Brent Cobb bere houbičky, vidí vize a píše skvělé country písničky

Takové vyprávění může u písničkářů, kteří se pohybují na okraji společnosti, působit jako bláznivé. Ale Cobb byl vždy osvícenou osobností, obdařenou darem nacházet smysl a význam v těch nejmenších detailech, ať už jsou to mušky na řece nebo iniciály vytesané do skalní stěny. Jeho debut Shine on Rainy Day z roku 2016, vydaný pod hlavičkou major labelu, zaujal intimními charakterovými studiemi a na následujícím albu Providence Canyon z roku 2018, které je country-funkovým road tripem po rodné Georgii, se mlhavá nostalgie jeví jasně a živě. Obě produkoval Dave Cobb, jeho bratranec oceněný Grammy.

Pro Keep ‚Em on They Toes se Brent Cobb řídil radou z titulní skladby a promíchal vzorec, když spolupracoval s producentem Bradem Cookem (Waxahatchee, The War on Drugs) nikoli v Nashvillu, ale v Durhamu v Severní Karolíně. Výsledkem je deska, na které se mísí introspektivní atmosféra Shine on Rainy Day a jamová citlivost Providence Canyon s indie-folkovou produkcí. Cobb říká, že ji napsal z „countryového místa mysli“.

„Všechno, co jsem fanouškem, co Brad udělal, je velmi řídké. Nepoužívá toho moc,“ říká o vzdušném zvuku alba. „U těchto písní jsem chtěl, aby hvězdou byly texty. Považoval jsem je za důležité a nechtěl jsem, aby od nich něco odvádělo pozornost.“

Kromě podrobného popisu svých cest „za duhou“, jak sám říká, rozšiřujících mysl, Cobb rozebírá stárnutí a plození dětí („Sometimes I’m a Clown“), oslavuje umění být individualitou („Keep ‚Em on They Toes“) a zpochybňuje odpovědnost za to, že má uměleckou platformu v písních „Shut Up and Sing“ a „Soapbox“, z nichž první napsal se svou ženou Layne a druhou se svým otcem.

Ačkoli jsou texty občas hravé, jsou rozhodně dospělé, což dává za pravdu tričku, které se prodává v Cobbově obchodě s merchem a které shrnuje jeho značku jako „Country Music for Grown Folks“. Je to podobné smýšlení, jaké vyjádřil Chris Stapleton při vydání stejně vyzrálé desky Traveller v roce 2015. (Očividně si tento přístup našel své publikum.)

„Zažil jsem chvíle, kdy mi autor písně nebo umělec, se kterým jsem psal, řekl: ‚No, tohle mi připadá trochu moc staré. Pojďme to udělat mladší.‘ Na tom není nic špatného, ale takhle jsem to album prostě nenapsal,“ říká Cobb. „Ale ‚country hudba pro dospělé‘ neznamená, že musíte být dospělí. Můžeš být stará duše, abys ten život viděl z nadhledu.“

Z nějakého důvodu se v jistých koutech internetu dál rozhořívá spor pravé country vs. podvodné country. Někomu pak může zvednout obočí, že jednu z Cobbových nejvíc „country“ nových písní napsal společně s Lukem Bryanem. Hvězda country rádií a Cobb vyrůstali každý kousek cesty od sebe v jižní Georgii a poté, co Bryan odešel do Nashvillu, se s Cobbem podělil o to, co se naučil.

„Luke mě rozhodně vzal pod svá křídla, když jsem se snažil přijít na to, jak se živit hudbou,“ říká Cobb, který v těch začátcích přespával u Bryana doma. Bryan ostatně zařídil Cobbovi úplně první spoluautorské sezení v Nashvillu a svou pružnou hrou na klavír mu rozcuchal vlasy.

Když Cobb začal psát pro Keep ‚Em on They Toes, zeptal se Bryana, jestli by nechtěl znovu tvořit společně. „Řekl jsem: ‚Už je to deset let. Nechceš to ještě jednou zkusit?“ „Ne,“ řekl. Cobb vzpomíná. Společně přišli s písní „Good Times and Good Love“. „Jestli jsem se od svých honky-tonkových hrdinů něco naučil, tak to, že když se objeví holka jako ty, chlap se uklidní,“ zpívá Cobb v soulové skladbě, kterou Bryan doprovází na klavír. Prohlašuje, že se zpěvákovi písně „One Margarita“ nedostává spravedlivého ocenění.

„Když jsem četl hrozné recenze na Luka, říkal jsem si: ‚Člověče, ti lidé prostě nemají ponětí, jak skvělý je to muzikant a jak úžasný je to spisovatel,'“ říká Cobb o Bryanovi. „Psaním pro trh si vydělal na živobytí. Nikdo ho nemůže srážet za to, co ho udělalo úspěšným, protože on byl tím, co ho udělalo úspěšným. Bude mít dlouhou kariéru, protože ještě neodkryl všechny své karty.“ Cobb říká, že jeho snem je, aby Bryan natočil klavírní desku ve stylu Ronnieho Milsapa.

Před několika lety Cobb opustil Nashville a vrátil se do Georgie, kde se usadil v domě u jezera, který s Layne vlastnili od roku 2008. V současnosti tam píše většinu svých textů a rozjímá o dvanácti letech, které mu trvalo, než si vybudoval dostatečně silnou kariéru, aby se mohl přestěhovat zpět domů. Celá jeho rodina je poblíž.

„Pořád se můžu živit psaním písniček, jenže teď sedím tady ve svém malém domku na lodi u řeky Flint a mám pocit, že jsem, já nevím, že jsem udělal to, co jsem si předsevzal,“ říká Cobb.

Přemýšlí o pomíjivé délce života těch odsouzených májovek a nabízí několik kamenných mouder, která naznačují, že je se svými 34 lety zatím spokojený.

„Z jejich pohledu žili sto let. Ale z našeho pohledu žili jen chvíli,“ říká. „Nejspíš jsou spokojení.“

„.