Contesting the ‚Anchor Baby‘ Narrative

Když prezident Donald Trump 30. října oznámil svůj záměr ukončit automatické udělování občanství dětem migrantů bez dokladů, na sociálních sítích se rozhořely spory o prezidentské pravomoci, historii 14. dodatku a kladech a záporech občanství v pluralitní společnosti. Novináři Trumpovo oznámení charakterizovali jako trik, který má na poslední chvíli rozdmýchat plameny protiimigrantských nálad těsně před střednědobými volbami.

V této mase diskurzů se znovu objevila fráze s dlouhou a složitou historií: „problém kotevních dětí“. S odkazem na narativ, podle něhož migrantky záměrně rodí na amerických hranicích, aby zástupně čerpaly výhody americké tradice porodního občanství, odborníci tvrdili, že exekutivní příkaz je nejen nezbytný, ale i ústavně správný. Přesvědčivost jejich sdělení se opírá o kulturní cache vyprávění o „kotevních dětech“, které vykresluje mateřství migrantů jako zločin a děti migrantů považuje za to, co právní historička Mae Ngaiová nazývá „cizími občany“. Rétorika „cizích občanů“ má neblahé důsledky a vede k odepření rodných listů migrantkám, odebrání pasů a deportaci občanů USA. Vzhledem k materiálním důsledkům tohoto jazyka je nezbytné bojovat proti narativu o „kotevních dětech“.

Řada výzkumníků a právníků bojuje proti tomuto narativu tím, že vyvrací faktickou existenci problému „kotevních dětí“ a obhajuje ústavní správnost porodního občanství. Jako výzkumník, který se zabývá rétorikou občanství ve Spojených státech, jsem však viděl, že tato vyvrácení jen málo přispěla k potlačení rozšíření tohoto termínu – nebo jeho politických důsledků – v mainstreamové kultuře. Myšlenka „kotevního dítěte“ přetrvává díky silnému narativu, který je hluboce zakořeněn v historii. Abychom mohli tento mýtus zpochybnit, musíme pochopit, jak se vyvinul jako součást aktivismu proti sociálnímu zabezpečení a předpokladů o občanství, které představuje. Jen tak se můžeme dopracovat k vytvoření nových narativů o migraci a přehodnotit význam „občanství“ pro definování toho, kdo patří do Spojených států.

Vývoj „kotevního dítěte“

Využívání reformy občanství k policejní kontrole reprodukčních těl migrantek předcházelo naší současné vlně protiimigračních nálad. V roce 1866, dlouho předtím, než se vžil termín „anchor baby“, se autoři 14. dodatku o občanství obávali, že migrantky z Číny budou mít děti s občanstvím. Za tímto účelem se členové Kongresu zasazovali o přidání dalšího textu, který by dodatek zpřísnil. Tato obava přetrvávala i v zákonech o vyloučení Číňanů, které byly zaměřeny konkrétně proti čínským ženám. Zákony omezovaly sňatky mezi čínskými přistěhovalci a zakazovaly mnoha čínským ženám migrovat do USA, aby nemohly mít děti na americké půdě. Občanské a imigrační zákony zaměřené na omezení zakládání rodin migrantkami tak tvoří velkou část historie rasistické eugeniky ve Spojených státech. Dokonce i poté, co Nejvyšší soud v případu US v. Wong Kim Ark z roku 1898 potvrdil princip práva na občanství od narození, obavy z dětí migrantů v protiimigračním diskurzu přetrvávaly.

Ještě v 80. a 90. letech 20. století novináři poprvé použili termín „anchor baby“ a „anchor child“ pro označení dětských uprchlíků z Vietnamu a Kambodže. Jak jsem vysledoval na jiném místě, tento termín získal svůj současný význam, když John Tanton, zakladatel Federace pro americkou imigrační reformu (FAIR), začal tento termín používat ve svém čtvrtletníku The Social Contract k popisu dětí migrantů narozených v USA bez dokladů. V roce 1996 pomohl tuto konotaci výrazu zpopularizovat odborník Peter Brimelow ve svém bestsellerovém protiimigrantském pojednání AlienNation. Tento trend posílili autoři spjatí s Tantonem, kteří tento termín použili v antologii k popisu „problému“ migrace bez dokladů. Kromě jeho šíření v konzervativní publicistice přispěly k širšímu používání tohoto výrazu i mainstreamové knihy jako Who Are We Samuela Huntingtona. Stejně tak kniha Petera Schucka a Rogerse Smithe Citizenship Without Consent (Občanství bez souhlasu) pomohla dodat akademickou legitimitu argumentům proti právu na občanství při narození tím, že obhajovala restriktivní výklad 14. dodatku.

