Co dělat, když vás z ničeho nic přepadne úzkost

Úzkost je ošemetná zkušenost. Někdy je jasné, proč máme nepříjemné pocity v oblasti žaludku, bušení srdce nebo zpocené dlaně. Možná se nám už dlouho neozval někdo z rodiny a my se o něj bojíme. Blíží se zkouška a my se jí bojíme. Nebo máme jít na večírek a vmísit se mezi lidi, i když se nám vůbec nechce. Jindy nás však úzkost může zasáhnout z ničeho nic.

Bez zjevného důvodu můžeme přejít od pocitu pohody k prožívání poměrně intenzivní úzkosti. V tomto příspěvku se budeme zabývat základními informacemi o tom, proč k tomu dochází a jaký je první krok, který můžete udělat, abyste to zvrátili.

První věc, kterou musíme vědět, je tato: Úzkost je vestavěná reakce a je tu proto, aby nás chránila. Evoluce z velmi dobrého důvodu vyvinula lidský mozek tak, aby dokázal vyvolat stres a úzkost v každém okamžiku, kdy se cítíme ohroženi – udržuje nás to naživu.

Naneštěstí se tato vrozená reakce může zvrtnout. A přesně to se stane, když se z ničeho nic staneme úzkostnými. Může ji vyvolat myšlenka, která se nám objeví v hlavě, potlačená vzpomínka nebo kombinace drobných stresorů, které se spojí a spustí úzkost. Možná si jich vůbec nevšimneme – ale našemu podvědomí je to jedno. Stále je může zachytit a spustit naši vrozenou výstrahu před nebezpečím.

Co nedělat

To, co je pak lákavé, je začít přemýšlet o tom, kde se tyto pocity vzaly. Cítíme potřebu analyzovat, co se stalo, a přijít na to, proč se nyní cítíme úzkostně. Místo stručné analýzy však obvykle následuje toto: Začneme se obávat, zda se tyto pocity vrátí. Začneme znovu a znovu promýšlet možné spouštěče. A začneme si bedlivě všímat všech tělesných příznaků, které by mohly znamenat, že se úzkost znovu objeví.

Naneštěstí všechny tyto věci úzkost jen zhoršují. Analyzování je – nejčastěji – špatný nápad. Úzkost je komplexní zážitek a pravděpodobně se nám nepodaří najít jejich zdroj. Spíše se budeme ještě více trápit, pokud budeme dál přežvykovat, odkud se tyto pocity vzaly. A i když se nám poštěstí zjistit, odkud úzkost pochází, naše pocity nezmizí jen proto, že známe jejich zdroj.

Co byste měli dělat místo toho

Tady to začíná být zajímavé. Kdyby existoval nějaký kouzelný trik, jak se z úzkosti stát během několika minut naprosto klidným, pravděpodobně byste o něm už slyšeli. Ale takový trik neexistuje. V okamžiku, kdy se cítíme úzkostně, aniž bychom věděli proč, toho s těmito pocity nemůžeme moc udělat.

Proto nás terapie zvaná Terapie přijetí a závazku (ACT) učí přesný opak toho, jak se těchto pocitů zbavit – přijmout je. Jedná se o relativně nový, ale dobře prozkoumaný terapeutický přístup, který vykazuje slibné výsledky. A jednou ze základních strategií, které nás učí, je, jak úzkostné pocity přijmout, místo abychom s nimi bojovali.

Na první pohled to opravdu vypadá jako neintuitivní rada. Pokud se pocitu poddáme, nezůstane tu navždy? Ale přijmout není totéž jako vzdát se.

Přijmout není totéž jako vzdát se.

Vzdát se znamená přestat se snažit. Znamená to vzdát se. Je to jako říct: „Nemá smysl se dál snažit, takhle se teď budu cítit vždycky.“ Je to jako říct: „Nemá smysl se dál snažit. Přijetí naproti tomu znamená jednoduše uznat, že ten pocit je tu právě teď a nemůžeme ho čistě silou vůle přimět, aby zmizel. Přijetí znamená pochopit, že tyto pocity nemůžeme násilím odstranit. Je to jako říci: „Tyto pocity jsou tu právě teď. Přijímám, že tu jsou.“ A tento druh přijetí je prvním krokem k tomu, abychom nad nimi získali zpět kontrolu.

Přijmout znamená pochopit, že tyto pocity nemůžeme násilím odstranit.

Stále nebudeme schopni ovládat pocity samotné. Ale díky tomu, že se přestaneme snažit své pocity ovládat, získáme zpět kontrolu nad svým životem. Místo abychom s úzkostí bojovali nebo před ní utíkali, jsme pak schopni na ni reagovat svobodněji. A proto je – paradoxně – přijetí těchto pocitů základem účinné změny.

Na závěr si dovolíme jednu výhradu. To se samozřejmě mnohem snáze řekne, než udělá. Skutečné přijetí potřebuje praxi. Lze se jí však naučit.