Bombový útok z roku 1927, který zůstává nejsmrtelnějším masakrem na americké škole
Columbine. Virginia Tech. Texaská univerzita. Sandy Hook. Hrůzná historie americké školní střelby je seznam, jehož členy nelze jmenovat samostatně. Když mluvíme o kterékoli z nich, ostatní se vždy vznášejí na okraji zájmu. Jedno jméno se však mezi ostatními zmiňuje jen zřídka, a to nejstarší a nejsmrtonosnější školní masakr v dějinách USA: bombový útok na školu v Bathu.
V roce 1927 byl Bath venkovskou vesnicí s 300 obyvateli, přestože ležel deset mil od Lansingu, hlavního města státu. Místní vzdělávací institucí byla Bath Consolidated School, postavená jen o pět let dříve, aby nahradila roztroušené jednotřídní školy v okolních zemědělských oblastech. Studovalo zde 314 studentů z celého regionu, z nichž mnozí byli synové a dcery farmářů. Někteří studenti byli přiváženi autobusy a všichni navštěvovali třídy se svými vrstevníky v průběhu základní a střední školy.
Osmnáctý květen byl pro studenty toho roku posledním dnem vyučování, ale v 8:45 severní křídlo třípatrové budovy explodovalo s takovou silou, že hukot byl slyšet na míle daleko.
„Věděli jsme, že to přichází z Bathu, ale nevěděli jsme, co to je nebo co, tak jsme skočili do starého auta a jeli jsme se co nejrychleji podívat, co to je,“ řekla Irene Dunhamová deníku Lansing State Journal. Stoletá paní je nejstarší žijící pamětnicí. V té době jí bylo 19 let, byla maturantkou, která se chystala dokončit poslední ročník – a kvůli bolestem v krku zůstala toho rána doma.
„Pod střechou byla hromada asi pěti nebo šesti dětí a některým z nich trčely ruce, některým nohy a některým jen hlava. Nebyly k poznání, protože byly pokryté prachem, omítkou a krví,“ napsal v roce 1927 místní autor Monty J. Ellsworth ve své zprávě The Bath School Disaster. „Je zázrak, že mnozí rodiče nepřišli o rozum dřív, než se jim podařilo dostat své děti z trosek. Bylo mezi pátou a šestou hodinou večerní, než bylo vyvedeno poslední dítě.“
Když členové komunity po výbuchu spěchali na pomoc a sháněli lana, aby zvedli zřícenou střechu a vytáhli žáky a učitele z trosek, přijel na místo člen školní rady Andrew Kehoe. Kehoe vystoupil z auta naplněného dynamitem a střepinami, namířil na něj pušku a vystřelil. Následný výbuch zabil školního inspektora, několik dalších kolemjdoucích a samotného Kehoeho.
Kromě stovek kilogramů výbušniny, která způsobila výbuch ve škole, našli hasiči a policisté dalších 500 kilogramů nevybuchlého pyrotolového dynamitu rozmístěného kolem suterénu školy spolu s nádobou s benzínem, který tam mohl být umístěn, aby způsobil požár, kdyby dynamit selhal. Kehoe také zapálil svou farmu a zabil svou ženu a dva koně; jejich těla byla nalezena na farmě spolu s cedulí připevněnou na plotě pozemku, na níž stálo: „Zločinci se rodí, ne rodí“.
Před masakrem byl Kehoe jen dalším členem komunity. Žil se svou ženou Nellie na farmě a zastával funkci pokladníka ve školní radě v Bathu. Někdejší elektrikář měl velké zásoby výbušnin – přebytky z první světové války – zakoupené od vlády, které používal, aby pomohl farmářům odstranit pařezy. Před bombardováním došlo k několika neobvyklým incidentům: Kehoe zabil psa svého souseda, ubil k smrti jednoho z jeho koní a pohádal se s členy školní rady kvůli nákladům na průběžné daně pro konsolidovanou školu. Nikdy však nešlo o nic tak znepokojivého, aby ostatní obyvatelé vesnice tušili, co se chystá.
„Spousta těch hloupostí, které udělal, byly jen hlouposti, které dělali lidé,“ říká Arnie Bernstein, autor knihy Bath Massacre: První americký bombový útok na školu.
Nakonec zemřelo 44 lidí, z toho 38 studentů. Nebyl to první bombový útok v historii země – nejméně osm lidí zahynulo při shromáždění na Haymarket Square v Chicagu v roce 1886 a 30 při výbuchu bomby na Manhattanu v roce 1920. Žádná z nich však nebyla tak smrtelná jako tato a nezasáhla tolik dětí.
Noviny spěchaly, aby tragédii vysvětlily. Označovaly Kehoea za blázna, dementa, šílence. Ačkoli v té době existovalo jen málo pochopení pro duševní choroby, média se přesto snažila najít příčiny bombového útoku. „Loni v červnu mu bylo oznámeno, že hypotéka na jeho farmu bude zabavena, a to mohla být okolnost, která spustila hodinový strojek anarchie a šílenství v jeho mozku,“ tvrdily New York Times, zatímco Boston Daily Globe naznačoval, že jeho myšlení mohla narušit dvě zranění hlavy.
„V závěru vyšetřování se uvádí, že byl po celou dobu racionálně uvažující,“ říká Bernstein. „K naplánování toho všeho je potřeba racionální mysl. Skutečnost je taková, že není proč.“
Bezprostředně po bombovém útoku byla komunita zaplavena přáními a dary – a také turisty. Když se v domech v okolí Bathu o víkendu konaly pohřby, projíždělo městem až 50 000 lidí, což způsobilo obrovské dopravní zácpy. Ale téměř tak rychle, jak mediální šílenství narůstalo, náhle ustalo – částečně kvůli úspěšnému prvnímu transatlantickému letu Charlese Lindbergha bez mezipřistání, který se uskutečnil dva dny po bombovém útoku. V kombinaci s nedostatkem skutečných masmédií se bombový útok v Bathu rychle dostal mimo zpravodajský cyklus.
„Svým způsobem je to asi to nejlepší, co se městu mohlo stát, protože jim to dalo čas na truchlení a uzdravení,“ říká Bernstein.
Za rok byla škola opravena a vyučování se přesunulo z místních obchodů zpět do školní budovy. Škola zůstala na svém místě až do 70. let 20. století, kdy byla zbourána a na jejím místě vznikl památný park. Uprostřed parku stojí školní kopule, přesně v místě, kde by se na škole nacházela. Pro Bernsteina je to místo ticha a klidu, důstojná pocta studentům a členům komunity, kteří zahynuli.
„Tváří v tvář hrůze zjišťujeme, jak jsme slušní,“ říká Bernstein. „V tom je podle mě krása města Bath.“