Používání tohoto termínu v hlavním proudu rostlo současně s oživením protiimigračního aktivismu, který se zaměřoval na reprodukci migrujících latinskoamerických žen. V polovině 90. let 20. století mobilizovala protiimigrační rétorika podporující kalifornské referendum „Zachraňte náš stát“ a národní zákon o reformě sociálního zabezpečení z roku 1996 postavu „kotevního dítěte“, která tvrdila, že latinskoameričtí migranti rodí ve Spojených státech děti, aby mohli pobírat sociální dávky. Zastánci obou těchto zákonných opatření skutečně konstruovali latinskoamerické migranty a jejich děti jako příliš závislé na veřejných zdrojích. Zobrazování reprodukce latinskoamerických migrantů jako škodlivé pro národ rozšířilo rasistický narativ o „královně sociálních dávek“, což vedlo ke zvýšené podpoře programů sociální reformy v průběhu 90. let. Otevřené zaměření na matky migrantky a jejich děti s občanstvím vedlo v dalších státech k řadě právních návrhů, které se snažily migrantkám odepřít prenatální péči a jejich dětem znemožnit čerpání státních dávek.

Sama klauzule 14. dodatku o občanství byla mezitím reinterpretována jako nástroj pro podvody se sociálními dávkami. Jak uvedl Peter Brimelow v časopise Alien Nation, „nepochybně největší mezerou v ustanoveních o nároku na sociální dávky … je ustanovení o právu na občanství, které je obsaženo ve čtrnáctém dodatku“. Nedávno Pat Buchanan označil převládající výklad porodního práva na občanství za „raketu kotevních dětí“, zatímco moderátoři ranní show Fox News Fox & Friends přímo nazvali 14. dodatek „dodatkem o ‚kotevních dětech'“. V těchto souvislostech se porodní občanství přetváří z praxe zakořeněné v americké a britské historii na systém sociálního zabezpečení, který potřebuje řešení. Tímto způsobem narativy o „královně blahobytu“ i o „kotevním dítěti“ fungují v tandemu, aby prosazovaly rasistickou politiku zaměřenou na využívání zdrojů barevnými ženami, aniž by se skutečně mluvilo o rase.

Změna veřejných narativů o rase a občanství

To, co začalo jako součást bělošské supremacistické mediální kultury, se během tří desetiletí stalo součástí mainstreamové prezidentské rétoriky. Přetrvávání narativu o „zakotvených dětech“ představuje významný problém pro budoucnost občanství ve Spojených státech. S využitím podobné rétoriky již zastánci protiimigrační politiky v Irsku i Dominikánské republice přijali zákony, které zakazují dětem migrantů bez dokladů získat občanství. Pokud budeme i nadále vnímat kampaň za omezení porodního práva na občanství jako okrajovou pravicovou záležitost, pak skončíme s podobnou legislativou.

Mohlo by se zdát, že nejlepším způsobem, jak narativ o „kotevních dětech“ postavit na hlavu, by bylo prosazovat pevné rozlišení mezi rodičem a dítětem. Koneckonců, právo na občanství při narození znamená, že rodová linie nemá nic společného s tím, zda někdo je či není občanem. Podle amerického práva platí, že pokud se narodíte v rámci jurisdikce USA, jste občanem USA. Tento argument však již předložilo mnoho právníků a politiků, avšak bezvýsledně. Jako někdo, kdo studuje rétoriku, bych nás chtěla povzbudit, abychom se zamysleli nad vyvracením faktů a směřovali ke změně veřejných narativů o reprodukci a občanství.

