Bitva u Milvijského mostu a dějiny knihy
28. října roku 312 n. l. porazil Konstantin v bitvě u Milvijského mostu přesilu svého rivala Maxentia. Maxentiova vojska se pokusila ustoupit přes Tiberu po Milvijském mostě, ale most se rychle přeplnil. Jak zaznamenává Lactantius ve spise De Mortibus Persecutorum neboli Smrt pronásledovatelů, „Maxentiovo vojsko zachvátila hrůza a on sám spěšně prchal k mostu, který byl rozbořen; tlačen masou prchajících byl stržen do Tibery“ (44.9 ).
Diocletianus zasel zárodky této občanské války. Za 49 let před jeho nástupem se v Římě vystřídalo 26 vládců, z nichž většinu čekal násilný konec. Ve snaze stabilizovat císařské nástupnictví zavedl systém tetrarchie, v němž byla říše rozdělena na dvě poloviny, z nichž každé vládl starší císař, jemuž pomáhal mladší císař, který nakonec nastoupil do jeho úřadu. Když Dioklecián a jeho spolucísař Maximián odešli na odpočinek, jejich nástupci společně nastoupili do svých úřadů. Diokleciánův plán však ztroskotal, když tito noví císaři jmenovali své nástupce. Mnoho nadějných císařů, včetně Konstantina a Maxentia, mělo pocit, že jim byl upřen oprávněný nárok. Konstantinův nárok vyplýval ze skutečnosti, že jeho otec byl za Maximiána podcísařem a nyní byl císařem Západu. Maxentius se jako syn Maximiána – císaře, kterého Konstantinův otec nahradil – cítil rovněž dotčen. Když Konstantinův otec zemřel a otevřel úřad císaře Západu, Konstantin přesunul svou armádu čítající 40 000 Galů na jih směrem k Římu, kde se jeho 40 000 vojáků mělo utkat s Maxentiovými silami o síle 100 000 mužů.
O Konstantinovi se dochovalo mnoho raných literárních pramenů. Ve zvláštních sbírkách a vzácných knihách se nachází několik vydání Lactantiova spisu De Mortibus Persecutorum i Eusebiova Historia Ecclesiastica a jedno vydání Chroniconu. Máme také literární a historické práce z osmnáctého a devatenáctého století, které jsou těmto pramenům značně zavázány. Kliknutím na obrázky se dozvíte více informací o konkrétním vyobrazeném vydání.
Soudobé prameny poskytují idealizovaný obraz Konstantina, vytvořený k naplnění různých záměrů jejich autorů. Lactantius žil v chudobě, dokud nenašel zaměstnání jako vychovatel Konstantinova syna Crispa. Eusebius investoval do své teorie o správném vztahu mezi církví a státem a bylo výhodné mít příklad tak blízko po ruce. Averil Cameron náležitě zaznamenal „dychtivost všech stran vznášet nároky na vycházející hvězdu“ (Cameron 91).
Konstantinovi současníci jeho původ nafoukli. V roce 310 n. l. oslovil Konstantina anonymní panegyrista takto: „císařem ses narodil a tvůj rod je tak vznešený, že dosažení císařské moci ti na cti nic nepřidalo, ani si Štěstěna nemůže nárokovat zásluhy o tvé božství, které ti právem náleží bez agitace a kampaně“. (Nixon 221) Naopak, měl skromný původ: byl nemanželským dítětem židovské barmanky (údajně prostitutky) a balkánského rolníka. Když ho jeho vojenské úspěchy vynesly do císařských hodností, uspořádal své osobní záležitosti tak, že přijal Konstantina a z Heleny udělal počestnou ženu.
Jeho současníci také zkreslovali jeho náboženské přesvědčení a viděli v něm Boží ruku, která plní jeho vůli na zemi. Jedním z takto nakloněných byl i Lactantius: „Ruka Boží byla nad bitevní linií,“ prohlašuje ve svém líčení bitvy v De Mortibus Persecutorum (44.9). Jeho je nejstarší zpráva, kterou máme o vizi, jež se měla stát velmi vlivnou:
„Konstantinovi bylo ve snu doporučeno, aby na štíty svých vojáků vyznačil nebeské Boží znamení a pak se pustil do boje. Učinil tak, jak mu bylo přikázáno, a šikmým písmenem X se zakřiveným vrcholem hlavy jim na štíty vyznačil Krista. Vyzbrojena tímto znamením se armáda chopila svých zbraní.“ (44.5)
Eusebius naopak o otázce vidění mlčí v Historia Ecclesiastica z roku cca 323 n. l. Ve svém Životě Konstantinově, napsaném někdy kolem roku 338 n. l., však své dřívější líčení reviduje a popisu vidění věnuje všechny své rétorické síly. Vytváří přitom scénu, která zůstane v kolektivní paměti až do dnešních dnů:
„Kolem poledne, kdy se den právě obracel, prý na vlastní oči spatřil na obloze spočívající nad sluncem trofej ve tvaru kříže vytvořenou ze světla a k ní připojený text, který říkal: „Tímto dobývám“. Úžas nad tou podívanou se zmocnil jak jeho, tak i celého oddílu vojáků, který ho tehdy doprovázel na tažení, jež kdesi vedl, a byl svědkem toho zázraku.
Řekl, že sám pro sebe přemýšlel, co by ten projev mohl znamenat; pak, zatímco rozjímal a dlouho a usilovně přemýšlel, ho zastihla noc. Když pak usnul, zjevil se mu Boží Kristus se znamením, které se objevilo na obloze, a vyzval ho, aby si zhotovil kopii znamení, které se objevilo na obloze, a použil ji jako ochranu proti útokům nepřítele (1.28).
