Bernard Williams
Raný život a vzděláníEdit
– Shirley Williamsová, 2009
Williamsová se narodila ve Westcliff-on-Sea na předměstí Southendu v Essexu Hildě Amy Williamsové, rozené Dayové, osobní asistentce, a Owenu Pasley Dennymu Williamsovi, hlavnímu inspektorovi údržby na ministerstvu práce. Vzdělání získal na nezávislé škole Chigwell School, kde se poprvé seznámil s filozofií. Četba D. H. Lawrence ho přivedla k etice a problémům vlastního já. Ve své první knize Morálka: V první knize, An Introduction to Ethics (1972), se souhlasem citoval Lawrencovu radu: „Vydejte se za svým nejhlubším impulsem a následujte ho.“
Vyhrál stipendium na Oxfordu a na Balliolu studoval obor Greats (čistá klasika a následně starověké dějiny a filozofii). V Oxfordu ho ovlivnili mimo jiné W. S. Watt, Russell Meiggs, R. M. Hare, Elizabeth Anscombeová, Eric Dodds, Eduard Fraenkel, David Pears a Gilbert Ryle. Zazářil v první části kurzu, čistě klasické literatuře (obzvláště rád psal latinské verše ve stylu Ovidia), a v roce 1951 promoval s gratulací za první místo ve druhé části kurzu a s prémiovým stipendiem v All Souls.
Po Oxfordu strávil Williams dvouletou národní službu létáním na Spitfirech v Kanadě pro Královské letectvo. Během dovolené v New Yorku se sblížil se Shirley Brittain Catlinovou (nar. 1930), dcerou spisovatelky Very Brittainové a politologa George Catlina. Přátelili se již na Oxfordu. Catlinová se přestěhovala do New Yorku, kde na základě Fulbrightova stipendia studovala ekonomii na Kolumbijské univerzitě.
Williams se vrátil do Anglie, aby se ujal stipendia na All Souls a v roce 1954 se stal stipendistou na New College v Oxfordu, kde působil do roku 1959. S Catlinem se nadále stýkal. Začala pracovat pro deník Daily Mirror a usilovala o zvolení labouristickou poslankyní. Williams, rovněž člen Labouristické strany, jí pomohl s doplňovacími volbami v Harwichi v roce 1954, v nichž neúspěšně kandidovala.
První manželství, LondýnEdit
Williamsová a Catlin se vzali v Londýně v červenci 1955 v St James’s, Spanish Place, poblíž Marylebone High Street, následovala svatební cesta na řecký Lesbos.
Pár se nastěhoval do velmi jednoduchého přízemního bytu v Londýně na Clarendon Road v Notting Hillu. Vzhledem k tomu, jak těžké bylo najít slušné bydlení, rozhodli se raději sdílet byt s Helge Rubinsteinovou a jejím manželem, literárním agentem Hilarym Rubinsteinem, který v té době pracoval pro svého strýce Victora Gollancze. V roce 1955 si všichni čtyři koupili čtyřpatrový dům se sedmi ložnicemi na Phillimore Place v Kensingtonu za 6 800 liber a žili v něm společně 14 let. Williams to popsal jako jedno z nejšťastnějších období svého života.
V roce 1958 strávil Williams jeden semestr výukou na Ghanské univerzitě v Legonu. Když se v roce 1959 vrátil do Anglie, byl jmenován lektorem filozofie na University College London. V roce 1961, po čtyřech potratech během čtyř let, se Shirley Williamsové narodila dcera Rebecca.
V roce 1963 byl Williams hostujícím profesorem na Princetonské univerzitě a v roce 1964 byl jmenován profesorem filozofie na Bedford College v Londýně. Jeho manželka byla téhož roku zvolena do parlamentu jako labouristická poslankyně za Hitchin v hrabství Hertfordshire. Deník Sunday Times o dva roky později popsal tento pár jako „novou levici v její nejschopnější, nejvelkorysejší a někdy i nejexcentričtější podobě“. Andy Beckett napsal, že „hostili uprchlíky z východní Evropy a politiky z Afriky a pili sherry v pozoruhodném množství“. Shirley Williamsová se stala nižší ministryní a v roce 1971 stínovou ministryní vnitra. Některé noviny v ní viděly budoucí premiérku. V roce 1981 spoluzaložila novou centristickou stranu, Sociálnědemokratickou stranu; Williams opustil Labouristickou stranu a vstoupil do SDP, i když se později k labouristům vrátil.
Cambridge, druhé manželstvíEdit
V roce 1967, ve svých 38 letech, se Williams stal Knightbridgeovým profesorem filozofie na univerzitě v Cambridge a členem King’s College.
