Daily Scribbling

V roce 1632 začal františkánský mnich v klášteře v Donegalu jménem Mícheál Ó Cléirigh sestavovat dějiny ostrova Irsko. Pomáhal mu jeho bratr Cú Choigcríche Ó Cléirigh, jeho přítel Fearfeasa Ó Maol Chonaire a jeho spolubratr Peregrine Ó Duibhgeannain. (Je zvláštní, že než Peregrine přijal kněžské svěcení a změnil si jméno, jmenoval se také Cú Choigcríche – jméno, které nemá moderní ekvivalent a znamená „cizí pes“). Kniha, kterou vytvořili, byla souborem několika menších dějin a stala se známou (podle čtyř z nich) jako Letopisy čtyř mistrů. Byla několikrát přeložena, ale nejznámější je překlad, který pořídil John O’Donovan, profesor na Královské univerzitě v Belfastu, v roce 1856. Dílo rozdělil do šesti stejně rozsáhlých svazků, i když Mistři přirozeně podrobněji pokrývali novější léta. Šestý svazek tak zahrnoval předchozích 27 let, pátý 87 let, čtvrtý 117 let, třetí 200 let, druhý 268 let a první? O prvním se dnes budeme bavit, protože první pokrýval 3854 let, od Velké potopy (kterou kladli do roku 2952 př. n. l.) až do roku 902 n. l.

Datování potopy a dalších biblických událostí bylo něčím, co lidem v 17. století hodně vrtalo hlavou. Nejznámější bylo tvrzení Jamese Usshera, arcibiskupa z Armaghu, který stanovil stvoření Země na rok 4004 př. n. l. (čtyři tisíce let před tím, co považoval za skutečné narození Krista). Věřil také, že Země skončí v roce 1996 našeho letopočtu, takže šest tisíciletí existence Země odpovídalo šesti dnům jejího stvoření. Ačkoli je Ussherova chronologie dnes nejznámější, ve skutečnosti byl pouze jedním z několika učenců, kteří se v průběhu dějin snažili tuto chronologii vyřešit. Například Ctihodný Beda (muž, který pro západní svět vymyslel koncept používání letopočtu AD pro znázornění absolutního roku, namísto toho, aby se vycházelo z „n-tého roku Fooovy vlády“ nebo podobně) udával pro stvoření datum 3952 n. l.). Většina ostatních učenců, kteří zkoumali biblické záznamy, uváděla podobná data, takže je zvláštní, že se Čtyři mistři poměrně výrazně lišili. Ačkoli jejich dějiny začínají ve „Věku světa 2242“, uvádějí narození Krista jako rok 5194 – tedy o více než tisíciletí dále než Ussherovo datum. Odkud toto číslo vzali, není známo, ale udává vhodný tón pro epický rozsah jejich prvního svazku.

První událost zaznamenaná v Letopisech se odehrává, jak bylo uvedeno, v roce světa 2242 a ve skutečnosti podrobně popisuje příchod prvních lidí do Irska „čtyřicet dní před potopou“. To vychází z příběhu v Knize invazí, nejstarších dějinách Irska, podle něhož první lidi, kteří přišli do Irska, tam přivedla žena jménem Cessair, vnučka Noemova. Jejímu otci Bithovi odepřel otec místo na arše, a tak mu dcera poradila, aby si postavil modlu a modlil se k ní, což také udělal. Ta mu řekla, aby postavil loď, a tak se dvěma přáteli jménem Ladra a Fintan postavil loď a vyplul s Cessair a padesáti dalšími ženami. Přistáli v Irsku a rozdělili se, každý si vzal část žen (včetně Cessair) za manželky. Nejprve však zemřela Ladra a poté Bith a Cessair zemřela na zlomené srdce po smrti svého otce. O šest dní později přišla potopa a zabila všechny zbývající kromě Fintana, který byl proklet, aby se proměnil v lososa, dokud lidé znovu nepřijdou do Irska, aby si vyslechli příběh o tom, jak se snažil uniknout Božímu soudu.“

