Berry Oakley Jr: Further On Down The Road

V lednovém/únorovém čísle Bass Playeru z roku 1993, kdy jsem byl redaktorem časopisu, jsme uveřejnili článek „In Memory of Berry Oakley“, který napsal Ray Conrow. Oakley, původní baskytarista Allman Brothers Bandu, zemřel o něco více než dvacet let dříve, 11. listopadu 1972, při nehodě na motocyklu, která se nápadně podobala té, při níž o rok dříve zahynul kytarista Duane Allman. V závěru článku Allen Woody, který byl tehdy baskytaristou Allman Brothers Bandu, pochválil dvacetiletého Berryho Oakleyho juniora slovy: „Je to skvělý, dohromady kluk, který vypadá a hraje jako jeho táta.“

O dvacet sedm let později je Berry junior baskytaristou Allman Betts Bandu, v němž působí další dva synové původních členů Allman Brothers Bandu: Devon Allman, syn Gregga Allmana, a Duane Betts, syn Dickeyho Bettse. Sedmičlenný soubor byl založen v roce 2018 a v srpnu vydal své druhé album Bless Your Heart (BMG). Wade Tatangelo z listu Sarasota Herald-Tribune o albu pochvalně napsal: „Milovníci hudby, kteří hledají čerstvou dávku pravého rock and rollu, budou v roce 2020 jen těžko hledat uspokojivější vydání než dvojalbum Bless Your Heart skupiny Allman Betts Band. Následovník jejich působivého debutu Down to the River z roku 2019 je rockovou hudbou nasáklou amerikanou – opojnou směsí rocku, blues, country, folku, vintage R&B, špetkou jazzu a spoustou soulu – namíchanou s inteligentní, moderní citlivostí.“

Ačkoli jeho otec zemřel ještě před jeho narozením, Berry Jr. se hrdě hlásí k rodinné tradici silné a pevné hry na baskytaru. (Poznámka: Ačkoli se mu obvykle říká „Berry Jr.“, toto jméno není technicky správné. Celé jméno jeho otce bylo Raymond Berry Oakley III a jeho celé jméno je Berry Duane Oakley). Mladší Oakley vyrůstal v Los Angeles, kde se jeho matka Julia provdala za Chucka Negrona, zpěváka skupiny Three Dog Night. Jeho kmotrem je Robby Krieger, kytarista skupiny Doors. Berry říká, že když vyrůstal, o svém otci toho moc nevěděl. „Když mi bylo jedenáct nebo dvanáct, máma si ke mně sedla a zasvětila mě do historie,“ říká. „Robby byl velký fanoušek Allman Brothers, takže se o něm zmínil, ale já byl příliš malý, abych tomu rozuměl. Až později jsem to začal chápat.“

Brzy Berryho zájem o hudbu podnítil poslech Beatles. „Když mi bylo osm nebo devět, měl jsem kapesní kazetový přehrávač a poslouchal jsem jednu z těch sbírek největších hitů, tu s modrým obalem . Vzpomínám si, jak jsem slyšel ty basové linky Paula McCartneyho. Prostě mě chytly.“ Berry začal hrát, když studoval na hollywoodské střední škole. „Když mi bylo šestnáct, dostal jsem baskytaru Phantom za sto dolarů. Koupil jsem ji na Sunset Stripu, v takovém malém obchůdku. Taky jsem si pořídil Hohner Strat a klávesy Casio a skákal jsem mezi těmi třemi. Ale tíhnul jsem k baskytaře. Dávalo mi to největší smysl.“

Zanedlouho hrál Berry na basu v kapelách, včetně jedné, kterou vedl jeho kmotr. V roce 1991 se připojil k Bloodline, jakési dědičné superskupině, v níž působili také Waylon Krieger, Robbyho syn, Erin Davis, syn Milese Davise, a kytarový fenomén Joe Bonamassa. Natočili jedno album a absolvovali rozsáhlé turné, než se kvůli tvůrčím neshodám rozpadli. Poté se Berry poprvé spojil s Duanem Bettsem v kapele Oakley Krieger Band – s Dickeyho synem se však seznámil již před lety. „Duana jsem poznal, když jsem vyrůstal v Kalifornii,“ říká. „Jeho matka Paulette bydlela u Cher doma. Dodnes je osobní asistentkou Cher. Tehdy jsem chodil k nim domů a hlídal Duana a Elijaha Bluea, když Paulette a Cher odjížděly na celý den pryč.“

Následovaly další kapely, včetně Backbone69, opět s Duanem Bettsem, CNB s jeho nevlastním otcem a Butch Trucks & The Freight Train Band, kde Berry pracoval s jedním z původních bubeníků Allman Brothers Bandu – a učil se od něj. Cestou se Berry zdokonaloval ve svých dovednostech, které ho připravily na jeho současné místo s Devonem Allmanem a Duanem Bettsem, spolu se slide kytaristou Johnnym Stachelou, klávesistou Johnem Gintym, bubeníkem Johnem Lumem a perkusionistou R. Scottem Bryanem v Allman Betts Bandu.

