Beyoncé Giselle Knowlesová

Na Beyoncé se dá milovat mnoho věcí, ale pokud pocházíte z Houstonu, vaše láska bývá formována specifickými společnými zážitky. Tato láska se ještě znásobí, pokud jste si věkově bližší:

Když poslouchám Beyoncé, slyším domov. Vím, že je to nejslavnější zpěvačka a bavička na světě, ale ona stejně jako já chodila na Welchovu střední školu a pravděpodobně během oběda v jídelně slyšela kluky a holky, jak dělají stejnou pomalou, zamlženou, jakoby flow, kterou slyšeli v písničkách jako „Pimp Tha Pen“ od Lil‘ KeKe a „Barre Baby“ od Big Moe. Vím, že Beyoncé je někdo, kdo poslouchal 97.9 The Box a slyšel stejné neworleanské bounce mixy, které se hrály po celý den. Když Beyoncé předvádí svou choreografii, připomíná mi stejné mažoretky, které jsem viděl na fotbalových zápasech Madison High School, Yates High School a Willowridge High School. Neexistuje lepší příklad houstonské Beyoncé – jejího zpěvu, rapování, tance a umělecké tvorby, které jsou prosáklé mnoha variacemi života v Houstonu – než její majálesový a zcela famózní B’Day 2006, který v září oslavil desetileté výročí. 4. září, v den jejích 35. narozenin – její oslava měla téma Soul Train.

Původně Beyoncé plánovala, že její druhé album bude porcí zbytků. V prosinci 2003 – šest měsíců po vydání dobrého, ale ne vynikajícího alba Dangerously In Love – Beyoncé pro MTV News prozradila, že na jaře mohou fanoušci očekávat pokračování složené z písní, které se nedostaly do finálního výběru jejího debutu. Poté, co pro tento projekt nahrála zhruba 45 písní, vysvětlila: „Mám tolik písní ráda a ony tam tak nějak leží ladem.“ Tyto zbytky – včetně „Summertime“, „My First Time“ a „What’s It Gonna Be?“ – měly jít právě na první album. Z debutu Beyoncé by se tak stala klasika. Místo toho se tyto a další většinou neslyšené skladby, jako například „metalová balada“ s názvem Scent of You, nikdy nezvedly ze židle, protože Beyoncé se nakonec místo toho rozhodla nahrát nové album Destiny’s Child, Destiny Fulfilled, a přijmout roli ve filmové adaptaci Dreamgirls. Ukázalo se, že tato rozhodnutí byla lepší. Protože svým poněkud opožděným druhým sólovým albem B’Day z roku 2006 Beyoncé učinila větší a definitivnější uměleckou výpověď.

„Jsem,“ řekla tehdy Beyoncé, „ve svém životě šťastná“. Tehdy chodila s rapperem Shawnem „Jay Z“ Carterem. Její první sólové album i album a turné k reunionu skupiny Destiny’s Child si vedly dobře. Byla víceméně sólovou hvězdou, o které někteří z nás věděli, že by jí mohla být, už od strašně nedoceněné písně „Work It Out“ ze soundtracku k filmu Austin Powers in Goldmember z roku 2002. Takže i když sama často říkala, že je „nudná“, zúročila pocity odmítnutí a toho, že je brána jako samozřejmost – a vytvořila s B’Day album, které „mluví za každou ženu“.

Jak? Beyoncé si údajně bez vědomí svého otce a tehdejšího manažera Mathewa Knowlese zamluvila čas ve studiu a se svými vybranými spolupracovníky – Seanem Garrettem, Richem Harrisonem, Rodneym Jerkinsem, The Neptunes a Swizz Beatzem – vytvořila album za dva týdny. Chytře přiměla ty nejlepší z nejlepších, aby mezi sebou soupeřili – a pomohli jí tak zvýšit její vlastní tvůrčí laťku.

Jakkoli nedílnou roli v jejím profesním vývoji sehrál její otec (a matka), to, že Beyoncé udělala toto album bez vědomí svého otce, bylo jedním z prvních ukazatelů, že Beyoncé je schopna řídit svou kariéru sama. Vezměte také v úvahu optiku: Přestože všichni producenti jsou muži, tato mladá černoška byla do značné míry zodpovědná za svou vizi. Producenti měli odlišné styly, ale všichni se přizpůsobili vkusu Beyoncé a pomohli jí vytvořit vlastní zvuk. Beyoncé prostě neskákala na jakoukoli žhavou skladbu, která jí byla předložena. „Je to o posílení postavení žen,“ řekla Beyoncé o albu v roce 2006. „Tohle album je jiné, je koncepční a dělám se svým hlasem věci, které jsem předtím nedělala.“

Na albu B’Day se její představy o posílení postavení žen různí. V některých případech jde o to, nechat si to líbit od svého muže v písních s tématikou zhrzeného milence, jako je její coververze alba „Resentment“ nebo „Irreplaceable“. V jiných případech je to prostřednictvím konzumu a schopnosti koulet se, jak je slyšet v písních jako „Upgrade U“. Někdy je to tak prosté jako v „Freakum Dress“, kde na sebe hodí něco pěkného, dá si tipy a ne tak jemně připomene své drahé polovičce, že je nejlepší o tuhle dobrou věc nepřijít. Ve všech těchto písních se však prosazuje její kontrola – téma, které nakonec definovalo její kariérní příběh.

