Catholic.net – Starší lidé v Bibli

Chceme-li hluboce pochopit význam a hodnotu stáří, musíme otevřít Bibli. Pouze světlo Božího slova nám dává možnost proniknout do celého duchovního, morálního a teologického rozměru tohoto životního období. Jako podnět k novému prozkoumání významu třetího a čtvrtého věku navrhujeme níže několik biblických východisek s postřehy a úvahami o výzvách, které představují v současné společnosti.
Úcta ke stáří (Lv 19,32)
Úcta ke stáří se v Písmu stává zákonem: „Postav se zpříma před šedinami a cti svého Boha“ (tamtéž). Navíc: „Cti svého otce i svou matku“ (Dt 5,16). Velmi citlivé napomenutí ve prospěch rodičů, zvláště ve stáří, se nachází ve třetí kapitole Sirachovcovy knihy (v. 1-16), která končí velmi vážným konstatováním: „Kdo zanedbává svého otce, je rouhač, kdo špatně zachází se svou matkou, je prokletý od Hospodina“. Je proto třeba vynaložit veškeré úsilí, aby se zastavila dnes tak rozšířená tendence ignorovat starší lidi a odsouvat je na okraj společnosti, a tím „vychovávat“ mladší generace k tomu, aby je opouštěly. Mladí, staří i staří se navzájem potřebují.
Naši předkové nám vyprávěli o díle
, které jsi vykonal za jejich dnů,
za dnů dávných (Ž 44,2)
Příběhy patriarchů jsou v tomto ohledu obzvlášť výmluvné. Když Mojžíš zažije hořící keř, zjeví se mu Bůh takto: „Já jsem Bůh tvého otce, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův“ (Ex 3,6). Bůh klade své vlastní jméno vedle jména velkých starších, kteří představují legitimitu a záruku víry Izraele. Syn, mladík nachází – řekněme „přijímá“ – Boha vždy a pouze prostřednictvím otců, starších. Ve výše uvedeném úryvku se vedle jména každého patriarchy objevuje výraz „Bůh…“, který znamená, že každý z patriarchů je „Bohem…“. „na znamení toho, že každý z nich měl zkušenost s Bohem. A tato zkušenost, která byla dědictvím starších, byla také důvodem jejich duchovního mládí a klidu tváří v tvář smrti. Paradoxně starý člověk, který předává to, co přijal, nastiňuje přítomnost; ve světě, který vychvaluje věčné mládí, bez paměti a bez budoucnosti, to dává důvod k zamyšlení.
Ve stáří budou dál přinášet plody (Ž 92 , 15)
Boží moc se může projevit i v senilním věku, i když je poznamenán omezeními a obtížemi. „Bůh si vyvolil to, co svět považuje za hloupé, aby zahanbil moudré; vyvolil si to, co svět považuje za slabé, aby zahanbil silné; vyvolil si to, co je mrzké, co je opovrženíhodné, co je v očích světa ničím, aby zrušil ty, kdo si myslí, že jsou něco. Tak se nikdo nemůže chlubit před Bohem“ (1 Kor 1, 27-28). Boží plán spásy se naplňuje i v křehkosti těl, která už nejsou mladá, slabá, neplodná a impotentní. Tak se ze Sářina neplodného lůna a Abrahamova stoletého těla zrodil vyvolený národ (srov. Řím 4,18-20). Z neplodného lůna Alžběty a starce obtíženého léty Zachariáše se narodí Jan Křtitel, předchůdce Krista. I když život slábne, starý člověk má důvod cítit, že je nástrojem dějin spásy: „Dám mu dlouhý život a ukážu mu svou spásu“ (Ž 91,16), slibuje Hospodin.
Pamatuj na svého Stvořitele ve dnech
svého mládí, než přijdou zlé dny
a přiblíží se léta, kdy řekneš:
„Nemám v nich zalíbení“ (Kaz 12,1)
Tento biblický přístup ke stáří je zarážející svou odzbrojující objektivitou. Navíc, jak připomíná žalmista, život ubíhá jedním dechem a není vždy plynulý a bezbolestný: „Sedmdesát let trvá náš život a osmdesáti let dosáhnou i ti nejsilnější, ale jejich práce je zbytečná dřina, neboť brzy pomine a my uvadáme“ (Ž 90,10). Koheletova slova – který dlouze a symbolicky popisuje tělesný úpadek a smrt – vykreslují smutný obraz stáří. Písmo nás zde vyzývá, abychom si nedělali iluze o době, která vede k nepohodlí, problémům a utrpení. A připomíná nám, že k Bohu musíme vzhlížet po celý život, protože On je bodem příchodu, k němuž se musíme vždy obracet, ale zejména v okamžiku strachu, který přichází, když stáří prožíváme jako ztroskotání.
