Bill Stevenson, část 2: Bicí soupravy Road-Warrior a vliv Coltranea a afrokubánské hudby

od Davida Jarnstroma

V první části nového rozhovoru s kultovním bubeníkem Billem Stevensonem jsme hovořili o posledním albu Descendents, o zásadních změnách v jeho životním stylu a o řešení dichotomie bubeník/producent. Zde sledujeme počátky jeho dlouhé a slavné hráčské kariéry a dozvídáme se o široké škále hudebních i jiných vlivů, které ho proměnily.

MD: V nedávném dokumentu Descendents/All, Filmage, mluvíš o tom, jak jsi našel v popelnici baskytaru a použil ji k napsání svých prvních písní. Jaká byla tvoje první bicí souprava? Jak ses na ni naučil hrát?

Bill: Když mi byly tři nebo čtyři roky, vytahoval jsem hrnce a pánve a hrál na ně dřevěnými lžícemi, špachtlemi a tak. Pak, když mi bylo jedenáct nebo dvanáct, moje máma dělala účetní v kostele a já jsem se k ní připojil a hrál jsem na tu velkou červenou bicí soupravu Rodgers Sparkle. Ta věc zněla jako… chci říct, že takové bicí už se prostě nevyrábějí. Tam jsem se naučil držet rytmus a tak. Když mi pak bylo čtrnáct, táta mi koupil použitou soupravu asi za 200 dolarů. Myslím, že to byla značka Stewart. Když pak Descendents začali cvičit v garáži Franka Navetty, jeho bratři měli další červené jiskřivé Rodgersy. Řekl jsem: „Ano!“ Tyhle bicí se nikdy nemusely ladit. Měly dvanáct let staré hlavy a zněly perfektně. Když mi pak bylo šestnáct, dostal jsem svou první soupravu Slingerland.

MD: To byla ta tvoje obří šedá primerová?

Bill: Ne, ta měla 22″ basový buben a 14″ a 16″ tomy. Znělo to dobře. Ale krátce nato jsem dostal obrovské Slingerlandy – ty měly 26″/16″/20″. Ten šedý primer souvisí s celým tím rybařením, když jsme byli malí. Je to jako šedá bitevní loď, víš? Pořád je mám, ale kopací buben používám hlavně jako konferenční stolek. Nahrál jsem na ně přes tucet alb a odehrál milion koncertů, ale už je nemůžu používat. Kdysi jsem nikdy neměl obaly na bicí. Dával jsem ty bubny – a byly to koncertní tom tomy, takže žádné přední nebo spodní hlavy – dával jsem je do sebe. A měl jsem takovou pěnovou věc, kterou jsem dával přes skříň SVT a bicí vzadu v dodávce a spal jsem na nich. Myslím, že časem dostaly tak zabrat, že se dřevo tak nějak odlaminovalo. Po letech jsem někomu nechal předělat hrany ložisek, ale už prostě nedrží melodii. Používal jsem je od Milo Goes to College až po Allroy Saves .

MD: Co tě přitahovalo k velkým bubnům?

Bill: Všechno to bylo o Robovi. Robo měl Vistalites-26″/15″/18″. A já chtěl mít velké bubny jako Robo, protože jsem ho jako kluk prostě zbožňoval. Tolik mě toho naučil. Všichni jsme spali na podlahách různých zkušeben a já tam jen seděl a pozoroval ho. A kdykoli Robo nebyl poblíž, hrál jsem na jeho bicí.

MD: Takže všechna vaše raná alba byla nahrána s těmi obrovskými bicími? Ne vždycky znějí na nahrávce tak mohutně.

Bill: Ne, nezní. Ale to byla éra, kdy se na virbl lepila třeba peněženka. Ty bicí byly prostě tak mrtvý. Víš, jak je běžnou praxí dát si do kopáku polštář, ale neodvažuješ se to udělat s tomy, protože je to jako svatokrádež? No, na každý buben jsem použil stejné množství umrtvení. Byla jiná doba, víš? To znamená, že v posledním roce jsem zjistil, že jsem se dostal téměř do úplného kruhu. Teď používám Powerstroke 4 na horní a spodní straně tom tomů. A na snare používám Emperor X s několika blues. Na spodek tomů dám taky nějaké přídavné tlumení, takže jsou krátké a průrazné se spoustou spodních tónů. Utlumím je tak moc, že to připomíná ty staré koncertní tomy.

