Beto + Sasha

Jedno lednové odpoledne jsem seděla v knihovně školy v Bostonu, kde učím, sbírala si věci po schůzi učitelského sboru a naposledy kontrolovala e-mail. Už napůl zavřený notebook jsem uviděl zprávu se jménem „Beto“ v předmětu.

Na chvíli jsem se zarazil a píchlo mě, co by to mohlo znamenat. Pak jsem si ji přečetl. Zpráva byla nenuceně formulovaná, prostá žádost.

„Někdo chce se mnou udělat rozhovor o Beto O’Rourkovi,“ řekl jsem kolegovi přes stůl a vstřebával informaci, jak jsem ji předával.

„Opravdu?“ zeptal se. „Proč? Znáš ho?“

„Jo,“ odpověděl jsem. „Chodili jsme spolu na vysokou.“

Zavřela jsem notebook a zvedla se k odchodu. Přemýšlela jsem, jestli přijde zpráva jako tahle, ale i tak mě překvapilo, jaké dveře mezi přítomností a mou minulostí to najednou otevřelo. Ve vlaku domů jsem napsal e-mail Betovi.

„Zmínil jsem se mu o tobě,“ řekl o reportérovi. „Nevím, proč o mně dělají reportáž z devadesátých let, ale byl bych radši, kdyby mluvil s lidmi, kteří mě dobře znají, než s těmi, kteří mě neznají.“

A tak jsem se o pár dní později ocitl ve zvláštní situaci, kdy jsem pozdně zimního odpoledne seděl v autě a vzpomínal – s cizím člověkem – na život na začátku dvacátých let a na to, jaké to bylo, když jsme se s Betem zamilovali. Během našeho pětačtyřicetiminutového rozhovoru jsem mluvila o kolejích, kde jsme s Betem bydleli, o hodinách astronomie, na které se mnou chodil, abychom nemuseli trávit hodinu odděleně, a o garsonce, do které se po promoci nastěhoval a kde jsme se často scházeli s přáteli, abychom jedli jídlo s sebou a poslouchali hudbu.

Když jsem zavěsila telefon, cítila jsem se, jako bych se vytahovala z příjemného, bolestného víru, auto se naplnilo vodou dávno nenavštívených, ale stále známých vzpomínek. Otřásl jsem se, abych se vrátil do přítomnosti, a zařadil rychlost. Byl čas vyzvednout syna ze školy. Když jsem projížděla provozem, cítila jsem, jak se ve mně usazuje znepokojivé poznání:

Od té doby jsem dostala další zprávy od novinářů, ale většinou jsem přestala odpovídat. Jejich otázky jsou čím dál méně zajímavé a já jim nemám moc co říct, co by chtěli slyšet. „Ne, nebyl to divoký pařmen,“ mohl bych říct. Nebo: „Ano, vím, že říkal, že kouřil trávu,“ ale: „Ne, nemám žádnou konkrétní vzpomínku na to, že by to dělal.“

V zálibných nebo vtipných vzpomínkách, které bych mohl nabídnout, nevidí příběh, ale myslím, že příběh je, a není v „oplzlých detailech“, jak mi řekl jeden reportér, že je hledá. Místo toho souvisí s tím, že vidím, jak se člověk vynořuje z dlouhého tunelu paměti a společné historie, aby stanul na očích veřejnosti; s tím, jak se někdo stává víc než člověkem – nebo možná méně -, když se z něj stane symbol.“

Beto O’Rourke a spisovatel v New Yorku v roce 1994.

Bylo to v září mého druhého ročníku na Barnard College a Betova posledního ročníku na Kolumbijské univerzitě, když jsme spolu poprvé seděli a povídali si na jednom večírku. Rok předtím chodil s mým kamarádem ze střední školy, takže jsme se už nějakou dobu znali. Moc jsem o něm ale nepřemýšlela, protože nepatřil k těm rebelujícím typům umělců, kteří mi zabírali čas. Byl to nenápadný kluk, něčí přítel; nosil baseballovou čepici obrácenou dozadu a z každého večírku odcházel dřív, protože musel druhý den ráno vstávat na veslování.

Ale teď se s mým kamarádem ze střední rozešli a on přestal veslovat, takže zůstával dlouho venku. Leželi jsme mezi ostatními lidmi na tenké matraci na koleji a nakláněli se jeden k druhému, abychom překřičeli hudbu.

„Pojďme ven,“ řekl nakonec s vytřeštěnýma očima. „Chceš?“

Líbilo se mi, jak se na mě dívá, a tak jsem mu opáčila: „Ano!“

O pět minut později jsme procházeli kolem táců s ovocem do vinotéky na Broadwayi. Vzpomínám si na přesnou příchuť té teplé zářijové půlnoci, na pocit, že jsem velmi daleko od dětství a že vstupuji do něčeho, co mi tehdy připadalo jako dospělost.

