Co s námi a pro nás dělá nuda?

Výklad nudy je jedna věc, její měření je věc druhá. V osmdesátých letech Norman Sundberg a Richard Farmer, dva psychologové z Oregonské univerzity, vyvinuli Škálu náchylnosti k nudě, která má posoudit, jak snadno se člověk obecně nudí. Před sedmi lety pomohl John Eastwood vymyslet stupnici pro měření toho, jak se člověk v danou chvíli nudí. V posledních letech provádějí výzkumníci nudy terénní průzkumy, při nichž například žádají lidi, aby si při každodenním životě vedli deníky a zaznamenávali případy přirozeně se vyskytující letargie. (Výsledek těchto nových metod byl pro studium nudy přínosem – Mannová se odvolává na kolegy, s nimiž se setkává na „okruhu ‚nuda'“). Mnohé ze studií však zahrnují výzkumníky, kteří nudu vyvolávají v laboratorním prostředí, obvykle u vysokoškolských studentů, aby mohli studovat, jak tento ucpaný, šedivě žmolkovitý rastr pocitu působí na lidi.

Vytváření nudného obsahu je mise, ke které přistupují s jistou vynalézavostí, a výsledky vyvolávají jakousi zničující, beckettovskou komedii. Jeden z postgraduálních studentů Jamese Danckerta na univerzitě ve Waterloo například režíroval mimořádně nudné malé video, které bylo použito k nudě lidí pro výzkumné účely. Zachycuje dva muže, kteří v malé holé místnosti zoufale věší prádlo na kovový věšák a mumlají přitom banality. („Chcete kolíček na prádlo?“) Jiní výzkumníci nechali účastníky studie sledovat instruktážní film o řízení rybí farmy nebo opsat citace z referenčního článku o betonu. Pak mohli výzkumníci zkontrolovat, jak moc chtějí otupělí účastníci svačit nezdravé potraviny (v jedné takové studii docela dost).

Současní výzkumníci nudy se přes všechna svá měřítka a grafy zabývají některými existenciálními otázkami, které zaměstnávaly filozofy a sociální kritiky. Jeden tábor tvrdí, že nuda pramení z deficitu smyslu: nemůžeme udržet zájem o to, co děláme, když nám na tom, co děláme, v podstatě nezáleží. Jiná myšlenková škola tvrdí, že jde o problém pozornosti: pokud je pro nás úkol buď příliš těžký, nebo příliš snadný, soustředění se rozptýlí a mysl se zastaví. Danckert a Eastwood tvrdí, že „nuda nastává, když se ocitneme v hlavolamu touhy, když chceme něco dělat, ale nechceme dělat nic“, a „když naše duševní schopnosti, naše dovednosti a talenty leží ladem – když jsme duševně nezaměstnaní.“

Erin Westgateová, sociální psycholožka z Floridské univerzity, mi řekla, že podle její práce hrají oba faktory – nedostatek smyslu a porucha pozornosti – nezávislou a zhruba stejnou roli v tom, že se nudíme. Přemýšlel jsem o tom takto: Nějaká činnost může být monotónní – šesté čtení „Knuffle Bunny“ batoleti, kterému se nechce spát, druhá hodina adresování obálek pro politickou kampaň, na které vám opravdu záleží – ale protože jsou pro vás tyto věci různým způsobem smysluplné, nemusí být nutně nudné. Nebo může být činnost poutavá, ale ne smysluplná – skládačka, kterou skládáte v době karantény, nebo sedmý díl náhodného seriálu Netflixu, který vás vtáhl. Pokud je činnost smysluplná i poutavá, máte vyhráno, a pokud není ani jedno, máte jednosměrnou jízdenku do dullsville.