Když Konstantin dorazil k branám Říma, Maxentius se svými 100 000 vojáky zalovil uvnitř. Pravděpodobně by obléhání úspěšně přečkal, kdyby nesprávně nepoužil věštbu: podle Lactantia „nařídil prohlédnout sibyllinské knihy; v nich bylo zjištěno, že „toho dne nepřítel Římanů zahyne“. Maxentius, veden touto odpovědí k naději na vítězství, vytáhl do boje“ (DMP 44.7-8), načež ho potkal konec. Podle Eusebia pak Konstantin „vjel do Říma s vítěznými písněmi a spolu s ženami a maličkými dětmi, všemi členy senátu a občany s nejvyššími hodnostmi v jiných sférách a veškerým římským obyvatelstvem se dostavil v plné síle a se zářícíma očima a celým srdcem ho vítali jako osvoboditele, zachránce a dobrodince a s nenasytnou radostí mu zpívali chválu“. (HE 294)
Ačkoli je vítězství u Milvijského mostu v lidové paměti spojováno s nástupem Konstantina a triumfem křesťanství, ve skutečnosti byl Maxentius jen jedním z několika soupeřů o vládu nad římskou říší; bylo jich celkem šest, včetně starého Maximiana, který se vrátil z důchodu. O jednom z nich Will Winstanely, autor knihy England’s Worthies, poznamenává: „člověk navrhuje a Bůh nařizuje; neboť ten, který nesnil o ničem menším než o slavném vítězství, byl sám přemožen Liciniem z Tarsu, kde krátce nato zemřel, sežrán vší.“ Soupeři se jeden po druhém vyřazovali, až zůstal jen Licinius. Ten byl poražen v roce 323 n. l. , čímž se Konstantin stal jediným vládcem sjednocené říše až do své smrti v roce 337 n. l.
***
Ať už hrál Bůh ve výsledku Konstantinovy vojenské kariéry jakoukoli roli, je jasné, že Konstantinovým odkazem evropské a byzantské civilizaci je křesťanství. Konstantin a Licinius společně legalizovali křesťanství Milánským ediktem z roku 313 n. l., který hlásal, že „křesťanům i všem ostatním lidem má být ponechána plná svoboda přihlásit se k jakékoliv formě kultu, kterou si přejí, aby jakékoli božstvo na nebeském trůnu bylo dobře nakloněno a příznivě nakloněno nám i všem, kteří jsou nám podřízeni“. Edward Gibbon, který neměl v oblibě zjevené náboženství, vrhá na legalizaci křesťanství v Římě nepříliš příznivé světlo. „Pád“ říše přičítá částečně vlivu křesťanství na ni, protože jí vštípilo „trpělivost a průbojnost“, až „poslední zbytky vojenského ducha byly pohřbeny v klášteře“. Nicméně připouští, že „pokud byl úpadek římského impéria uspíšen Konstantinovou konverzí, jeho vítězné náboženství zlomilo násilí pádu a zmírnilo divokou povahu dobyvatelů“. Moderní historikové se z různých důvodů shodují na tom, že část viny nese Konstantinova politika. Jeho založení Konstantinopole prohloubilo rozdělení mezi východní a západní částí říše (rozdělení započaté Diokleciánovým systémem tetrarchie) a koncentraci bohatství ve východní části. Díky oběma těmto událostem se západní říše stala snadným cílem barbarů, kteří brzy zaplavili její brány.
Konstantin je zodpovědný za mnoho událostí, které budou mít v evropské a byzantské civilizaci velký význam. Za jeho vlády získala církev právo dědit majetek. Duchovní byli osvobozeni od placení daní. svolal a předsedal nicejskému koncilu v roce 325 a měl hlavní podíl na formulaci Nicejského vyznání víry, čímž vytvořil precedens pro zapojení státu do řešení otázek nauky. Zatímco dříve se křesťané scházeli tajně po domech, nyní vznikaly velké baziliky, protože Konstantin financoval stavební projekty po celé říši, včetně Lateránské baziliky a baziliky svatého Petra v Římě. Financoval také stavební projekty na významných místech v Betlémě a Jeruzalémě a vytvořil přitom pojem Svaté země. Pro bibliofily je však nejvýznamnější vývoj v dějinách knihy. Tyto velkolepé baziliky a kostely vyžadovaly stejně velkolepé výtisky posvátných textů, aby se v nich mohly konat bohoslužby. Za tímto účelem nařídil Eusebius, aby zajistil přípravu padesáti honosných opisů Písma. Před Konstantinovou vládou se křesťanské texty opisovaly do malých, nenápadných kodexů. V tomto období však křesťanské texty vyšly ze skříně a nakonec vznikly iluminované výkladní bible raného středověku.
Bibliografie
Brown, Michelle. Na počátku: Biblí před rokem 1000. Smithsonian Books, 2006.
Davis, Paul K. „Milvijský most“, 100 rozhodujících bitev od starověku po současnost. Oxford UP, 1999. 78-82.
Eusebius. Církevní dějiny. Tr. G. A. Williamson. Penguin. 1965.
-. Život Konstantinův. Tr. Averil Cameron a Stuart Hall. Oxford UP. 1999.
Lactantius. De Mortibus Perssecutorum. Tr. J. L. Creed. Oxford, Clarendon Press. 1984.
Nixon, C.E.V. a Barbara Rodgers. In Praise of Later Roman Emperors [Ve chvále pozdějších římských císařů]. Berkeley, U of California Press. 1994.