Odvrátila jsem se, abych pohlédla na Betovu vysokou, lopotící se postavu vedle mě, a on se naklonil, aby zachytil okamžik našeho setkání.

„Sašo!“ řekl a jeho hlas překypoval vzrušením.

„Cože?“ řekla jsem mu.

A jako by to byla ta nejnapínavější vyhlídka na světě, zeptal se: „Chceš si dát housku?“

Zasmála jsem se. Chtěl jsem, chtěl jsem bagetu.

O’Rourke a spisovatel na návštěvě v El Pasu v srpnu 1995.

O několik měsíců později jsem se s Betem poprvé vydal do jeho rodného města El Paso. Jeho otec Pat nás jednou po večeři vzal do hor. Jeli jsme po klikaté silnici a nakonec Pat zastavil. Všichni jsme vystoupili a on gestem ukázal dolů k městu, které se třpytilo pod rozlehlou noční oblohou.

„Vidíš to?“ řekl. „Kde se mění světla?“ Naklonil jsem se k Betovi a podíval se. Městem se vinula čára, světla na jedné straně měla trochu jiný odstín než na druhé.

„To je hranice,“ řekl Pat. „Na téhle straně je Juarez, na téhle El Paso.“

Bylo pro mě zjevením, že můžeme stát na okraji téhle velké země a dívat se dolů na Mexiko a Texas roztažené vedle sebe. Tohle byl Západ, tohle bylo Beto, a bylo tu tolik věcí, které pro mě byly nové. Za prvé, v New Yorku se jmenoval Robert; tak jsem mu říkal. Teď jsem zjistil, že jeho rodina, jeho nejstarší přátelé, jeho spoluhráči mu říkají jinak. A jako Beto byl jiný. Nebyl to žádný tichý chlapík, byl to nejstarší syn, velký bratr, vůdce své malé party umělců a muzikantů.

Jednoho večera, při té návštěvě El Pasa, nebo možná později, jsme se všichni sešli v obývacím pokoji jednoho z Betových nejstarších přátel. Byly to Arlovy dvaadvacáté narozeniny a hlouček z nás se schoulil na pohovkách pod velkými olejomalbami jeho matky, zatímco lidé hráli hudbu. Arlo zpíval svým vášnivým, něžným způsobem a ostatní se přidali k veršům z písně „Powderfinger“ od Neila Younga:

A mně bylo právě dvaadvacet

Přemýšlel jsem, co mám dělat

A čím víc se blížili,

tím víc ty pocity rostly

Hudba tu noc hrála dlouho a verše se vracely, narůstaly v radosti, ve strachu, ve smutku a zase v radosti. Ta otázka, co dělat, kým budeme a jak dáme svému životu smysl, nás tehdy provázela všechny, pořád.

Betův nápad pronajmout si příští léto v Albuquerque zmrzlinářský vůz. Spolu se skupinou jeho přátel z El Pasa jsme přistáli v tomto jihozápadním městě a okamžitě jsme zjistili, že sezónních prací je málo. Beto uviděl inzerát v novinách: Pracujte samostatně, vydělejte si tisíce za týden, jezděte se zmrzlinářským vozem! Přesvědčil nás, že to je perfektní řešení – budeme spolu trávit čas, poznávat Albuquerque, mluvit s lidmi a jíst zmrzlinu! V následujících dnech a týdnech jsme jezdili po vilových čtvrtích a prodávali Rocket Pops a Fudgsicles. Beto a ostatní si vzali kytary, vypnuli jsme znělku zmrzlinářského auta a zpívali z okna písničky Jonathana Richmana.

Na konci léta však zmrzlinářské auto ztratilo svůj lesk a Beto trávil dlouhé dny tím, že jezdil sám po předměstských čtvrtích a znělka hrála, když prodával dětem zmrzlinové tyčinky. To už jsem pracovala v restauraci, obsluhovala stoly, flirtovala s jednou z umývaček nádobí a plánovala nadcházející jarní semestr v Paříži. S Betem jsme však byli stále zamilovaní a já si byla jistá – většinu času – že spolu zůstaneme.

O šest měsíců později jsme se rozešli po telefonu, já v pokoji pro hosty mé pařížské rodiny a Beto v New Yorku. Za ten rok a půl, co jsme spolu mluvili na tom večírku, se život změnil: Teď byl osamělý a nevěděl, co má v New Yorku dělat sám, zatímco já jsem mluvila francouzsky, překládala poezii a potloukala se po knižních trzích s novými přáteli. Nedošlo k žádné kataklyzmatické události nebo strašlivým neshodám, ale bylo nám jednadvacet a dvaadvacet; měli jsme před sebou celý život, který jsme museli vyřešit, a nezdálo se, že bychom to mohli zvládnout společně.

