Boarding House Reach

Pamatuju si, když jsem poprvé pojal podezření, že Jack White je směšný. Byla to upoutávka na rockový dokumentární film It Might Get Loud z roku 2009.

Ano, chlapík v peprmintových pruhovaných šatech kryjící Marlene Dietrichovou po boku bubeníka, který předstírá, že je jeho sestra, mi vždycky připadal trochu směšný. Ale bylo to dobré směšné, inspirativní a dokonce poučné. Hraní, převlékání, vymýšlení falešných bluesových písní: Byly to důmyslné, dokonce odvážné způsoby, jak se vyrovnat s velkým, děsivým světem za vlastních podmínek. Ale pak jsem viděl, jak White cestou na summit s dalšími kytarovými milionáři The Edgem a Jimmym Pagem vyhlíží z limuzíny a vážně prorokuje „pěstní souboj“. To, pomyslel jsem si, bylo špatně směšné – zbytečné, trapné, samoúčelné.“

K tomuto momentu pochybností se nyní vracím, protože jsem slyšel Jacka Whitea rapovat. Pokud si poslechnete jeho třetí sólové album Boarding House Reach, překročíte tento Rubikon se mnou. Stane se tak v písni s názvem „Ice Station Zebra“. Poté, co minutu buší do saloonového piana, otočí svou fedoru dozadu, skloní se ke kameře a nabídne toto:

Pokud Joe Blow řekne: „Ty, maluješ jako Caravaggio“
, odpovíš: „Ne, to je urážka, Joe
Žiju ve vakuu, nikoho nekopíruju“
Poslouchej, synku: Každý, kdo tvoří, je členem rodiny
Předává geny a myšlenky v harmonii
Hráči a cynici si asi myslí, že je to divné
Ale když to přetočíš, všichni kopírujeme Boha

No, citovat něčí text, aby vypadal hloupě, asi není hezké. Možná je to dokonce neupřímné: Spousta ostře znějících kupletů v ostrém světle tištěné stránky zvadne. Ale Whiteův přednes je, pokud je to možné, ještě horší než slova; bolestné „jo“ a „Joe Blow“, převratné „všichni kopírujeme Boha“ – které White opakuje, dychtivý se o něj otřít – je palec do oka. Co si myslí, že dělá? Co chce, abychom si mysleli, že dělá? Vše je záhadou, až na vaši nepřekonatelnou touhu odvrátit se.“

Boarding House Reach je dlouhý, zmatený slogan posetý těmito momenty, které jako by si vás přímo znepřátelily. Hluboko ve výstředně-herecké fázi své kariéry, s vlastním úspěšným labelem a oddaným chumlem fanoušků, kteří budou chodit na jeho koncerty, dokud jejich děti nebudou na vysoké škole, může White nahrávat a vydávat, co se mu zlíbí. A soudě podle Boarding House Reach, chce si ve studiu dělat nudle, nahrávat mluvené vzpomínky na to, jak poprvé hrál na klavír v písni nazvané „Get in the Mind Shaft“, a dělat takové Cheeto-dusted funkové instrumentálky, které by Beastie Boys nechali na albu The In Sound From Way Out! Co se mu nechce dělat: psát vůbec žádné písničky.

Nejhorší na tom je, že ani nezní, jako by ho to bavilo. Těch pár rockových písní, jako je úvodní „Connected by Love“, je tu nafouknutých, vodou zalitých věcí, postrádajících vtip, šmrnc nebo oheň. Obvykle Whiteovi rozproudí krev dobré kytarové sólo, ale ani těch tu v rukávu moc nemá. Místo toho se zaplavuje gospelovými sbory, varhanami a ještě větším množstvím bonga, a hochu, zní to někdy mizerně. „Proč chodí pes“ by byla veselou parodií na plačtivou bluesovou baladu – „Jsi jejich pán?“/“Koupil jsi je v obchodě?“/“Věděli, že jsou lékem na to, aby ses přestal nudit?“ – kdyby mě vzlyk ve Whiteově hlase nepřesvědčil, že mu věří každé slovo. Co bych dal za záblesk jasně červené barvy, něco s vervou nebo přesvědčivostí i toho nejslabšího materiálu od Stripes.

Na posledních dvou skladbách White konečně napoví. „What’s Done Is Done“ je hloupoučká country melodie, kterou zpívá se správnou dávkou hambatosti. A „Humoreska“ zhudebňuje starou brakovou melodii českého skladatele Dvořáka z 19. století, kterou si před nucenými úšklebky rodičů vyškrábaly generace malých dětí studujících Suzukiho housle. Je to jediný náznak Whiteovy živé mysli.

Smutné je, že léta z Whiteova materiálu postupně vybílila hravost. Jeho dílo je nyní příliš těžkopádné a neukotvené na to, aby z něj měl kdokoli větší potěšení. Poté, co se skupina Stripes rozpadla a on se začal stále více oblékat jako Johnny Depp ve filmu Tima Burtona, začal se jako Depp také chovat: Z bývalého génia se stal muž, ikonoklast uvězněný v těle ikony. Jeho krátká vzpomínka na Boarding House Reach na to, jak se učil hrát na klavír („Seděl jsem tam celé hodiny a snažil se pochopit, jak vytvořit melodii“), je zahalena do třepotavých syntezátorů, skoro jako by ten okamžik byl příliš bolestně neskutečný, než aby si ho White dokázal jasně vybavit. Při poslechu Boarding House Reach je těžké necítit lítost nad tím, co mohl ztratit: sám ve svém pokojíčku pracoval na něčem dobrém.