Daudet, Alphonse
Publikace
Sbírky
Díla. 24 svazků, 1898-1900.
Daudetovy romány, romance a spisy. 20 svazků 1898-1903.
Kompletní dílo. 18 sv. 1899-1901; 20 sv. 1929-31.
The Complete Works Illustrated. 20 svazků. 1929-31.
Práce, editoval Jean-Louis Curtis. 12 svazků, 1965-66.
díla, editoval Roger Ripoll. 1986-.
Krátké povídky
Le Roman du Chaperon rouge: scènes et fantaisies. 1862.
Lettres de mon moulin. Dojmy a vzpomínky. 1869; edice Jacques-Henry Bornecque; 2 svazky 1948; jako Povídky z Provence (výběr), 1886; jako Dopisy z mého mlýna, 1880; jako Dopisy z větrného mlýna v Provence, 1922; jako Francouzské povídky od Daudeta, 1945; jako Dopisy z mého mlýna a Dopisy nepřítomnému, 1971; jako Dopisy z mého mlýna, 1978.
Lettres à un absent. 1871; jako Dopisy nepřítomnému, 1900; jakoDopisy nepřítomnému a Dopisy z mého mlýna, 1971.
Robert Helmont. Études et paysages. 1873; jako Robert Helmont:
Contes et récits (sbírka): Deník poustevníka, 1870-1871, 1892. 1873.
Les Femmes d’artistes. 1874; jako Ženy geniálních mužů, 1889; jakoŽeny umělců, 1890.
Contes choisis. La fantasie et l’histoire (sbírka). 1877.
Les Cigognes, légende rhénane. 1883.
La Belle-Nivernaise. Histoire d’un vieux bateau et de son équipage, ilustroval Émile Montégut. 1886; jako La Belle-Nivernaise; The Story of an Old Boat and Her Crew (and Other Stories), 1887; jako La Belle-Nivernaise, příběh říční bárky a její posádky, vydal James Boïelle, 1888; La Belle-Nivernaise and Other Stories, 1895.
La Fedór. L’Enterrement d’une étoile. 1896.
La Fedór. Pages de la vie, ilustroval Faìes. 1897; částečně jakoTrois souvenirs, 1896.
Le Trésor d’Arlatan, ilustroval H. Laurent Desrousseaux. 1897.
Novely
Aventures prodigieuses de Tartarin de Tarascon. 1872; jako Nový Don Quijote aneb Podivuhodná dobrodružství Tartarina de Tarascon, 1875.
Fromont jeune et Risler aîné. Pařížské způsoby. 1874; jakoSidonie, 1877.
Jack. Současné způsoby. 2 svazky 1876; přeloženo jako Jack, 1877.
Le Nabab. Pařížské způsoby. 1877; jako Nabob, 1877.
Králové ve vyhnanství. 1879; Kings in Exile, 1879.
Numa Roumestan. 1881.
L’Evangéliste. Pařížský román. 1883; Port Salvation; or, The Evangelist, 2 vols, 1883.
Sapho. Moeurs parisiennes. 1884; jako Sappho, 1884; jako Sappho: Obraz života v Paříži, 1954.
Tartarin na Alpách. Nouveaux exploits du héros tarasconnais.1885; jako Tartarin na Alpách, 1887.
L’Immortel. 1888.
Port-Tarascon. Poslední dobrodružství slavného Tartarina. 1890; jako Port-Tarascon, Poslední dobrodružství Illustrious Tartarina, 1891.
Rose et Ninette. Moeurs du jour. 1892; jako Rose a Ninette, 1892.
La Petit Paroisse. Moeurs conjugales. 1895.
Soutien de famille. Moeurs contemporaines. 1898; jako Hlava rodiny, 1898.
Hry
La Dernière Idole, s dalšími (vyrobeno 1862). 1862.
Les Absents (vyrobeno 1864). 1863.
L’oeillet blanc, s dalšími (vyrobeno 1865). 1865.
Le Frère aîné, s dalšími (vyrobeno 1867). 1868.
Le Sacrifice (vyrobeno 1869). 1869.
L’Arlésienne (vyrobeno 1872). 1872; jako L’Arlésienne (Dívka z Arles), 1894.
Lise Tavernier (vyrobeno 1872). 1872.
Le Char, s dalšími (vyrobeno 1878). 1878.
Théâtre. Tři svazky, 1880-99.
Le Nabab, s dalšími (vyrobeno 1880). 1881.
Jack, s dalšími (vyrobeno 1881). 1882.
Fromont jeune et Risler aîné, s dalšími (vyrobeno 1886). 1886.
Numa Roumestan (vyrobeno 1887). 1890.