Předně, protože v této zemi existuje tak dlouhá historie policejní kontroly reprodukčních těl migrantek, měli by aktivisté za práva migrantů zvážit propojení svých cílů s širším projektem reprodukční spravedlnosti. Spoluzakladatelka Sister Song Loretta Rossová vnímá reprodukční spravedlnost jako holistické hnutí za přístup ke zdrojům, které lidé potřebují, aby se cítili zmocněni svého reprodukčního zdraví. To zahrnuje možnost hledat útočiště za účelem rodičovství v bezpečném prostředí nebo migrovat za lepším zaměstnáním. „Problém kotevních dětí“ je neodmyslitelně spjat s protiimigračním diskurzem a aktivisté musí pracovat na tom, aby i nadále nezasahoval do přístupu migrantek k azylovému statusu nebo ke zdravotní péči.

Kromě spojení reprodukční spravedlnosti s aktivismem za práva migrantů lze narativ o „kotevních dětech“ zpochybnit i zpochybněním samotného konstruktu občanství. Rodné občanství poskytuje pevnou ochranu před existencí trvalé rasově podmíněné třídy lidí, kteří nejsou tak docela občany a tak docela cizinci. Některé přesvědčivé kritiky porodního občanství však tvrdí, že může být stejně nespravedlivé jako občanství založené na původu. Já jsem například vyrůstal se dvěma bratry, které dělily pouhé dva roky. Jeden z nich měl občanství a druhý byl bez dokladů. Občan mohl navštěvovat kurzy International Baccalaureate, mohl platit státní školné na vysoké škole a obecně se mohl volně pohybovat bez obav z deportace. Druhý bratr byl deportován zpět do mexického Guanajuata poté, co v roce 2007 řídil bez zadního světla. V čem se tito dva muži liší? V ničem. Chodili do stejných škol, pracovali ve stejné pizzerii a do značné míry měli stejné pocity ohledně budoucnosti.

Obhájci by měli zvážit alternativní narativy občanství, které vysvětlují zakořenění člověka v místě bez výhradního zaměření na jeho skutečné místo narození. Například Ayelet Shachar obhajuje občanství jus nexi namísto toho, aby se občanství zakládalo na standardech jus soli (narození na půdě) nebo jus sanguinis (pokrevní linie). Jus nexi definuje občanství na základě sociálního spojení s okolní komunitou, takže členství je definováno na základě prožité zkušenosti, nikoli na základě krve nebo místa narození. Takový narativ občanství by mohl pomoci zabránit tomu, aby dva bratři, s nimiž jsem vyrůstal, žili tak výrazně odlišné životy, a přitom obývali stejnou komunitu.

Však i narativ jus nexi stále upřednostňuje určité formy příslušnosti, které by potenciálně mohly stále vylučovat lidi z jistot spojených s občanstvím. Za tímto účelem bychom se měli ptát, zda je nutné vázat pojmy sounáležitosti, osobnosti, a dokonce i politického jednání na kategorii občanství. Vždyť žádný z těchto konceptů nemá nutný vztah k občanskému statusu. Jak ukazuje odbornice na komunikaci Karma Chávezová ve své práci o koaliční sounáležitosti, „občanství“ je jen zřídka primárním prostředkem identifikace lidí s politickým kolektivem a ani občanství není nutně spojeno s politickým jednáním člověka.

Přes rétoriku napříč politickým spektrem o důležitosti občanství není ve skutečnosti až tak důležité ani v rámci americké ústavy. I poté, co 14. dodatek formálně definoval občanství, si tvůrci návrhu dávali pozor, aby příliš nerozlišovali mezi „osobou“ a „občanem“. Alexander Bickel v 70. letech 20. století tvrdil, že je vlastně dobře, že občanství bylo v ústavě relativně nedůležité, protože nás nutně nenutí upřednostňovat jednu formu příslušnosti před jinou. Možná, že samotný pojem „občanství“ se stal překážkou, která brání soustředit se na hlubší otázky spravedlnosti pro všechny

.