Co se týče zkoušení nových věcí s jejím hlasem, určitě to uslyšíte v „Ring The Alarm“, ale také ve funkově laděných „Suga Mama“ a „Green Light“. Kdysi – v létě 2011 – prohlásila, že nechtěla natočit současné R&B album. Nahrála tedy soul v duchu hudebních umělců Arethy Franklin a Jamese Browna. Nevýrazná odezva na album Work It Out z roku 2003 (součást soundtracku k filmu Austin Powers in Goldmember) zřejmě změnila plány, ale při poslechu „Suga“ a „Green“ máte pocit, že teď, když se prosadila, by se mohla vrátit k tomu, co popsala.

B’Day obsahující 10 písní na standardním seznamu skladeb a tři skryté skladby a různé bonusy pro japonské, evropské a Circuit City(R.I.P.) edice je do značné míry putováním z Houstonu do New Orleans se všemi zvuky a obrazy, které člověk vidí a slyší mezi nimi. Booklet, který CD doprovází, je zákulisní prohlídkou kultury pobřeží Mexického zálivu. Názory na bonusovou skladbu Creole se různí (osobně mám rád všechno, co mi připomíná gumbo), ale zdá se, že většina oceňuje přinejmenším obrazový doprovod. Objevuje se také, že vypadá jako komparzista z filmu Eve’s Bayou z roku 1997, a pak drží řetězy na dvou aligátorech a následně pije z Masonovy sklenice. To všechno je tak nádherně louisianské.

Album však zahajuje „Deja Vu“, skladba pod taktovkou Rodneyho Jerkinse, která se prakticky váže k „Off The Wall“ Michaela Jacksona z roku 1979, na skladbě se podílel tehdejší přítel Jay Z, ale nezrcadlila úspěch popové jedničky „Crazy In Love“ z roku 2003, která získala Grammy, debutového singlu z jejího debutového sólového alba „Dangerously in Love“. Reakce na videoklip k písni „Deja Vu“ také poukázala na to, jak vyzývavá může být určitá část fanoušků Beyoncé. Na internetu vznikla petice a mezi jejími stížnostmi bylo ústřední: „Tento videoklip je nedostatečnou reprezentací talentu a kvality předchozích videoklipových projektů slečny Knowles.“

Chápu, že se videoklip nelíbil poměrně velkému počtu fanoušků, ale copak lidi tu písničku neslyší? Ta basová kytara, hi-hat, ty rohy, její zpěv. Na všechny písničky, které v průběhu let vydala a které znějí jako subžánr nejlépe popsaný jako „inspirovaný Michaelem Jacksonem“, je „Deja Vu“ zdaleka jedna z nejlepších. Ne, singl nepřekonal „Crazy In Love“ – ten byl tehdy považován za „obrovské komerční zklamání“, ale samotného alba se v prvním týdnu prodalo 541 000 kopií. Přesto albu ještě chvíli trvalo, než přineslo hitové singly, na které byla Beyoncé zvyklá ze svého prvního sólového počinu a z dob Destiny’s Child.

Příklad druhý singl B’Day, „Ring The Alarm“. Ten se sice nedostal do první desítky žebříčku Billboard Hot 100, ale úspěšně ukázal Beyoncéinu zlost a vztek. Ženám v písních nadává už od prvního alba Destiny’s Child, ale nikdy předtím ne tak vrčivě a nahlas. Materialismus textu: She gon‘ be rockin‘ chinchilla coats / If I let you go / Hittin‘ the house off the coast / If I let you go, nemusel nutně vyjadřovat hloubku, ale ochota Beyoncé zkoušet nové vokální věci – zběsile a intenzivně křičet a la Kelisova „Caught Out There“ z roku 1999 ano. Píseň je v mnoha ohledech předzvěstí „Don’t Hurt Yourself“ z Lemonade.

Nevýrazné reakce na „Deja Vu“ i „Ring The Alarm“ ukázaly, že někteří nejsou připraveni zažít Beyoncé mimo svou komfortní zónu. Zdálo se, že fanoušci touží po písních, které mají háček a dají se tančit, a po videoklipech, v nichž by Beyoncé vystupovala tak, jak ji byli zvyklí vídat – což v té době neznamenalo, že je naštvaná a že kope písek uprostřed ničeho a tak dále.