Podle Jane O’Gradyové měl Williams zásadní podíl na rozhodnutí King’s College v roce 1972 přijmout ženy, což byla jedna ze tří prvních čistě mužských vysokoškolských kolejí v Oxbridge. V prvním i druhém manželství podporoval své ženy v jejich kariéře a pomáhal s dětmi více, než bylo v té době u mužů běžné. V sedmdesátých letech, když Nussbaumové vedoucí diplomové práce G. E. L. Owen obtěžoval studentky a ona se přesto rozhodla ho podpořit, Williams jí při procházce po zádech v Cambridgi řekl: „Já jsem se rozhodla, že ho podpořím: „Víte, za tuto podporu a povzbuzování platíte určitou cenu. Vaše důstojnost se stává rukojmím. Tohle opravdu nemusíš snášet.“
Politická kariéra Shirley Williamsové (Dolní sněmovna pravidelně zasedala do 22 hodin) znamenala, že manželé trávili hodně času odděleně. Koupili si dům ve Furneux Pelham v hrabství Hertfordshire nedaleko hranic s jižním Cambridgeshirem, zatímco ona přes týden bydlela na Phillimore Place, aby byla blízko budovy parlamentu. Neděle byla často jediným dnem, kdy byli spolu. Rozdíly v jejich osobních hodnotách – on byl ateista, ona katolička – jejich vztah dále zatěžovaly. Zlom nastal v roce 1970, kdy Williams navázal vztah s Patricií Law Skinnerovou, redaktorkou nakladatelství Cambridge University Press a manželkou historika Quentina Skinnera. Ta se na Williamse obrátila, aby pro knihu Utilitarismus napsal opačný názor na utilitarismus: Pro a proti s J. J. C. Smartem (1973) a zamilovali se do sebe.
Williams a Skinnerová spolu začali žít v roce 1971. V roce 1974 dosáhl rozvodu (na žádost Shirley Williamsové bylo manželství později anulováno). Patricia Williamsová se za něj v témže roce provdala a manželé spolu měli dva syny, Jacoba v roce 1975 a Jonathana v roce 1980. Shirley Williamsová se v roce 1987 provdala za politologa Richarda Neustadta.
Berkeley, OxfordEdit
V roce 1979 byl Williams zvolen prorektorem King’s, kterým byl do roku 1987. V roce 1986 strávil semestr na Kalifornské univerzitě v Berkeley jako Millsův hostující profesor a v roce 1988 odešel z Anglie, aby se tam stal profesorem filozofie Monroe Deutsch, přičemž médiím oznámil, že odchází v rámci „odlivu mozků“ britských akademiků do Ameriky. V roce 1989 byl také Satherovým profesorem klasické literatury v Berkeley; z jeho šesti Satherových přednášek vyrostla kniha Shame and Necessity (1995).
Williams se v roce 1990 vrátil do Anglie jako Whiteův profesor morální filozofie v Oxfordu a člen Corpus Christi. Jeho synové byli podle jeho slov v Kalifornii „na moři“, nevěděli, co se od nich očekává, a on jim nemohl pomoci. Litoval, že svůj odchod z Anglie tak zveřejnil; byl k tomu přemluven, aby upozornil na relativně nízké platy akademiků v Británii. Když v roce 1996 odešel do důchodu, přijal opět stipendium v All Souls.
Královské komise, výboryEdit
Williams působil v několika královských komisích a vládních výborech: Komise pro veřejné školy (1965-1970), zneužívání drog (1971), hazardní hry (1976-1978), Výbor pro obscénnost a filmovou cenzuru (1979) a Komise pro sociální spravedlnost (1993-1994). „Dělal jsem všechny hlavní neřesti,“ řekl. Když byl členem komise pro hazardní hry, jedno z jeho doporučení, tehdy ignorované, se týkalo národní loterie. (Vláda Johna Majora ji zavedla v roce 1994.)
Mary Warnocková popsala Williamsovu zprávu o pornografii z roku 1979, kdy byl předsedou Výboru pro obscénnost a filmovou cenzuru, jako „příjemnou, vlastně nutkavou ke čtení“. Vycházela z „podmínky škodlivosti“, že „žádné jednání by nemělo být potlačováno zákonem, pokud se neprokáže, že někomu škodí“, a dospěla k závěru, že dokud jsou děti chráněny před pornografií, dospělí by ji měli svobodně číst a sledovat, jak uznají za vhodné. Zpráva odmítla názor, že pornografie má tendenci způsobovat sexuální delikty. Byly zdůrazněny zejména dva případy, Moors Murders a Cambridge Rapist, kde se o vlivu pornografie hovořilo během soudních procesů. Zpráva tvrdila, že oba případy se zdají být „spíše v souladu s již existujícími rysy, které se odrážejí jak ve výběru četby, tak v činech spáchaných na druhých.“
OperaEdit
Williams měl od raného věku rád operu, zejména Mozarta a Wagnera. Patricia Williamsová píše, že jako teenager navštěvoval představení souborů Carl Rosa Company a Sadler’s Wells. V eseji o Wagnerovi popsal, že se během představení Jona Vickerse v roli Tristana v Covent Garden dostal do „téměř nekontrolovatelného stavu“. V letech 1968-1986 byl členem představenstva Anglické národní opery a pro The New Grove Dictionary of Opera napsal heslo „The Nature of Opera“. V roce 2006 vyšla posmrtně sbírka jeho esejů On Opera, kterou editovala Patricia Williamsová.
Vyznamenání a úmrtíEdit
Williams se v roce 1971 stal členem Britské akademie a v roce 1983 čestným členem Americké akademie umění a věd. V následujícím roce se stal syndikem Fitzwilliamova muzea v Cambridge a později i jeho předsedou. V roce 1993 byl zvolen členem Královské společnosti umění a v roce 1999 byl povýšen do rytířského stavu. Několik univerzit mu udělilo čestný doktorát, včetně Yaleovy a Harvardovy univerzity.
Williams zemřel 10. června 2003 na selhání srdce během dovolené v Římě; v roce 1999 mu byl diagnostikován mnohočetný myelom, forma rakoviny. Zůstala po něm manželka, jejich dva synové a jeho první dítě Rebecca. Byl zpopelněn v Římě.