Další událost v kronice spadá do doby o 278 let později a vypráví o příchodu Parthalona (který, jak jsme se dozvěděli v předchozím článku, přistál u Ballyshannonu). V análech pak následují události z Knihy invazí, kdy Parthalonův lid napadli Fomoriáni. Skythům se podařilo Fomory zadržet, ale nakonec celá jejich populace podlehla moru. Fomoriáni drželi zemi bez odporu až do příchodu dalšího Skytha, Neimhidha v roce 2850. Neimidh vedl třetí skupinu, známou jako Nemediáni, která soupeřila s Fomoriany několik dalších stovek let. Fomoriany vedl Conainn, který byl napůl božské povahy a který žil ve věži na ostrově Tory. Nakonec se Nemedianům (které Fomoriáni zotročili) podařilo věž zničit a Conainna zabít, ale odplata jeho poručíka Morca vedla k útěku z Irska, které tak zůstalo opět prázdné. O dvě stě let později se do Irska vrátili jejich potomci, Fir Bolgové (neboli „lidé pytlů“). O čtyřicet let později, v roce, který Mistři zaznamenali jako rok 3303 od stvoření světa, Tuatha De Danaan přistáli v Irsku. Letopisy pak uvádějí chronologii příběhů Tuathy, například zmrzačení Nuady v roce 3330, smrt Lugha Lamhfady v roce 3370 a tak dále až do příchodu Milesianů (keltských předků dnešních Irů) v roce 3500. Letopisy podrobně popisují porážku Tuathů a poté upadají do dlouhého období výčtu úmrtí králů, přičemž občas na nějaké datum navěsí starověkou legendu. Ve skutečnosti nás začínají znovu zajímat až mnohem později.

V roce 5194 se Letopisy přesunuly z „Věku světa“ do „Věku Krista“ a s tímto přesunem začínají Letopisy vykazovat jiskru větší aktivity než pouhé zaznamenávání jmen králů. Začínají se popisovat bitvy – například v roce 226 n. l. se k moci dostává král jménem Cormac mac Airt, vnuk „Conna ze sta bitev“. V roce 240 n. l. Cormac dobývá Skotsko, v roce 241 n. l. je jeho rodina zmasakrována králem Leinsteru. Cormac v bitvě přijde o oko, ale přežije, aby po čtyřiceti letech jako král zemřel, když se udusil lososí kostí. Podle análů to byl důsledek kletby, kterou na něj druidové uvalili jako odplatu za jeho konverzi ke křesťanství (i když to bylo asi 200 let před svatým Patrikem). Možná právě skutečnost, že Cormac byl také zodpovědný za sepsání prvních dějin Irska, však vedla k tomu, že se mu v Letopisech dostalo tolik prostoru. Odtud toho měli Čtyři mistři načerpat mnohem více a skutečně 3000 let, o nichž dosud pojednávali, tvoří pouze první třetinu tohoto prvního svazku.

Ne všechny podivnosti v Letopisech se ovšem týkají prehistorie. Podrobně se v nich například píše o bitvě o mrtvolu svatého Patrika, protože každý z králů chtěl mít tu čest pohřbít tohoto velikána, a o tom, jak Bůh každému z nich seslal iluzi těla, takže vítězoslavně odjeli, aby po návratu domů zmizela. V roce 664 n. l. podrobně popisují zatmění Slunce (událost, která byla zřejmě a neobvykle úplná v celé Evropě, jak se o ní zmiňuje několik dějin). Hovoří také o velkém moru, který nazývají Buidhe Connail. Buidhe znamená žlutý a Connail se někdy chápe jako Tir Connail, jak byl Donegal historicky znám, takže se předpokládá, že se může jednat o nějakou nemoc se žloutenkou jako příznakem, která poprvé udeřila v Donegalu. O dvě stě let později se Loch Lephinn změnilo v krev. Předtím, v roce 755 n. l., byl biskup z Kildare zabit jedním ze svých kněží, když šel ze sakristie k oltáři, „z čehož vzniklo, že od té doby kněz v Kildare neslaví mši v přítomnosti biskupa“. V roce 684 n. l. se vyskytl jednak mor zvířat, který nenechal naživu „ani jednoho z tisíce“, jednak tak krutá zima, že zamrzlo moře mezi Skotskem a Irskem. V roce 767 n. l. přišlo velké hřmění a blesky a mor strachu, nazývaný (z nějakého důvodu) „pouť tleskání rukou“. V roce 887 n. l. se vypráví o mořské panně dlouhé sto devadesát pět stop, která byla vyvržena na břeh v „zemi Alba“.

Tak už to v historii chodí – pravdu je nemožné oddělit od legendy. Letopisy jsou cenným historickým pramenem a datum jejich sepsání (necelých třicet let po devítileté válce) znamená, že obsahují velké množství přesných informací. Čtyři přátelé si dali velký úkol, sestavit všechny dějiny Irska, a i když se můžeme vysmívat (samozřejmě s oblibou) některým věcem, které se rozhodli zařadit, přesto je pro nás lepší, že to udělali, protože jinak bychom je nečetli. Možná se v některém z příštích článků znovu ponořím do kronik a povím o některých podivnostech z pozdějších let, ale to počká na jindy. Zatím si připijme na Mistry, kteří nám, pozdějším generacím, dali velký dar poznání, který se nikdy neodmítá.