Chtěla jsem velkou rodinu – ale pak jsem poznala své děti

Foto:

Čtyři děti se zdály být dokonalé ve všech ohledech. Chtěla jsem velkou, živou domácnost plnou tepla a lásky. Jako nejstarší ze tří vyrůstajících dětí jsem si vypěstovala většinou svévolný odpor k lichému počtu dětí – vždycky jsme chtěli ještě jednoho bratra nebo sestru, aby naše týmy byly sudé. (V té době naprosto logické uvažování, jasné?) Čtyři děti mi připadaly jako hodně, ale podle mých tehdejších bezdětných a naprosto nezkušených měřítek to byla zvládnutelná míra „hodně“.

Přesuňme se do reality: Mám dvě děti. Další už mít nebudu. A víte co? Mám z toho opravdu radost. Ve skutečnosti mě představa třetího dítěte (natož čtvrtého nebo více) uvádí do čiré paniky, protože upřímně? Už jsem skončila. Mám plné ruce práce – úžasně, šťastně plné – a nejsem psychicky ani fyzicky vybavená na víc dětí, než už mám. Moje srdce je spokojené a moje továrna na děti je navždy uzavřená, s nulovým váháním nebo lítostí.

Není to proto, že by se z mých dětí vyklubala nějaká strašná démonická monstra (alespoň ne většinu dní). Je to proto, že teprve když mateřství skutečně prožijete a zažijete, můžete pochopit, co pro vás znamená. To platí jak na praktické, tak na emocionální úrovni: Jak můžeme pochopit, kam nás mateřství zavede nebo jaké hranice a ohraničení si kolem své rodiny vytyčíme? Bez ohledu na to, jak moc si myslíme, že víme, jakým typem rodiče budeme, jsou to všechno jen spekulace, dokud tím nežijete a nedýcháte. Koneckonců, který rodič nikdy neřekl, že něco „nikdy“ neudělá nebo nedovolí (od společného spaní přes čas strávený u obrazovky až po používání vodítka pro batolata), a pak to nakonec udělal? Všichni. KAŽDÝ Z NÁS.

Jsem úzkostlivější matka, než jsem čekala. Jsem citlivá, emotivní a nesmírně oddaná svým dětem, manželovi, svým osobním zájmům a kariéře. Do všech těchto věcí se vrhám po hlavě a na konci dne už nemám co dát. Jsem šťastná, ale vyčerpaná.“

Někteří lidé dokáží opravdu dobře vychovávat čtyři, šest nebo tucet dětí. Nejsem si jistá, jestli jsem takový člověk. Čtyři děti byla krásná vize, ale dvě jsou pro mě příjemná realita. Je to méně finančně náročné. Umožňuje nám to poměrně snadno cestovat. Nemusím řídit minivan! Jsem schopná věnovat oběma dětem hodně času a pozornosti a přitom mít vlastní kariéru a život (i když se do mě rád vkrádá pocit viny matky a nutí mě pochybovat, jestli je to někdy opravdu dost). Zvládnou tohle všechno i ostatní lidé s početnější rodinou? Samozřejmě. Ale já si myslím, že bych to nezvládla.

Ideální počet dětí je pro každého jiný, a to jak z hlediska očekávání, tak z hlediska reality. Rodina s jedním dítětem není o nic méně platná nebo dokonalá než rodina se dvěma nebo pěti dětmi. Každý rodič je jedinečný a stejně tak každé dítě. Dvě děti se mohou zdát jako milion nebo jako málo, záleží na zúčastněných aktérech. Osobně se mi daří přesně v takové míře chaosu, jaká v současné době panuje v mé domácnosti.

Tady se přiznám: moje touha po velké rodině přetrvávala i během druhého těhotenství, a dokonce i na počátku života mého nejmladšího dítěte. Bylo to naše druhé dítě, ale ne nutně poslední. Alespoň zatím ne. Ale časem se to mělo změnit.

Někdy o svém synovi přemýšlím jako o „bližším“. Jako že jsem věděla, že po tomhle dítěti mám dělohu zavřenou. Stal se jakýmsi velkým finále: nadšeným, milujícím, nesmírně bystrým, super emocionálním člověkem, který vyžaduje víc mé energie než průměrný medvěd. Nejsem si jistá, že bych dokázala být matkou obou svých dětí na úrovni, kterou si zaslouží (nebo vyžadují), kdybychom do naší rodiny přidali další dítě. O tom je pochopení mých vlastních silných stránek a omezení. A vím, že jsem nejlepší máma, jakou mohu být se dvěma dětmi: ani víc, ani míň. Nejde o ně, jde o mě. (Dobře, možná jsou to trochu oni.)

Nejsem smutná kvůli dětem, které jsem neměla. Pravda je, že mám všechno, co chci a potřebuju, a naše rodina se cítí úplná. Když na to přijde, je to jednoduché: Nechci to, co jsem si myslela, že chci. Miluji být mámou svých dvou neuvěřitelných, energických dětí. Ano, někdy si kvůli nim připadáme doma jako v zoologické zahradě, ale nějakým způsobem se tu vždycky cítím jako doma. Můj nový sen jsou dva a žijeme si ho dobře.

Tento článek byl původně zveřejněn online v lednu 2020.

.