La Lutte pour la vie (vyrobeno 1889). 1890.
L’Obstacle (vyrobeno 1889, hudba Reynaldo Hahn). 1891.
Sapho, s dalšími (vyrobeno 1885). 1893.
La Menteuse, s dalšími (vyrobeno 1892). 1893.
Poezie
Les Amoureuses. 1858; rozšířené vydání, 1863; rozšířené vydání, jako Les Amoureuses. Poèmes et fantaisies, 1857-61, 1873.
La Double Conversion, conte en vers. 1861.
Other
oeuvres. 16 svazků, 1879-91.
Oeuvres complètes. 8 svazků, 1881-87; 24 svazků, 1897-99.
Souvenirs d’un homme de lettres. Pages retrouvés (memoáry). 1888; jako Vzpomínky člověka, 1889.
Trente ans de Paris. A travers ma vie et mes livres (memoáry). 1888; jako Třicet let Paříže a mého literárního života, 1888.
Entre les Frises et la rampe. Petites études de la vie théâtrale. 1894.
Notes sur la vie (Vzpomínky na život). 1899.
První cesta, první lež. Souvenirs de mon enfance (vzpomínky), ilustroval Bigot-Valentin. 1900; jako Moje první cesta, moje první lež, 1901.
Nepublikované stránky dramatické kritiky, 1874-1880, vydal Lucien Daudet. 1923.
La Doulou. 1929; jako La Doulou: Život: Výňatky z autorových nepublikovaných zápisníků, 1931; jako Utrpení 1887-95, 1934.
Historie přátelství: Nepublikovaná korespondence mezi Daudetem a Frédéricem Mistralem 1860-1897, editoval Jacques-Henry Bornecque. 1979.
Překladatel, Vie d’enfant Batisto Bonnet. 1894. Překladatel, spolu s dalšími, Valet de ferme. 1894.
*
Bibliografie:
Daudet, A Critical Bibliography by Geoffrey E. Hare, 2 vols, 1978-79.
Kritické studie:
* * *
Po 40 let byl Alphonse Daudet aktivním a velmi úspěšným literátem, pilně publikujícím básně, divadelní hry, romány, povídky a memoáry v počtu 20 svazků, v nejúplnějším vydání svého díla – za což si získal významnou světovou pověst. O sto let později tato významná pověst prudce upadá, a to i ve Francii, kde se většina jeho děl již nečte ani nevydává; jeho místo ve francouzských literárních dějinách, ačkoli zdaleka není zanedbatelné, patří zatím k těm druhořadým. Kromě dvou či tří stále populárních románů je dnes „naživu“ jen hrstka vybraných z jeho téměř stovky povídek, které se od svého prvního vydání udržely stabilně v tisku. Tyto povídky jsou však ve Francii i jinde natolik známé a čtené, že v tomto žánru získaly status klasiky a pravidelně se studují ve školách. Jako autor povídek je Daudet stále významnou osobností.
Je ironií, která by samotnému Daudetovi neunikla, že teprve v „podřadném“ žánru jej nyní potomstvo uznává jako významnou osobnost. Je však třeba dodat, že Daudet sám povídku za „vedlejší“ žánr nikdy nepovažoval. Byl to jeho oblíbený žánr, v němž se naučil svému řemeslu a který v určité podobě ochotně praktikoval po celou svou kariéru, od prvního do posledního dílu. Skutečnost, že jeho poslední publikací byla povídka, má vskutku symbolický význam. Ještě výmluvnější je důkaz, že „povídkové smýšlení“ prostupuje celou jeho tvorbou: jeho básně často vyprávějí příběh, jeho hry lze vnímat jako dramatizované anekdoty a kritici si pravidelně všímají, že jeho romány mají buď epizodickou strukturu, nebo tolik oddělitelných podzápletek, že připomínají důmyslně maskované povídkové sbírky. Vyprávění příběhů bylo pro Daudeta skutečně druhou přirozeností a dobře chápal, že je nepostradatelným základem jeho literárního poslání.
Sám Daudet věřil, že za svůj vypravěčský talent vděčí svému meridiánovému temperamentu: živosti, citové vřelosti a jazykové obratnosti. Existuje mnoho dobových svědectví o tom, že při společenských příležitostech se Daudet často projevoval jako nadaný a okouzlující vypravěč. Tato zvláštní schopnost se živě přenáší do stylu psaní povídek, který je výpravný a zároveň intimní a který čtenáři přináší příjemný pocit, jako by „poslouchal“ autora spontánně vyprávějícího příběh nahlas jednomu posluchači. Tajemství tohoto „ústního“ stylu, který Daudet ve svých povídkách tak pečlivě pěstoval, spočívá v úspěšném vytvoření správného vypravěčského „hlasu“ pro každou příležitost a pro tento druh tvorby měl Daudet instinktivní lehkost.