MD: Jaké jsou tvé současné rozměry?

Bill: Teď mám 24″/14″/18″. Mike z SJC Drums mi zavolal a řekl: „Hej, chceme.“ Co chcete? Dostal jsem akrylovou soupravu, takže můžu dál žít svou Robo fantazii, což je perfektní, protože jsem letos odehrál spoustu koncertů se svými starými lidmi z Black Flag – když to děláme, říkáme si prostě Flag, víš? A druhá je mahagonová souprava, která bydlí ve studiu. Mají velký, hutný zvuk. Znějí jako staré Rodgersovy bicí víc než jakákoli jiná souprava, kterou jsem kdy měl.

MD: Dostal jsi někdy od pankáčů vynadáno za to, že sis tenkrát postavil tak velkou soupravu? Měl jsi spoustu činelů – v jednu chvíli dokonce i vzdálenou hi-hatku.

Bill: No, myslím, že se na to nedívali jako na soupravu Neila Pearta, protože to byl jeden rack tom a všechny činely byly přesně ve stejné výšce, všechny rovné a rovné. A vzdálený klobouk byl velmi utilitární věc. Když mi bylo devatenáct a dvacet, měl jsem opravdu ošklivý zánět burz v ramenou, stejně jako zánět šlach a dokonce artritidu v rukou a pažích. Nemohl jsem zvednout pravou ruku moc vysoko, aniž by mě bolela, a tak jsem si dal přídavný klobouk k ride činelu, protože to byla pohodlnější poloha.

Poté jsem začal cvičit jógové strečink a časem jsem se bolesti zbavil. Je to zvláštní – i když stárnu, teď už mě při hraní nic nebolí. Už jsem se naučil protahovat tak, že mě nic nebolí. Už jsem nad tím zvítězil. Kira mi v roce 83 nebo 84 koupila tuhle knížku o józe. Věděla něco málo o józe, a tak jsem začal cvičit tuhle sestavu, která fungovala tak nějak opačně než různé pohyby při bubnování. Každý večer, když jsem skončil s hraním, jsem si odboural všechen stres, který jsem měl z hraní. Probudím se a jsem připravený jít znovu do toho, protože jsem se zbavil veškeré ztuhlosti a bolestivosti dřív, než měla šanci se uchytit.

MD: Takže je to věc po vystoupení?

Bill: Většinou. Před vystoupením rozproudím krev běháním na místě, vysokými koleny, kopy do zadku, malými údery do stran – protáhnu tělo, abyste si nenatáhli sval. Pro mě je rozcvička třicet procent obrazu a ochlazení sedmdesát procent. Tehdy se můžu pořádně protáhnout, protože mám zahřáté tělo a rozprouděnou krev. Musíš si ty svaly protáhnout, abys je na noc neodložil poškozené.

MD: Jsi jedním z mála hráčů, kteří si mohou nárokovat několik bona fide signature bicích – hlavním z nich je pop-punkový surf beat. Jak vznikl?

Bill: Je to kombinace tří prvků. Jsou tu Last, jejichž bubeník Jack Reynolds hrál surfový beat v písních jako „Slavedriver“. To je prototyp. Ale byl tu taky John McCarthy, bubeník Alley Cats, který do punk rocku vnesl přesnost a preciznost – vzal jsem to a aplikoval na surfový beat Last. A pak je tu ta moje rádoby latinská část. Můj surfový beat není rovný. Má v sobě velký latinskoamerický švih. Nic z toho jsem si v té době neuvědomoval, ale když se na to dívám zpětně, říkám si: „Aha, to se snažím být v Santaně, ale hraju surfový beat Last a zároveň chci být bubeníkem Alley Cats“. Stoprocentně neoriginální. Ale víš, jak to je – dobré nápady spočívají na ramenou jiných dobrých nápadů.