Abraham vydechl naposledy, zemřel v dobrém stáří,
byl plný let a odešel za svými předky
(Gn 25,7)
Tento biblický úryvek je velmi aktuální. Současný svět zapomněl na pravdu o smyslu a hodnotě lidského života, kterou Bůh od počátku zakotvil v lidském svědomí, a s ní i na plný význam stáří a smrti. Smrt dnes ztratila svůj posvátný charakter, svůj význam naplnění. Stala se tabu: dělá se vše pro to, aby zůstala nepovšimnuta, aby nic nezměnila. Změnilo se také její pozadí: zejména v případě starších lidí umírá stále méně lidí doma a stále více v nemocnici nebo v ústavu, daleko od svého lidského společenství. Rituální projevy soustrasti a některé formy zbožnosti se již nepoužívají, zejména ve městě. Dnešní člověk, jakoby znecitlivělý každodenním zobrazováním smrti v médiích, se snaží nebýt konfrontován se skutečností, která v něm vyvolává znepokojení, úzkost a strach. Nevyhnutelně tak zůstává sám tváří v tvář smrti. Boží Syn však na kříži změnil význam smrti a otevřel věřícím dveře naděje: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby zemřel, bude žít, a kdo žije a věří ve mne, nezemře navěky“ (J 11,25-26). Ve světle těchto slov se smrt – která už není odsouzením ani pošetilým zakončením života v nicotě – ukazuje jako čas života a jisté naděje na setkání s Pánem tváří v tvář.
Nauč nás počítat naše dny,
abychom získali moudré srdce (Ž 90,12)
Jedním z „charismat“ dlouhověkosti je podle Bible moudrost; moudrost však není nutně výsadou věku. Je to Boží dar, který musí starší člověk přijmout a stanovit si ho jako cíl, aby dosáhl moudrosti srdce, která umožňuje „umět počítat své dny“, tj. žít se smyslem pro odpovědnost čas, který Prozřetelnost každému z nás dává. Jádrem této moudrosti je objevení nejhlubšího smyslu lidského života a transcendentního určení člověka v Bohu. A je-li to důležité pro mladé, tím spíše je to důležité pro starší lidi, kteří jsou povoláni řídit svůj život a přitom neztrácet ze zřetele „to jediné, co je nutné“ (srov. Lk 10,42).
K tobě, Hospodine, se utíkám,
nedej, abych byl navždy zahanben (Ž 71,1)
Tento žalm, který je pozoruhodný svou krásou, je jen jednou z mnoha modliteb starších lidí, které najdeme v Bibli a které svědčí o náboženském cítění duše před Hospodinem. Modlitba je královskou cestou k pochopení života podle Ducha, který je vlastní starším lidem. Modlitba je služba, služba, kterou mohou starší lidé vykonávat pro dobro celé církve a světa. Modlit se mohou i nemohoucí nebo nepohybliví senioři. Modlitba je jejich síla, modlitba je jejich život. Díky modlitbě sdílejí bolesti a radosti druhých a mohou prolomit bariéru izolace a vyjít ze své bezmocnosti. Ústředním tématem je modlitba a od ní se dostáváme k otázce, jak se starší člověk může stát kontemplativním. Vyčerpaný stařec v posteli je jako mnich, poustevník: svou modlitbou může obejmout svět. Zdá se nemožné, aby se člověk, který žil v plné aktivitě, stal kontemplativním. V životě však existují okamžiky, kdy se otevírají možnosti, které jsou prospěšné celému lidskému společenství. A modlitba je úvodem par excellence, neboť „neexistuje žádná obnova, dokonce ani společenská, která by se nezrodila z kontemplace. Setkání s Bohem v modlitbě vnáší do záhybů dějin sílu, která pohne srdcem, povzbudí je k obrácení a obnově, a stane se tak mocnou dějinnou silou pro proměnu společenských struktur.“ (6)