Když současní výzkumníci nudy v oboru psychologie píší knihy pro populární publikum, často volí svižný, veselý, informativní tón s velkou dávkou svépomoci – tedy něco zcela jiného než střízlivá fenomenologie a antikapitalistická kritika, kterou měli tendenci nabízet filozofové, když se zabývali povahou nudy. Analýza nudy, kterou psychologové předkládají, není politická a navrhovaná řešení jsou většinou individuální: Danckert a Eastwood nás nabádají, abychom odolali pokušení „jen tak si sednout na gauč s pytlíkem brambůrků“ a místo toho si našli činnosti, které nám dodají smysl pro aktivitu a nasměrují nás k našim cílům. Mohou být trochu soudní skrze svou vlastní specifickou kulturní optiku – sledování televize je v podstatě vždy podřadná činnost, naznačují, zdánlivě bez ohledu na to, co sledujeme. Důležitější je, že nemají moc co říct o strukturálních obtížích, s nimiž se lidé mohou potýkat při vytváření větší kontroly nad svým časem nebo řízením svého života. A nemusíte být Adorno, abyste si těchto obtíží všimli. Jak píše Patricia Meyer Spacksová v knize „Nuda: The Literary History of a State of Mind“, nuda, která se prezentuje jako „triviální emoce, jež může banalizovat svět“, vypovídá o „stavu věcí, v němž je jednotlivci přisuzována stále větší důležitost a stále menší moc“.

Přesto, pokud hledáte nějaké praktické způsoby, jak přetvořit zážitky, které jsou často nudnější, než by musely být, ve výzkumech nudy lze najít promyšlené a konkrétní nápady. Zvláště užitečné je to u fenoménu nudy ve škole. V průzkumu mezi americkými vysokoškoláky z roku 2012 více než devadesát procent z nich uvedlo, že během vyučování používají chytré telefony nebo jiná zařízení, a pětapadesát procent z nich uvedlo, že je to proto, že se nudí. Práce z roku 2016 zjistila, že pro většinu Američanů je činností spojenou s nejvyšší mírou nudy studium. (Nejméně: sport nebo cvičení.) Výzkum provedený Sandi Mannovou a Andrewem Robinsonem v Anglii dospěl k závěru, že mezi nejnudnější vzdělávací zážitky patří sezení u počítače, zatímco nejméně robustní, staromódní skupinové diskuse v rámci přednášky. Mannová ve své knize „Věda o nudě“ uvádí hodnotné postřehy o dvou taktikách, které lidem pomáhají cítit se při studiu méně znuděně: poslech hudby a čmárání. Podle ní je čmárání (které funguje i při uspávacích schůzkách) „ve skutečnosti velmi chytrá strategie, kterou náš mozek vykouzlí, aby nám umožnil získat tu správnou míru dodatečné stimulace, kterou hledáme – ale ne příliš velkou, abychom nebyli schopni sledovat, co se děje kolem nás“. Nuda ve škole může být také otázkou věku: studie, které se zabývaly nudou v průběhu života, zjistily, že u většiny lidí dosahuje vrcholu na konci dospívání, pak začíná klesat, u padesátníků dosahuje minima a poté mírně stoupá (možná proto, že se lidé stávají sociálně izolovanějšími nebo mají větší kognitivní poruchy).

„Z mé lebky“ věnuje značnou pozornost otázce, co nás nutí dělat nuda – živá v oboru. V posledních letech se stalo bien-pensantním trendem chválit nudu jako podnět ke kreativitě a předepisovat ji více nám všem, ale zejména dětem – viz například kniha Manoushe Zomorodiho z roku 2017 „Bored and Brilliant: How Spacing Out Can Unlock Your Most Productive and Creative Self“. Tato myšlenka je intuitivně přitažlivá a má slavnou historii. Už Walter Benjamin se dovolával imaginativního potenciálu nudy: je to „snový pták, z něhož se líhne vejce zkušenosti.“

Danckert a Eastwood tohoto konkrétního snového ptáka rozdrtí. Říkají, že neexistuje mnoho empirických důkazů o tom, že nuda uvolňuje kreativitu. Jedna studie ukázala, že když se lidé v laboratoři nudili (jako prostředek omráčení zde bylo zvoleno hlasité čtení čísel z telefonního seznamu), měli větší pravděpodobnost, že vyniknou ve standardním úkolu, který psychologové používají k hodnocení kreativity – vymyslet co nejvíce způsobů využití páru plastových kelímků. Jinými slovy, docela slabý čaj. Když si lidé přejí, abychom se všichni častěji nudili, nebo litují, že děti mají příliš mnoho rozvrhu a zábavy, možná tím ve skutečnosti myslí, že si přejí, abychom všichni měli více volného času, ideálně nepřipoutaného k elektronickým zařízením, který by umožnil naší mysli bloumat a toulat se nebo se ponořit do snění – a takové snění není vůbec nudné.