* * *

Allman, Betts a Oakley se poprvé sešli během turné Allman Brothers Band. „Bylo to v roce 89, kdy Allman Brothers vzali na turné všechny rodiny,“ říká Berry. „Tehdy jsme se spojili.“ Poté, i když se věnovali různým projektům, zůstali v kontaktu. „Každý jsme dělali něco na vlastní pěst,“ říká Berry. „Myslím, že tohle je čtvrtá kapela, ve které jsme s Duanem společně pracovali, takže jsme měli za sebou historii vzájemného hraní. Devon v posledních asi deseti letech tvrdě pracoval na tom, aby si udělal vlastní jméno, a naše cesty se stále křížily. Když založil Devon Allman Project, přivedl Duana jako předskokana a Duane si k němu přisedl. Já jsem chodil ven a poflakoval se, a pak jsem začal sedět s nimi. Devon nakonec zmáčkl spoušť. Řekl: „Měli bychom to zkusit. Co kdybychom se dali dohromady jako kapela – uvidíme, jak spolu budeme psát a hrát, jak budeme spolupracovat. Tak jsme to udělali a všechno do sebe skvěle zapadlo. Asi bylo dobře, že jsme to neudělali dřív. Museli jsme najít své vlastní hlasy, než jsme se pokusili vrhnout do společného projektu. Už jsem si tím prošel s Bloodline, kde jsme byli všichni příliš mladí. Bylo pro nás dobré počkat na správný čas.“

Kapela začala rychle, hned v Muscle Shoals Sound Studiu vystřihla desku Down to the River (BMG), kterou produkoval Matt Ross-Spang a která vyšla v červnu 2019. „Bylo to naše první společné hraní při natáčení alba,“ říká Berry. „Byla to zajímavá zkušenost, protože jsme všichni přišli studení. Prostě jsme do toho šli a dopadlo to skvěle.“ Ve většině písní se Berry drží silných, jednoduchých linek, více jako Duck Dunn – kterého uvádí jako důležitý vliv – než jeho otec. „Vždycky jsem byl fanouškem domácích, kořeněných basových linek, a když vznikla tahle kapela, tak velká, jak je – sedm kusů, se třemi kytarami -, říkal jsem si: OK, musím najít ten správný prostor. Je to skutečná zkouška tvé hry na basu. Chceš tam hodit spoustu licků nebo to zdvojit, ale když to pro tu písničku nefunguje, tak co, když to umím. Musím to prostě položit na zem a být v klidu.“ Přesto se v několika skladbách na prvním albu, včetně „Autumn Breeze“ a „Long Gone“, objevují záblesky melodické hry jeho otce – náznaky věcí příštích.

Po dokončení debutového alba se Allman Betts Band vydal na cesty. Jejich síla jako souboru během turné rostla, což je patrné i na druhém albu, které vzniklo rychle. „Znali jsme melodie,“ říká Berry. „Bylo pro nás pohodlnější a snadnější prostě plynout. Dostat tolik písní za tak krátkou dobu – to je neslýchané. Myslím, že jsme to zvládli za týden a půl.“ Album kapela opět střihala v Muscle Shoals Sound a producentem byl Ross-Spang. „Ta místnost je prostě kouzelná. Vejdete tam a cítíte tu dobrou energii a historii. Pak to na vás začne doléhat, všichni ti lidé, kteří tam byli, všechny ty hity, které tam byly nahrány. A když jsme nahrávali, přišel za námi David Hood, takže to pro mě bylo opravdu skvělé. Velká inspirace.“