Přesto jsme zůstali v kontaktu. Když se Beto o několik let později rozhodl přestěhovat zpátky do El Pasa, navštívil mě na Long Islandu, kde jsem psal pro noviny v East Hamptonu. Odvezl jsem ho k prodejci ojetých aut a on si koupil pickup. Když jsme si šli zaplavat, zamával jsem mu na rozloučenou a díval se, jak odjíždí. Nebyl si jistý, co přesně bude v El Pasu dělat, ale bylo mu jasné – a mně také -, že je to pro něj to pravé místo.

V následujících letech jsem se přestěhovala zpět do New Yorku, kde jsem se znovu zamilovala, vystudovala vysokou školu, učila francouzštinu, napsala román. Pak jsem se vdala a přestěhovala do Los Angeles. Když Beto projížděl městem, šli jsme všichni na skleničku. Byl také nedávno ženatý. „Je úžasná,“ řekl, když jsem se ho zeptala, jaká je. „Tak krásná a tak čistá, dobrá duše.“

S jeho ženou jsem se nakonec setkal, když jsem projížděl El Pasem, kde jsem pořádal čtení a vedl spisovatelské workshopy na podporu své knihy. Amy byla ředitelkou školy a čekala jejich prvního syna. Beto byl čerstvě zvolen do městské rady.

„Napadlo tě někdy, že by se dal na politiku?“ „Ano.

„Ne!“ zeptala se mě Amy. Zasmál jsem se.

Ale zároveň to dávalo smysl. Byl to Beto, který se staral o lidi, na kterých mu záleželo, jako to dělal vždycky, ale teď ve větším měřítku. Tehdy vypadal šťastně a ještě šťastněji, když jsem ho viděl, jak krmí svého syna na vysoké židli v jeho a Amyině jídelně.

Nakonec jsem se přestěhoval zpátky na Východ, kde jsem měl dítě, učil na střední škole, psal. Nebyli jsme moc v kontaktu, ale sledovala jsem, co Beto dělá: S Amy už měli tři děti a on úspěšně kandidoval do Kongresu. Když jsem se viděl s dalšími našimi starými přáteli, podivovali jsme se nad představou Beta jako politika, Beto ve Washingtonu.

Manželé si v roce 1995 prohlíželi světla El Pasa a Mexika.

Vidět ho loni kandidovat do Senátu však bylo něco nového. Už jsem nepatřil k úzké skupině přátel, kteří ho sledovali na dálku, ale byl jsem členem veřejnosti a sledoval jsem jeho kampaň spolu s desítkami tisíc lidí. Stejně jako mnoho dalších jsem byl hluboce dojat, když mluvil o hráčích NFL a o tom, proč jsou oprávněni pokleknout v reakci na zabíjení mladých černochů v této zemi. Stejně jako mnoho dalších jsem sledoval jeho ústupovou řeč před Tedem Cruzem v závodě, o kterém si nikdo nemyslel, že by mohl být tak těsný. Četl jsem články, v nichž autoři přirovnávali Betoa k Obamovi nebo Clintonové a naznačovali, že by mohl kandidovat na prezidenta. Nevím, jestli jsem zažil něco tak bizarního, jako když otevřu noviny nebo prohlížeč a vidím, že Beto je umístěn vedle těchto nadživotních politických osobností. Ohromeně jsem se sám sebe zeptal: Udělal by to? Opravdu by kandidoval na prezidenta? Neptal jsem se ho na to, protože jsem si myslel, že musí být po senátních volbách vyčerpaný a zavalený otázkami a žádostmi. Každopádně, možná z něj tohle všechno udělalo někoho jiného, pomyslel jsem si. Možná jsem ho už ani pořádně neznal.

Jednou v lednu večer se mě sestra po telefonu zeptala: „Hele, četla jsi Betovy příspěvky na médiu?“

„Ne,“ řekl jsem. „O čem píše?“

„Je na výletě,“ řekla mi. „Je to zvláštní – prostě tak nějak jezdí sám a mluví s lidmi. Je tam příspěvek, kde mu někdo říká, že vypadá jako ten Beto O’Rourke, a on říká: ‚No jo, to mi říkají pořád,‘ a o pár minut později si říká: ‚Ne, počkej, to je moc divný. Já jsem Beto O’Rourke, to jsem já. „

Zasmál jsem se. To byl Betův smysl pro humor se vším všudy a jeho neschopnost říct sprostý vtip hned za ním.“

„Lidé říkají, že je to nějaká senzace, která vede k tomu, že oznámí, že bude kandidovat,“ řekla moje sestra.

