Basilicata

PrehistorieEdit

První stopy přítomnosti člověka v Basilicatě se datují do pozdního paleolitu s nálezy Homo erectus. Pozdně kenozoické fosilie, nalezené ve Venosa a na dalších místech, zahrnují slony, nosorožce a dnes již vyhynulé druhy, jako je šavlozubá kočka rodu Machairodus. U Filiana byly objeveny ukázky skalního umění z mezolitu. Od pátého tisíciletí lidé přestali žít v jeskyních a budovali osady z chatrčí až k řekám vedoucím do vnitrozemí (Tolve, Tricarico, Aliano, Melfi, Metaponto). V tomto období se anatomicky moderní lidé živili pěstováním obilovin a chovem zvířat (Bovinae a Caprinae). K chalkolitickým nalezištím patří jeskyně Latronico a pohřební nálezy z jeskyně Cervaro u Lagonegro.

První známé stabilní tržní centrum apeninské kultury na moři, sestávající z chatrčí na ostrohu Capo la Timpa , poblíž Maratea, pochází z doby bronzové.

První domorodé komunity doby železné žily ve velkých vesnicích na náhorních plošinách nacházejících se na hranicích rovin a řek, v místech vhodných pro jejich chovatelskou a zemědělskou činnost. K takovým osadám patří Anglona ležící mezi úrodnými údolími Agri a Sinni, Siris a na pobřeží Jónského moře Incoronata-San Teodoro. První přítomnost řeckých kolonistů, pocházejících z řeckých ostrovů a Anatolie, se datuje od konce 8. století př. n. l.

Z archeologických nalezišť osad z 11.-8. století př. n. l. se prakticky nedochovaly žádné stopy (kromě nekropole v Castellucciu na pobřeží Tyrhénského moře): možná to bylo způsobeno rostoucí přítomností řeckých kolonií, která změnila rovnováhu obchodů.

Dávná historieEdit

V dávných historických dobách byl region původně znám jako Lukánie, pojmenovaný podle Lukánů, osmansky mluvícího obyvatelstva ze střední Itálie. Jejich název mohl být odvozen z řeckého leukos, což znamená „bílý“, lykos („šedý vlk“), nebo latinského lucus („posvátný háj“). Nebo pravděpodobněji Lucania, stejně jako křestní jméno Lucius (praenomen) pochází z latinského slova Lux (gen. lucis), což znamená „světlo“ (<PIE *leuk- „jas“, latinské sloveso lucere „svítit“), a je příbuzné se jménem Lucas. Další navrhovanou etymologií je odvození od etruského Lauchum (nebo Lauchme) s významem „král“, které však bylo přeneseno do latiny jako Lucumo.

Od konce 8. století př. n. l. založili Řekové osadu nejprve v Siris, kterou založili uprchlíci z Kolofónu. Poté založením Metaponta z achajských kolonistů zahájili dobývání celého jónského pobřeží. Na pobřeží existovaly také domorodé enotrijské osady, které využívaly blízké přítomnosti řeckých osad, například Velia a Pyxous, ke svým námořním obchodům.

První kontakty mezi Lukánci a Římany se datují do druhé poloviny 4. století př. n. l.. Po dobytí Taranta v roce 272 byla římská nadvláda rozšířena na celou oblast: Appiánská cesta dosáhla Brindisi a byly založeny kolonie Potentia (dnešní Potenza) a Grumentum.

StředověkEdit

Po pádu Západořímské říše v roce 476 připadla Basilicata germánské nadvládě, která skončila v polovině 6. století, kdy ji Byzantinci v letech 536-552 během apokalyptické byzantsko-gotské války pod vedením byzantských generálů Belisaria a Narsese znovu dobyli od Ostrogótů. Region, hluboce christianizovaný již od 5. století, se stal součástí lombardského vévodství Benevento, které založili invazní Lombarďané v letech 571-590.

V následujících staletích vedly saracénské nájezdy k tomu, že se část obyvatelstva přestěhovala z rovinatých a pobřežních osad do chráněnějších center nacházejících se na kopcích. Města Tricarico a Tursi byla po krátkou dobu pod muslimskou nadvládou: později mělo být „saracénské“ obyvatelstvo vyhnáno. Oblast byla pro Byzanc znovu dobyta od Saracénů a Lombardů na konci 9. století při taženích Nikefora Fokase staršího a jeho nástupců a stala se součástí tématu Longobardie. V roce 968 byla založena Lukánie s hlavním městem Tursikon (Tursi).

V XI. století byla Basilicata spolu se zbytkem velké části jižní Itálie dobyta Normany. Prvním hlavním městem hrabství Apulie (později hrabství Apulie a Kalábrie) se v roce 1043 stalo Melfi, kde byl Robert Guiscard papežem Mikulášem II. jmenován „vévodou“. Pod normanským panstvím získala na významu také Venosa, kterou si Robert Guiscard vybral jako pohřebiště rodu Hauteville (a sám zde bude později také pohřben). Fridrich II. zděděný po Hohenstaufenech reorganizoval správní strukturu svých předchůdců a vznikl Justiciariát Basilicata, jehož hranice se téměř zcela shodovaly se skutečným regionem. V Melfi císař vyhlásil Liber Augustalis (obecně známé jako Melfské konstituce), zákoník pro Sicilské království. Švábové byli ve 13. století vytlačeni Kapetovci z rodu Anjou. Od té doby začala Basilicata ztrácet na významu a byla poznamenána nezvratným společensko-politickým úpadkem.

Novověk a současnostUpravit

V roce 1485 byla Basilicata sídlem spiklenců proti neapolskému králi Ferdinandovi I., tzv. spiknutí baronů, k nimž patřili Sanseverino z Tricarica, Caracciolo z Melfi, Gesualdo z Caggiana, Orsini Del Balzo z Altamury a Venosy a další protiragonské rody. Později Karel V. zbavil většinu baronů jejich pozemků a nahradil je mimo jiné rody Carafa, Revertera, Pignatelli a Colonna. Po vzniku Neapolské republiky (1647) se Basilicata také vzbouřila, ale povstání bylo potlačeno. V roce 1663 byla v Basilicatě vytvořena nová provincie s hlavním městem Matera.

V roce 1735 přešel region pod nadvládu rodu Bourbonů. Autonomní připojení k Italskému království vyhlásila Basilicata 18. srpna 1860 povstáním v Potenze. V tomto období stát zkonfiskoval a rozprodal rozsáhlá území Basilicaty, která dříve patřila katolické církvi. Vzhledem k tomu, že novými vlastníky se stala hrstka bohatých šlechtických rodin, nedočkali se běžní občané po sjednocení bezprostředního hospodářského a sociálního zlepšení a chudoba se nezmenšovala.

To dalo vzniknout fenoménu zbojnictví, které ve skutečnosti přerostlo v občanskou válku v podobě partyzánských bojů, jimiž Bourboni v exilu a církev povzbuzovali rolníky k povstání proti Italskému království. Toto silné opoziční hnutí pokračovalo po mnoho let. Povstání v Basilicatě vedl Carmine Crocco byl nejvýznamnějším náčelníkem v regionu a nejpůsobivějším vůdcem bandy v jižní Itálii.

Skutečně se situace začala pomalu zlepšovat až po druhé světové válce díky pozemkové reformě. V roce 1952 byli obyvatelé Sassi di Matera státem znovu osídleni, ale mnoho obyvatel Basilicaty emigrovalo nebo se chystalo emigrovat, což vedlo k demografické krizi, z níž se Basilicata vzpamatovává dodnes.