Oakley většinu alba natočil na svou baskytaru Fender Jazz Bass z roku 1966. „To je moje dítě,“ říká. „Mám ho od roku 91 a hrál jsem na něj skoro ve všech kapelách, ve kterých jsem působil.“ Zapojil se do hlavy Markbass Little Mark Tube 800, která pohání kabinet Fender Rumble 410, a hrál také přímo. „Měl jsem také starou sestavu Fender Davida Hooda s kabinetem 2×12,“ dodává, „a na některé skladby jsem použil otcův Jazz Bass z roku 1965. Pro různé písně jsem upravoval tóny a přecházel mezi prsty a trsátkem podle toho, co znělo správně.“ Co se týče strun, Berry dává přednost standardní sadě Rotosound s kulatým vinutím .045-.105. „Na ’66 jsem struny neměnil snad sedm let. Čistím je, ale mám prostě rád, když jsou struny pěkně rozbité. Vím, že spousta baskytaristů má ráda ten ostrý, vysoký zvuk. To mně moc nesedí – vždycky jsem byl spíš na nízké tóny. Takže čím mrtvější struny, tím lépe.“ Berry uvádí jako klíčový vliv na svůj zvuk Johna Paula Jonese: „Jazzový baskytarista s takovým tím velkým, dunivým zvukem. Je to asi jeden z mých největších idolů.“

Na novém albu ho sice nepoužil, ale Berry stále vlastní upravený Jazz Bass svého otce, kterému roadie Allman Brothers Joe Dan Petty přezdívá „Traktor“. Berry říká, že jeho otce inspiroval k úpravě jeho skladového Jazz Bassu rozhovor s Philem Leshem z Grateful Dead, při kterém viděl některé jeho upravené basy. „Tak prostě šel domů a rozebral svůj Jazz Bass z roku 1962. Krk je ve skutečnosti z Jazz Bassu z roku 1965. Vzal krkový snímač a umístil ho za můstkový snímač a na místo, kde byl můstkový snímač, dal snímač Bisonic z Guild Starfire. Není tam žádný přepínač, je to ovládání pro Jazz Bass s přidanou hlasitostí a tóninou pro Bisonic. Je to zvláštní, ale když to všechno smícháš, tak to dává ty divoké tóny, které jsou nezaměnitelné.“

Berry říká, že mu v roce 2000 ve Fender Custom Shopu vyrobili repliku Traktoru, a při vzpomínce na tuto zkušenost se směje: „Drbali se na hlavě, jak dát dohromady elektroniku. Pořád mi volali zpátky – ‚Musíme to vidět znovu. Nejsme si jistí, jak to funguje.“ Přestože šlo o jednorázový projekt, Berry říká, že v poslední době vedl s Fenderem další rozhovory o vytvoření komerčně dostupného Traktoru.

* * *

Na Bless Your Heart zní Oakleyho hra mnohem svobodněji a otevřeněji než na prvním albu – je slyšet, že víc riskuje a víc pohání kapelu. „Kluci na mě opravdu tlačili,“ říká. „Řekli mi: ‚Můžeš udělat víc věcí. To je v pořádku. A já na to: ‚Určitě? Nechci hrát ve všech písničkách.“ A tak jsem se rozhodl, že to udělám. V téhle kapele se všichni navzájem hlídají a poslouchají se. Všechna naše ega jsou pod kontrolou. Je to krásná věc.“

Jeden z nejsilnějších Oakleyho výkonů je v písni „Magnolia Road“, která vyšla jako singl ještě před vydáním alba. „V té písničce jsem hrál opravdu jednoduše a jednoduše,“ říká Berry, „a Duane Betts mi pořád říkal: ‚Člověče, jdi do toho. Udělej tu věc s Berrym Oakleym a Philem Leshem. Do toho!“ Skladba, kterou napsal zpěvák a skladatel Stoll Vaughan, je plynulý rocker, který evokuje The Band stejně jako Allman Brothers Band. Její pevný groove je od samého začátku poháněn Oakleyho plynulou, melodickou hrou, zatímco Allman a Betts se dělí o hlavní vokály a Stachela kvílí na slide kytaru.

Další výraznou skladbou je dvanáctiminutová instrumentálka Duana Bettse „Savannah’s Dream“, která rozšiřuje tradici skvělých instrumentálek Allman Brothers, jako jsou „In Memory of Elizabeth Reed“ a „Jessica“, které napsal Duanův otec. V této skladbě hraje Oakley někdy unisono s harmonickými kytarami a jindy v kontrapunktu k jejich linkám. „Duane a Johnny Stachela na ní pracovali několik měsíců,“ říká Berry. „Je to jako věda. Když nás ostatní posadili a začali nám to ukazovat, drbu se na hlavě. Jak se k tomu mám postavit? Musím najít něco skvělého, co by neodvádělo pozornost od všech těch kytarových věcí. Duane mě trochu vedl – „Hele, bylo by super, kdybys udělal tohle tady“ -, ale v podstatě mě nechal na holičkách. Říkal: ‚Když to slyšíš, jdi do toho. Když nic neřeknu, tak si nedělej starosti.“ V deváté minutě skladby se pozornost soustředí na Oakleyho, který se vznáší do vyšších rejstříků se sondážními běhy a hřmotnými akordy, které skladbu ženou k závěru. („Budu si to muset poslechnout znovu, abych si vzpomněl, co jsem udělal,“ říká.)