Dohodil jsem se a přečetl si příspěvky, ten, kde říkal, že je „v afektu“, a ty, kde popisoval své rozhovory s lidmi, které potkal. Zcela jasně jsem viděla citlivého, tázavého člověka, kterého jsem znala, a pomyslela jsem si: „Ach, tohle nevypadá jako senzace. Vypadá to opravdově.“

Tak jsem mu napsal: „Ahoj, jak se ti daří?“

„Bojuju s tím, jestli kandidovat na prezidenta,“ odepsal mi. Pak dodal: „Tahle věta zní stejně šíleně, jako když ji píšu já, tak jako když ji čteš ty.“

Na chvíli jsem si připadal, jako bychom byli ještě dvacetiletí a nějak se tu ocitli. Podívej se na tohle, mohl říct. Je to šílené! A skutečně mi připadalo šílené, že si Beto klade tuhle otázku a že ho tolik lidí sleduje a čeká, až na ni odpoví. Jak se ocitl na tomto místě, na této cestě, otázka, co dělat, zesílila na úroveň národa a prezidentství? Když jsem viděl názorové články, které ho a ten road trip dávaly za příklad privilegovanosti bílých mužů, docela mi to vyrazilo dech:

A přesto, když jsem vystoupil ze známého kanálu našeho spojení, dokázal jsem pochopit i kritiku. V roce, kdy proti nejhoršímu příkladu bílého muže, jakého mnozí z nás viděli u moci, kandiduje celá řada skvělých, cílevědomých žen… no jo, pohledný běloch na výletě, který se snaží přijít na to, co má dělat, může působit trochu úzkostlivě, trochu… privilegovaně. Koneckonců to byl někdo, kdo se nedávno setkal s Obamou a kdo měl brzy poté sedět na pódiu s Oprah, vtipkovat a diskutovat o možné kandidatuře. A tak jsem tehdy zjistil, že ho mohu vnímat dvojím způsobem: jako člověka, kterého jsem dlouho znal, a jako politika, který by mohl, ale nemusel být schopen porazit Donalda Trumpa v příštích prezidentských volbách. Bylo však těžké vidět tyto dvě osoby současně. Musel jsem mezi nimi přepínat sem a tam.“

Spisovatel v Paříži v roce 1996. Ti dva se rozešli, když tam studovala.

Když ho vidím vyzdvihovaného jako symbol – naděje nebo privilegia, zářivé budoucnosti nebo nedostatečně progresivní přítomnosti -, část mého já si může myslet: On těmi věcmi není. Ale pro mnohé jimi je. Když se na to dívám takto, připadá mi náhodná krutost meme a komentářů, které vidím na sociálních sítích, méně osobní. Připomíná mi to, že ať už je Beto jakkoli známý, už to není ten dvaadvacetiletý mladík, kterého jsem tak dobře znal.

Takové je to, uvědomuji si teď, být veřejně známou osobou, ale také to znamená být dospělý. Když dáváme dohromady životy, bereme na sebe péči o druhé, když budujeme věci, které budujeme, všichni začínáme znamenat něco víc než jen sami sebe a svou soukromou historii. Vidím to ve svém vlastním životě, kdy mohu pro své studenty představovat věci – ať už je to důvěryhodná moudrost, rozzuřující autorita nebo bezradná dospělost -, které, jak se mi zdá, mají jen málo společného s tím, kým jsem. Vím dost na to, abych je nechal, ať si o mně udělají, co chtějí, abych jim naslouchal a pak se jim dál snažil nabídnout něco smysluplného a pravdivého.

Před několika týdny jsem seděl ve svém obývacím pokoji a sledoval, jak Beto vstupuje na pódium v El Pasu a za zvuků kapely Clash zahajuje svou prezidentskou kampaň. Když mluvil o hranici, věděl jsem, jak dlouho se dívá dolů na čáru vinoucí se podél okraje této země. Tehdy jsem ho poznal jak jako člověka, kterého jsem dlouho znal, tak v kampani a možném prezidentství, které popisoval. Když můj syn se smíchem skandoval jeho jméno spolu s davem v televizi, cítil jsem, jak se tyto dva jeho obrazy spojují. S mým obdivem ke kandidátovi na obrazovce se tehdy mísilo ještě něco jiného: jsem hrdá na ty mladé děti, které toužily udělat ze svého života něco krásného a které to nyní dělají.

Sasha Watsonová je spisovatelka a pedagožka žijící v Bostonu. V současné době pracuje na memoárech s názvem „Bernadette“.

Jak se jmenuje?