický materiál je DNA, začali členové vědecké komunity ověřovat její první poznatky. Když konečně došlo k uznání, byla McClintocková zasypána cenami a poctami, zejména Nobelovou cenou za fyziologii nebo lékařství za rok 1983. Byla první ženou, která se stala jedinou nositelkou tohoto ocenění.