Daudetova první vydaná povídková sbírka Lettres de mon moulin (Dopisy z mého větrného mlýna) se ideálně hodila k co nejplnějšímu využití tohoto „ústního“ stylu. Každá povídka měla být autorovým dopisem různým korespondentům, což ospravedlňovalo neformální, vřele osobní a kvazi-konverzační styl a umožňovalo autorovi měnit náladu, tón a vypravěčský „hlas“ podle tématu každé povídky. Pro pochmurné vyprávění o tragicky neopětované lásce, jako je tomu v povídce „Dívka z Arles“, Daudet zvolil úsporný a sebeironizující způsob vyprávění s použitím jednoduchých selských slov a krátkých vět, aby zdůraznil drsnou hrůzu dramatu. Naproti tomu příběhy o drobných církevních prohřešcích, jako je „Elixír reverenda otce Gauchera“ nebo „Papežův mezek“, jsou účinněji podány v tónu vzrůstající nakažlivé veselosti, kterou pravidelně podtrhují šibalské, ironické postřehy, jež vytvářejí pro čtenáře pohodlný odstup od mírně skandálních událostí, o nichž se vypráví. Příběhy, které se dotýkaly morálních dilemat autorova vlastního povolání – „Koza M. Seguina“ a „Legenda o muži se zlatým mozkem“ jsou hlavními příklady – vyžadovaly sentenci a posměšnou vážnost bajky, legendy nebo exemplárního příběhu, aby se čtenář mohl náležitě pobavit, aniž by přišel o vážnost morálního vhledu příběhu.
V Dopisech z mého větrného mlýna je nápadná stylistická, technická i námětová rozmanitost, ale společným jmenovatelem všech příběhů je zručnost a vytříbené řemeslné zpracování, s nímž je každý příběh podán. Jedná se o první publikaci, v níž Alphonse Daudet prokázal něco víc než jen živou fantazii a poutavý způsob vyprávění: projevil se jako pečlivý a náročný stylista se smyslem pro formu a strukturu, s citem pro vhodný rytmus vět a s ochotou své dílo opakovaně revidovat, aby splňovalo jeho vlastní estetické normy. Stal se z něj disciplinovaný umělec.
V sedmdesátých letech 19. století Daudet rozšířil svůj rozsah a produktivitu povídky, našel nové náměty například ve francouzsko-pruské válce a v každodenním životě Pařížanů a objevil nové způsoby, jak vyprávět současný příběh, aniž by ztratil cokoli ze svěžesti a půvabu své „ústní“ techniky. Na počátku 70. let 19. století napsal čtyři svazky povídek a skic, včetně velmi úspěšných Pondělních povídek (Contes du lundi), a na konci desetiletí připravil přepracovaná a doplněná vydání Dopisů z mého mlýna a Pondělních povídek, která dohromady obsahovala všechny jeho povídky, jež si přál ponechat v tisku. Tyto dva definitivní svazky a dvě delší novely, které napsal na sklonku svého života, La Fédor. L’Enterrement d’une étoile a Le Trésor d’Arlatan (Arlatanův poklad), představují jeho celkový dochovaný přínos povídkovému umění. Podle všech měřítek jde o vynikající počin. Především připomněl svým kolegům spisovatelům (a čtenářům) vzdálený ústní původ vyprávění, neboť vymyslel styl psaní, který znovu zachytil chuť, vzrušení a intimitu lidského hlasu, jenž byl ve starověku prostředkem předávání příběhů. Prokázal také oddanost žánru povídky v době, kdy byl ještě literární novinkou, tím, že k němu přistupoval s velkou vážností a vložil do něj veškerou svou disciplínu a umění. Měl výjimečnou schopnost proniknout ve svých povídkách do nejhlubších lidských citů, a to se soucitem a porozuměním, ale zároveň s dostatkem skeptické ironie, aby se vyhnul nástrahám sentimentality. Nejčastěji psal o nešťastné lásce a o zranitelnosti nevinných ve zkaženém světě, protože tato témata nejvíce odpovídala jeho vlastní zkušenosti se světem – proto ten osobní a intimní tón, který charakterizuje tolik jeho povídek a který generace čtenářů tak dojímá. Ať už budoucnost přinese zbytku jeho díla cokoli, nezbývá než věřit, že Daudetovy povídky budou žít dál, protože svět si vždycky najde čas, aby „naslouchal“ vypravěči, který dokáže vyprávět příběh tak poutavě jako on.
-Murray Sachs
Viz esej „Papežův mezek“.