Hit, který album potřebovalo, přišel v podobě skladby „Irreplaceable“, kterou napsal Ne-Yo – To the left / To the left. Kdykoli ji slyším, radostně si ji zpívám, ale co se mi na ní líbí nejvíc? Píseň zajistila, že B’Day – album, které pro mě bylo zběsilé, disonantní a povědomé najednou – netrpělo žádným domnělým druhotným propadem. Chtěl jsem, aby toto album uspělo, protože jako fanoušek Beyoncé jsem věděl, že Beyoncé udělala to, co bylo nutné, aby uspokojila svou touhu po tvůrčím pokroku jako umělkyně a zároveň se vypořádala s realitou, která se od ní vyžadovala: stát se velkou sólovou hvězdou, jak se jí dlouho předpovídalo. Tento kompromis učinila s písní „Irreplaceable“. Podařilo se jí to. Přesto jsem si přál, aby zvítězila s projektem, který by byl věrnější jí i jejím dříve vytyčeným cílům. Chtěl jsem, aby vyhrála žena z rodného města, zejména s něčím, co vzniklo podle jejích podmínek.

Břeh Mexického zálivu je na B’Day téměř všude. „Get Me Bodied“ je koneckonců ta doba, kdy Beyoncé víceméně přiměla Swizz Beatze, aby jí z R&B spinoffu udělal houstonsko-neworleanský bounce track. Videoklip odkazoval na hru Boba Fosseho The Rich Man’s Frug, ale když vás Beyoncé požádala o nůžky na nohou, chůzi Naomi Campbell a „snap for the kids“, přiměla diváky, aby se k ní přidali v současné verzi skladby DJ Jubilee „Get It Ready, Ready“. A ke konci „Kitty Kat“ začne Beyoncé rapovat stále pomaleji – jako každá Houstonka, kterou jsem kdy slyšela, a dává si záležet na tom, aby vyslovila down jako „diiiiiine“ tak, jak se to od člověka z domova očekává.

A gay Houston je úplně mimo – zejména ve „Freakum Dress“ a zejména v jeho doprovodném vizuálu. V té době jsem věděl, že jsem gay, ale bojoval jsem s přijetím rysů, které by na mně většina považovala za „ženské“. Videoklip zahajuje Beyoncé, která vám z hlediska vzhledu dá co proto, že je drahá Vanity 6, a připojují se k ní dva černošští gayové, kteří se v sobě cítí naprosto a zcela pohodlně. Jedním z těchto mužů byl choreograf Jonte a jeho účast nebyla jen kvůli jednorázovému pohledu, ze kterého by se dala vytáhnout černošská LGBT kultura. Jonte s ní také absolvoval turné a objevil se na vystoupeních v denním televizním vysílání. Ve chvíli, kdy jsem v klubu – nebo, sakra, při chůzi po chodníku – slyšela Freakum Dress, přestala jsem se bránit tomu, co jsem tak jednoznačně milovala. Totéž platí o bonusových skladbách „Back Up“ a „Lost Yo Mind“, které černošské gay kluby obsesivně hrály ve městech jako Houston; New York; Washington a Atlanta.

Vím, proč jsou vizuální alba – Beyoncé z roku 2013 a nedávná Lemonade – oslavována v takové míře, v jaké jsou. Ale obě jsou postavena na B’Day. Videoalbum B’Day Anthology vyšlo až v dubnu 2007, ale zpěvačka tehdy poznamenala: „Vždycky jsem chtěla udělat videoalbum,“ jenže důvodem tehdy bylo vydání DVD, aby se na něj fanoušci „mohli podívat, kdykoli budou chtít, a nemuseli chodit na YouTube“. Její důvody se samozřejmě v průběhu let měnily, ale už dávno pochopila, jak moc je její hudba se silnou vizuální výpovědí.“

Podobně, i když chápu, proč někteří nyní tleskají Beyoncé za její „neokázalou černošskost“, Beyoncé taková byla vždycky. Je to ve způsobu, jakým nikdy neuhýbala z mravů a zvyků, které k životu na pobřeží Mexického zálivu patří. Je to především oslava černých žen. Je to začlenění černošských LGBT lidí. To všechno je na B’Day a nic z toho není méně pro-black než cokoli, co udělala letos nebo v nedávné minulosti.

Je legrační, že B’Day má teď tendenci být spíš oblíbencem fanoušků než kritiků. Hodně to souvisí s jejím tónem. Lemonade a Beyoncé jsou z větší části ponuré, kdežto B’Day je hlasitá, energická a up-tempo. Ale v uptempo skladbě se skrývá stejná síla jako ve skladbě utápějící se v melancholii. B’Day se tak z velké části vyrovnává s frustrací, smutkem a ztrátou – a víceméně je protančí. B’Day mi vždycky přináší radost: Je to prostě tak hlasité, černé a důvěrně známé.“

Líbí se mi, jak je Beyoncé absolutně countryová a jižanská. Zbožňuju, jak se tomu nikdy nevyhýbala – i když právě těchto vlastností si na jejím B’Day cením nejvíc. To album je můj život v dětství, je to člověk, kterým jsem se stal, a je plné hitů, které mě budou provázet až do konce života. Beyoncé – tento týden šťastně pětatřicetiletá – je Houston. A pokud jste ho prožili, víte, jak moc to bude vždycky znamenat pro někoho, kdo udělal totéž.

.