Stejně jako někteří další výzkumníci nudy, které jsem četl, ani Danckert a Eastwood neodolali a citovali několik senzačních příběhů, které údajně ilustrují neblahé důsledky tohoto pocitu – novinové zprávy, v nichž lidé, kteří spáchali nějaký ohavný zločin, tvrdí, že tak učinili, protože se nudili. Tyto příběhy však nevrhají mnoho světla na obecný fenomén. Nuda je věrohodnějším viníkem některých běžnějších společenských nebezpečí. Wijnand Van Tilburg a Eric Igou, přední výzkumní psychologové zastávající teorii významového deficitu nudy, například provedli studie, které ukazují, že vyvolaná nuda zvyšuje pocit skupinové identity lidí a jejich znehodnocování „outsiderů“, stejně jako zvyšuje pocity politické stranickosti. Danckert a Eastwood však skromně tvrdí, že nuda není ani dobrá, ani špatná, ani pro-, ani protispolečenská. Je to spíše signál bolesti, který upozorňuje na potřebu dělat něco poutavého, co by ji zmírnilo. Je jen na vás, zda se vydáte na flám a nabouráte auto, nebo budete dobrovolně pracovat ve vývařovně polévek.

Na podobně mírnou a rozumnou notu se pouštějí, když se pouštějí do diskuse o tom, zda v této konkrétní fázi pozdního kapitalismu může nuda narůstat. Nudíme se více od té doby, co si nástup všudypřítomných spotřebních technologií začal zahrávat s naší pozorností? Jsme nyní méně schopni snášet pocit nudy, protože méně z nás se často ocitá v klasicky nudných situacích – ve frontě na magnetickou rezonanci nebo v čekárně u lékaře – bez chytrého telefonu a všech jeho zábavných prvků, které se dají přejet prstem? Studie publikovaná v roce 2014 a později v podobné podobě zopakovaná ukázala, jak těžké je pro lidi sedět o samotě v místnosti a jen tak přemýšlet, třeba i patnáct minut nebo méně. Dvě třetiny mužů a čtvrtina žen se raději rozhodly pro šok, než aby nedělaly vůbec nic, přestože si předtím mohly vyzkoušet, jaký je to pocit, a většina z nich uvedla, že by zaplatila peníze za to, aby tento konkrétní pocit už nezažila. (Když byl experiment prováděn doma, třetina účastníků přiznala, že podváděla, například tím, že se kradmo podívala na mobilní telefon nebo poslouchala hudbu). Zajímalo by mě, zda by účastníci výzkumu v dřívějších dobách, kdy jsme byli tak zřídka ponecháni sami sobě bez svých přístrojů, byli se zapperem tak rychlí. Erin Westgateová, která byla jednou z autorek studie, se hlouběji zajímala o to, jak lze lidi povzbudit, aby je bavilo přemýšlet, což mi znělo jako dojemné hledání, ale její výzkum podle ní ukázal, že to možné je – například tím, že lidi povzbuzovala, aby si naplánovali, o čem budou přemýšlet, až se na to ocitnou sami.

Protože podle Danckertové a Eastwooda je nuda z velké části záležitostí nedostatečné pozornosti, cokoli, co ztěžuje soustředění, cokoli, co nás udržuje jen povrchně nebo útržkovitě zaujaté, by ji spíše zvyšovalo. „Jinak řečeno, technologie je bezkonkurenčně schopná upoutat a udržet naši pozornost,“ píší, „a zdá se pravděpodobné, že naše schopnost záměrně kontrolovat pozornost by mohla v reakci na její nedostatečné využívání ochabnout.“ Zároveň však uvádějí, že nemáme k dispozici longitudinální studie, které by nám řekly, zda se lidé nudí více či méně než dříve. V průzkumu Gallupova ústavu z roku 1969, který citují, uvedlo nápadných padesát procent respondentů, že jejich život je „rutinní nebo dokonce docela nudný“. Jejich život, ne jejich pracovní den. Bohužel v pozdějších průzkumech už tazatelé tuto otázku nepoložili.