Brala na veřejnosti

Před pár dny jsem viděla tento tweet Emmy Austinové:

Reakce Joe Duncana zněla „založme hnutí“ a mě napadlo: Jak by mohl muž přispět k takovému hnutí? Je přece jasné, co by dělala žena. Ale muž?“

Jak může muž podpořit rozhodnutí ženy jít ven bez podpory?“

Vyjasněme si to:

Většinou se dá snadno poznat, jestli žena nemá podprsenku.

Nejde o vystrčené bradavky. Někdy bradavky bez podprsenky nestrkají a někdy strkají navzdory podprsence.

Je to tím, jak se prsa pohupují.

Je to fyzikou: podprsenka mění dvě na sobě nezávislá těla ve složenou soustavu. Pohybují se společně do všech směrů a udržují mezi sebou stálou vzdálenost.

Bez podprsenky se prsa pohybují nezávisle na sobě. Když se pohybují zleva doprava, mají v rámci cyklu chůze fáze, kdy jsou k sobě blíž nebo se od sebe vzdalují. (Tento efekt se může lišit, pokud se jedná o implantáty.)

Ne každý samozřejmě analyzuje fyziku prsou. Přesto mnoho lidí dokáže poznat, kdy je žena bez podprsenky.

Všímání si toho, co lidé nosí – nebo nenosí -, může být neutrálním pozorováním šatníku. V naší společnosti tomu tak obvykle není.

V mezích patriarchátu je primární úlohou ženských prsou to, co jim propůjčil mužský pohled: jsou sexuálními objekty.

A to i tehdy, když jejich nositelky nechtějí, aby jimi byly.

Jsou příležitosti, kdy můžeme vnímat těla jiných lidí jako sexuální objekty – například při sexu. Sex z definice zahrnuje používání našich i cizích těl jako sexuálních nástrojů.

Komplikace vznikají, když muži vnímají ženská těla (a ženy vůbec) jako sexuální objekty – kdykoli a kdekoli, bez ohledu na nálady a plány žen.

Činy, jako je kočičí volání, ukazují, že něco jako „žena, která jde a hledí si svého“, prostě neexistuje. Žena je vždy vnímána jako intrikánka, která se snaží odvést pozornost ostatních pomocí svých „předností“.

Muži ospravedlňují cat-calling jako reakci. Definují jeho spouštěcí akci jako „procházející se ženu“. Muži vidí jako „starající se o své věci“ pouze sami sebe. (Jejich práce musí jít pěkně pomalu, když mají tolik času na pozorování nic netušících chodců, nemyslíte?) Jako oběti: „Byl jsem tam, hleděl jsem si svého a pak se objevila ta kočka, která mě sváděla ke znásilnění.“

To není vtip. Několikrát jsem slyšela, jak si muži šeptají pod nosem: „A pak řeknou, že za to může násilník,“ když jde kolem žena, která náhodou ukáže víc kůže, než by snesli. Nenucenost té poznámky je děsivá.

Takže ve světě plném mužů neschopných ovládat své pudy, kteří svou sexuální agresi ospravedlňují jako přirozenou reakci na existenci žen, je váhání žen odhodit podprsenku pochopitelné.

I ženy podlehly mužskému pohledu. Dělají salta a otočky, aby byly přijatelné. Přizpůsobují se. Uzavírají se do těsných standardů krásy a společenských norem.

To vše v nich vyvolává lehké sebevědomí.

V takovém světě je podprsenka cennou ochranou před mužským pohledem.

Jsou dvě věci, které muži dělají, když vidí ženu chodit na veřejnosti bez podprsenky: okukují ji a odsuzují ji.

Heck, muži to dělají ženě bez ohledu na její oblečení. Přesto ji chození bez podprsenky vystavuje takovému chování ještě více. Má méně ochranných vrstev – takže ji snáze okukují – a konkrétní volba šatníku je běžně vnímána jako provokativní – což ospravedlňuje ještě přísnější odsudky, které na ni dopadají. „Jak se opovažuje?“

Můžeme přestat odsuzovat ženy bez podprsenky?

Když je žena bez podprsenky terčem odsudku, obvykle jde o dvě věci: tvar jejího těla a její rozhodnutí jít bez podprsenky. Jedna z nejčastějších kritik zní takto: „Proč nenosíš podprsenku, když máš tak povislá prsa?“. Další zní: „Proč chceš lidi provokovat?“

Osudky o tvaru ženských prsou

Těla mužů také posuzujeme, ale odsudky vynášené nad ženami kvůli jejich tělu jsou vždycky zlovolnější a nemilosrdnější. Žena jako sexuální objekt dluží světu svou dokonalost – a nedej bože, když jí nedosáhne!“

Nezávisle na tom, zda se soudci vyjadřují negativně, nebo pozitivně, je to proces podrobování ženských těl zkoumání a hodnocení, který je objektivizuje.

Muži posuzují ženské tělo. Ženy posuzují ženské tělo.

Zejména bezvládné ženy působí dojmem, že vyvolávají pozornost a hodnocení. Jdou si o něj říct.

(Tak kde jsem to už slyšel? Ach ano: znásilnění.)

Protože ho provokují, postihne je soud s velkou pomstou a zuřivým hněvem. Protože jdou bez podprsenky, ať jsou ty kozy dokonalé! Jen ty perverzní se mohou pohybovat na svobodě. Žádná povislá prsa nejsou povolena. Zavřete je za mříže!“ – ehm… myslím podprsenky.

Jednou z možností, jak na to jít, je operace prsou. Dalším způsobem je schovat se do žaláře, trápit se studem a problémy s obrazem těla, a nechat tak více prostoru dokonalému zbytku lidí, aby mohli žít svůj život na výsluní.