MD: Ale způsob, jakým to provádíš, je nezaměnitelně tvůj, a tolik lidí za ta léta okopírovalo tvou verzi toho beatu.

Bill: Je to legrační, ale vždycky to poznáš… Myslím, že lidi musí poslouchat Last a Alley Cats, aby to opravdu udělali správně. Nemůžou poslouchat jenom mě – musí si poslechnout, odkud to pochází.

MD: A co ty nekonečné jednoúderové snare rolly? Jako v „Myage“ nebo „Wishing Well“?

Bill: Když si poslechneš Alley Cats, uslyšíš prototyp toho, jak to hraju já. To a bridge v „Manny, Moe and Jack“ od Dickies.

MD: Ale zase jsi původní koncept posunul o několik stupňů výš, co se týče jistoty a výdrže. Jak jsi tuto dovednost v tak mladém věku zdokonalil?

Bill: No, víte, hlavně jsem neměl moc společenského života, který by mě rozptyloval. Hodně jsem cvičil. Na kávu jsem narazil brzy kvůli rybaření. Vstávali jsme hodně brzy nebo zůstávali celou noc vzhůru na rybách – takže ta věc s kávou byla ve hře. Když smícháte kofein s trochou muzikálnosti a pracovní morálky, můžete dokázat docela dobré věci. Překvapuje mě, že ty dlouhé vály pořád umím docela plynule. Včera jsem hrál a říkal jsem si: „Bille, jednou to prostě nevyjde a nic s tím nenaděláš.“

MD: Všude v Hypercaffiu je super inverzní lick, kdy levou rukou hraješ osminky na snare, zatímco pravou rukou hraješ čtvrtky na klobouky nebo crash činel.

Bill: Jo, takhle jsem začal dělat i svoje osminkové tom builds. To je něco, co hodně lidí komentovalo. Je to ošemetné, protože pro většinu bubeníků je jejich levá ruka tou slabší na osminové tóny. Já teď tyhle sestavy dělám radši takhle, protože mám pocit, že se tak věci líp hýbou. Dělat osminy oběma rukama trochu narušuje plynulost skladby. Tímto způsobem je intenzita osminového buildingu stále zachována, ale zároveň je tam ten stabilní silový základ ze čtvrtky pravé ruky.

MD: Lidé, kteří znají jen hity Descendents, si možná neuvědomují, že máš na kontě rozsáhlý katalog bubenického materiálu – desky jako Process of Weeding Out od Black Flag nebo All or Allroy Saves od Descendents. Je v tobě nějaká část, která chce dál zkoumat složitější rytmy?“

Bill: V roce 2004 jsem věnoval spoustu hodin tomu, abych se naučil hrát afrokubánské rytmy. Dokonce jsem si pořídil cowbell a clave a opravdu mě bavilo dělat tyhle rytmy, které zněly jako bicí souprava a perkuse zároveň – a pak jsem se snažil psát písničky, které by to dokázaly využít. Nahrál jsem několik demosnímků, které tuhle myšlenku realizovaly, ale nějak jsem se od toho odklonil. Byla to obrovská časová investice, už jen proto, že jsem člověk, který se snaží platit hypotéku a pomáhat dětem s domácími úkoly a tak. Nikdy jsem tu myšlenku nedotáhl do konce a v roce 2006 mě začal utlumovat nádor na mozku. Když jsem se z té mlhy dostal a vrátily se mi všechny schopnosti, byl jsem na úplně jiné vlně.

Na několika posledních deskách Descendents to prostě foukáme přímo doprostřed a děláme to, co nám jde nejlíp. Ale nepřekvapilo by mě, kdyby příští deska byla, řekněme, trochu dobrodružnější. Myslím, že opravdu důležitou součástí muzikantské práce je dělat věci, které tě dostanou mimo tvou komfortní zónu. Mám pocit, že s „Modrou deskou“ – víte, Descendents‘ All – jsme tak trochu předefinovali, čím by kapela mohla být. Dělali jsme věci, které byly nepravděpodobné: „Uranus“, „Schizofrenie“, „Iceman“. Takové desky musí kapely dělat. Velkou součástí působení v kapele je objevování a radost z objevování.