Album obsahuje jeden Oakleyho originál, „The Doctor’s Daughter“, na kterém zpívá hlavní vokál a hraje na klavír. (O baskytaru se stará Devon Allman.) „Tu písničku jsem napsal asi před deseti lety,“ říká Berry. „Když jsem vyrůstal v Los Angeles, byl jsem blízkým přítelem tří dcer Maca Rebennacka – Dr. Johna. Žily v Los Angeles se svou matkou. Zvlášť s jednou jsem si byl opravdu blízký; byla pro mě jako sestra. Bohužel zemřela, a tak jsem pro ni chtěl napsat písničku. Odtud ta píseň pochází.“

Klíčovou předností kapely, umocněnou Oakleyho přístupem, je schopnost kolektivní improvizace v rámci písní. „Snažím se udržet tu tradici improvizace,“ říká Berry. „Jedna z mých oblíbených věcí při živém vystoupení je, že mám pohled, který věnuji Duanovi nebo Johnnymu, když sólí, a oni poznají, že se je chystám začít pronásledovat. Začnu běžet spolu s nimi.“

Není překvapivé, že Allman Betts Band vzhledem ke svému odkazu zvolil improvizační přístup. Ke cti jim slouží, že našli způsob, jak ctít a zároveň rozšiřovat tradici Allman Brothers Bandu – což dali jasně najevo při televizním vystoupení v pořadu CBS Saturday Morning, kde zahráli jak „Magnolia Road“, tak oblíbenou „Midnight Rider“ Allman Brothers. Na koncertech hrají i další písně Allman Brothers, včetně bluesové klasiky „Trouble No More“, kterou Oakley zpívá. „Ujal jsem se řízení a přinesl ji,“ říká Berry. „Je to pocta našim otcům. Zajímavá historie je, že to byla první píseň, kterou se Allman Brothers Band naučil, když se Gregg konečně připojil ke kapele, jakmile ho Duane dostal z Kalifornie.“

Je třeba poznamenat, že jednou z dalších silných stránek kapely je její smysl pro humor. Je to vidět i na názvu nového alba, protože říct Jižanovi „bless your heart“ může být buď výrazem soucitu, nebo v jiném kontextu a s jiným tónem hlasu způsobem, jak říct „jsi úplně mimo“. Videoklip k písni „Magnolia Road“ je krátký animovaný film s dobromyslnými karikaturami všech členů kapely, kteří skladbu hrají. Vtipně se vyřádí i v countryové písni „Much Obliged“, kde vokál Devona Allmana zní víc než trochu jako Johnny Cash. A pak je tu pobuřující rockerská „Airboats & Cocaine“ s jazykolamem komentujícím nepříliš dobře prožité životy. „Ach, vzpomínám si, když mi to přinesli poprvé,“ říká Berry. „Říkal jsem si: ‚Děláte si srandu… ne, počkejte, myslím, že je to super… ne, děláte si srandu. Chvíli mi to trvalo, ale víte, co si myslím? Je to jako ‚Brown Sugar‘.“

Pandemie vyvedla Allman Betts Band z míry, stejně jako tisíce dalších hudebníků, kteří si zakládají na živých vystoupeních. „Právě vyšla deska a obvykle bychom za ní koncertovali jako šílení,“ říká Berry. „Jako rodinný typ jsem měl spoustu času doma s dětmi. Nevýhodou je, že nepracuji a stále mi chodí účty, takže je to trochu stresující. A to, že nemůžu hrát s kapelou – můžu pracovat na tom, jak se mi daří, ale když nehrajete s lidmi, je to jiná atmosféra. Potřebuješ být s lidmi, abys získal tu energii. Snažíme se o to, abychom každý měsíc vysílali alespoň živé vysílání a chystáme se uspořádat pár koncertů v autobusech. To je plán, dokud nebudeme moct zase nasednout do autobusu a vyrazit.“ -BM