Dalším způsobem je oslava sebepřijetí. Díky Bohu za ženy, jako je Chidera Eggerue! Založila hashtag #saggyboobsmatter a inspirovala ženy po celém světě, aby přijaly tvar svého těla.

To je ta správná cesta. Cesta pro odvážné, ale možná jediná správná. Mačkání nohy, aby se vešla do Popelčina střevíčku, jen utvrzuje bolest. Klíčem k uzdravení je přijetí sebe sama.

Ženy, které chodí bez podprsenky, oslavují svou identitu a sebepřijetí. Možná se také uzdravují.

Za to všechno si zaslouží pochvalu. Ne odsuzování.

Odsuzování jejího rozhodnutí

Ženy se mohou rozhodnout nenosit podprsenku (doma nebo na veřejnosti) z různých důvodů. Pohodlí. Kvůli horku. Ideologie. Sexualita. Snadné kojení.

Nebo může jít o nevědomou volbu, jako v případě Emmy, která podle svého tweetu odešla z domu, aniž by si uvědomila, že si podprsenku nevzala.

Žádný z výše uvedených důvodů není více či méně platný než kterýkoli jiný.

V podstatě žádná žena nikomu nedluží vysvětlení, proč nosí nebo nenosí podprsenku.

„Vyjadřuje se snad tím, že ji nenosí?“

„Ne. Možná. Nebo možná prostě žije bez úmyslu stát se chodícím manifestem. Na obojí má právo.

A co takhle ji nosit? Je za tím nějaké prohlášení? Už jsem psala o tom, jak moje babička z otcovy strany neschvalovala nošení podprsenek dospívajícími dívkami: „Nosí podprsenky ještě dřív, než jim začnou růst ňadra“. Babička si myslela, že – u dospívající dívky – nošení podprsenky svědčí o sklonu k promiskuitě.

Táž kultura, která vyvinula podprsenky, vyvinula i babiččinu přísnou mentalitu. Zdá se, že patriarchát se honí za vlastním ocasem.

Vlastně tomu tak není. Patriarchát ví, co dělá.

Zavádění předpisů o podprsenkách, jakkoli rozporuplných, je součástí širšího konceptu, že dívky a ženy mají být kontrolovány.

Pokud se chceme posunout dál a pryč od patriarchátu, musíme respektovat volbu šatníku každé ženy – bez ohledu na důvody, které za ní stojí.

Můžeme přestat okukovat ženy bez podprsenek?

Druhou věcí, kterou děláme, je zírání.

Zírání je obtěžování, ale poměrně mírné formy.

Problém se zíráním spočívá v tom, že většina mužů ho vůbec nevnímá jako obtěžování.

Nejsou si ani vědomi, že by s tím měli přestat.

Zírání se děje bez ohledu na volbu šatníku ženy. Přesto, stejně jako v případě odsuzování – viz výše – si muži často myslí, že si o to žena bez podprsenky „koleduje“:

„Kdyby nechtěla, abychom na ni zírali, vzala by si podprsenku.“

Tady je něco, co by mnozí z nás měli strávit:

Jít na veřejnosti bez podprsenky není otevřená výzva k obtěžování.

Nejsem v této věci svatější než ty. Právě naopak. V dobách, kdy mě ovládala moje závislost na sexu, jsem se okukovala. A většinou jsem okukoval prsa. Zejména prsa, která byla tak či onak odvážná – bez podprsenky nebo oblečená v halence s hlubokým výstřihem.

V jedné ze svých prvních povídek Muži šílí po ženských prsou jsem podrobně popsal fyzické a emocionální reakce, které jsem měl – a stále mám!!! – kdykoli jsem spatřil ženu bez podprsenky nebo s velkorysým výstřihem.

Teď už vím lépe.

Existuje reakce a existuje možnost volby. Reakci možná nikdy neovlivním. Ale to, jak zareaguji, bude vždycky moje volba.

Můžeme respektovat ženy bez podprsenky?“

Nikdo neřekl, že si máme vyloupnout oči. Dívat se na lidi na ulici je naprosto normální. Stejně tak bychom se neměly hypnotizovat, abychom byly „slepé k bradavkám“. Je v pořádku přiznat si – sami sobě -, zda má žena na sobě podprsenku, nebo ne.

Je také důležité přiznat si naši reakci. Pokud na nás zapůsobí, jsme ohromeni. Pokud jsme ohromeni, jsme ohromeni. To je reakce. Popírání ji jen zhoršuje.

Nesmíme popírat reakci. Musíme zabránit tomu, aby nás vedla ke stejné volbě odsouzení nebo obtěžování.

Jak to můžeme udělat?“

Spojme svůj pohled s trochou lidskosti.

K tomu si musíme připomenout několik jednoduchých skutečností:

Žena, na kterou se díváme, je lidská bytost, a ne trofej v našem osobním safari nebo milostný zájem v našem osobním filmu.

Prochází kolem, protože má svůj vlastní program a nabitý den. Nechodí po kočkách a jejím programem není vzrušovat nás.

Nepotřebuje ospravedlňovat výběr svého šatníku.

Nepotřebuje ospravedlňovat tvar svého těla.

Tyto myšlenky mohou znít samozřejmě. Přesto právě tady muži všechno špatně chápou. Dělají ze všeho jen sebe – na pořadu dne je, aby je žena svedla. Obléká se, protože chce, aby si jí všimli.

Tyto jednoduché připomínky nám mohou pomoci odpoutat se od takových myšlenek. Když si uvědomíme, že každá žena má své vlastní pozadí a je na své vlastní cestě, pomůže nám to vnímat ji jako osobu, a ne jako objekt sexuální touhy. Oslabuje to také naše tendence ji soudit.

Je to vlastně osvobozující. Nejen pro ni – což je zřejmé. Také pro nás, přihlížející.