MD: Descendents i All mají rádi instrumentálky. Bylo něco pravdy na zvěstech, které se před časem šířily o tom, že se pracuje na čistě instrumentálním albu?

Bill: Na tom jsme pracovali! Cvičili jsme prostě jako šílení. Chtěl jsem, abychom byli jako ta Coltraneova sestava, víš? S Elvinem Jonesem? Chtěl jsem, abychom byli tak dobří. Ale pak jsem se stal novým otcem – stejně jako Stephen – a už jsme nemohli platit účty ze záruk 300 dolarů. Tak jsem se začal soustředit na produkci, protože jsem se nemohl živit hraním v All. Tady přichází skutečný svět a odvádí vás od vašeho malého hudebního snu.

Ale pořád pracuju na tom, abych hrál věci, které jsem předtím nehrál. Když nedokážeš ohromit sám sebe, jak chceš ohromit někoho jiného? Mám pocit, že by sem Karl mohl příští týden přijít s riffem jako „Educated Idiot“ a my bychom si na něm zajamovali, víš? A nikdy jsme si neřekli: „No, tahle písnička je od All a tahle od Descendents.“ A taky jsme si nikdy neřekli: „No, tahle písnička je od All a tahle od Descendents.“ Ta písnička prostě patří té kapele, na kterou se zrovna soustředíme. Třeba „World’s on Heroin“ by byla skvělá písnička pro Descendents, víte? Funguje to tak jako tak.

MD: Předpokládáš, že se objeví další deska All? Třeba něco, co by zahrnovalo více zpěváků?

Bill: Jsem otevřený všem těmto nápadům. Všichni jsme si navzájem velmi blízcí. V našem táboře není žádná hořkost. Jsme moudřejší a šťastnější, cítíme se lépe. Teď mám na kontě 50 miliard koncertů Descendents, ale myslím, že by bylo trapné, kdyby All neudělali další desku.

MD: Myslíš, že Descendents budou konečně fungovat s nějakou zdánlivou pravidelností, když Milo – alespoň na chvíli – odložil svou vědeckou kariéru?

Bill: Pro mě bylo vždycky těžké předpovídat, že to bude trvat déle než rok a půl. Ale v dohledné budoucnosti – hypoteticky několik let – ano, vidím, že se dost soustředíme na Descendents. Ale člověk nikdy neví. Milo má obrovský mozek. A když máš obrovský mozek, punk rock ho prostě nestačí nasytit, víš? Ale zatím jo, děláme kapelu na plný úvazek, což v dnešní době znamená pětašedesát koncertů ročně, ne dvě stě nebo tři sta.

MD: Je pro tebe bizarní, že tahle malá kapela, kterou jsi založil na střední škole, je teď větší než kdy dřív?

Bill: Prostě mě hrozně těší, když slyším lidi říkat, že jsme udělali desku, která je stejně dobrá nebo lepší než naše ostatní desky, protože každý ví, že když je kapela pohromadě dvacet nebo třicet let, obvykle začne stát za hovno. To, že nás pořád ještě někdo s nadšením přijímá, je pro mě taková pocta – jsem strašně vděčný a pokorný, že si lidé pořád váží toho, co děláme po hudební stránce. Vždyť jsme jen čtyři kluci, kteří píší písničky. Každý přinášíme věci, nahráváme je a vkládáme do nich své osobnosti a všichni se můžeme vyjádřit v rámci písně toho, kdo ji složil. Jsme rodina. Náš vzorec je, že nemáme žádný vzorec. Nezaložili jsme tuhle kapelu, abychom byli slavní, cool nebo abychom sbírali holky nebo tak něco. Založili jsme ji proto, že milujeme hudbu, a tak když se sejdeme v místnosti a hrajeme spolu, ten pocit je pořád platný – i ve třiapadesáti letech.