Dopis dceři

K přečtení po tvých jednadvacátých narozeninách, 24. prosince 2007

Dražší Roso,

teď, když jsi dospělá, píšu ti dopis, který, jak doufám, nevyzní jako sled omluv – což hned bije do očí omluvnou notou. Pracující matka je na špatném místě; to víme všichni. Ale vsadím se, že se omluvím ještě nejméně jednou, než tento dopis skončí.

Píšu ti, abych ti řekla, jaké to bylo být matkou a spisovatelkou. I když by mě spíš zajímalo, jaké to bylo z tvého pohledu, po pravdě řečeno.

(Počkej – kolik pravdy bych ještě snesla?)

Nejdřív chci říct, že pro ženu je pořád ještě největší štěstí, když může pracovat na něčem, co miluje, a zároveň mít rodinu. Moje matka, tvoje zelenooká cikánská babička Aileen, se stejnému štěstí netěšila, i když nějaký čas učila ve škole tvého dědečka. Byla chytrá a organizovaná a mohla dělat cokoli, ale se třemi dětmi a vdaná za muže, který potřeboval být živitelem rodiny a rád měl doma ženu, neměla moc na výběr. Její matka, vaše prababička, jistě pracovala a zároveň měla rodinu, protože pocházela z dělnické třídy, ale vychovávat sedm dětí a zároveň pracovat jako služka v domácnosti nebyl snadný život.

Naopak být spisovatelkou je jistě lehká práce. Nebo snad ano?“

Víš, že není, miláčku, protože jsi viděla hromady náčrtů rozesetých po podlaze, slyšela jsi, pravděpodobně s rostoucí skepsí, kolikrát tvá matka prohlásila: „Už jsem skončila!“ A taky jsi věděla, že to tak není. – jen aby se znovu pustila do leštění a stříhání. Pamatuješ si, jak jsem si z obrovského množství hodin strávených u počítače přivodila ochromující zranění z opakovaného přetížení, takže jsem tě několik měsíců nemohla zvedat, mazlit se s tebou ani nakupovat. Pamatuješ si jak na dobré dny, kdy jsem svými romány vydělávala spoustu peněz, tak na ty méně dobré, kdy jsem byla frustrovaná z toho, že musím dělat nekonečné recenze, přednášet a zkoušet, abych zaplatila svou polovinu naší obrovské hypotéky a zároveň se snažila žít svůj skutečný život spisovatelky a matky.

Vždycky jsem ti říkala, že mít dceru je ta nejlepší věc na světě. Ale jak sis to mohl srovnat s tím, čeho sis musel někdy všimnout, že jsem netrpělivá, když jsem se chtěla pustit do práce, že jsem se těšila, až si půjdeš hrát nebo zůstaneš s kamarády, že jsem nechtěla prodlužovat povídání před spaním, protože jsem věděla, že mám ještě práci, než půjdu sama spát, že jsem si stěžovala, že ty a tvůj otec necháváte špinavou práci v domácnosti na mně. Stěžovala jsem si, bože, jak jsem si stěžovala. Vždycky jsem nesnášela domácí práce, ale mám ráda hezký, přívětivý a upravený dům – záleží mi na něm mnohem víc než tobě a tvému otci, takže možná bylo dost spravedlivé, že jsem se o to musela postarat. Ale doufám, že buď budeš žít ve stanu, nebo budeš dost bohatá na to, abys mohla platit jiným lidem (dobře), aby tu oslí práci dělali za tebe, abys mohla svůj čas věnovat příjemnějším věcem, jako je láska a tvá skutečná práce.

Bylo by hloupé popírat, že mocné matky mohou být problém (i když i když to píšu, dokážu si představit, jak se na mě šklebíš a říkáš: „Tak ty si myslíš, že jsi mocná, mami? Velký omyl…“) Ale ten problém mi byl naprosto jasný, když jsi ještě na základní škole, den nebo dva po nějakém rozhovoru mezi dospělými o mé nesmyslně přehnané akademické minulosti, zamyšleně řekla: „Mami, to musím mít čtyři tituly?“ „Ne,“ odpověděla jsem. Byla jsem zděšená a smutná (a řekla jsem Ne, ne, ne – proboha, dělala jsem to, co jsem dělala, jen abych udělala radost mamince, jejíž rodina neměla peníze na to, aby ji poslala na vysokou školu, a nemůžeme takhle pokračovat věčně a předávat si povinnosti napříč generacemi). Ale díky tvé otázce jsem pochopil něco, co mi pak stálo za to; musel jsi vědět, že tvoje cesta je tvoje cesta, a ne moje.

Svěřil jsem se ti s balancováním mezi láskou a prací dávno předtím, než jsi měl o takových věcech přemýšlet. A vím, jak moc jsem obdivovala tvůj úžasný zdravý rozum a nezávislost mysli, když jsi mi jednou, když jsem tě tlačila v kočárku a mudrovala a trápila se s tebou kvůli své práci, řekl: „Velcí lidé se nemohou kamarádit s malými“. Musela jsi to říct dvakrát, než jsem to pochopil. Říkal jsi mi to, co jsem měla vědět, ale dočasně jsem na to zapomněla. A to ti byly teprve tři roky. Ale samozřejmě, když ti ještě nebyly ani dva roky a teprve jsi začínal používat věty, pomohla jsem ti jednoho dne vylézt z vany a ty jsi tam stál lesklý a mokrý a řekl jsi mi s obrovským gumovým úsměvem ohromeného uvědomění: „Jsem člověk! Já jsem člověk!“ Vždycky jsi byla.

Když ti bylo mezi devíti a dvanácti lety, prošla jsem si dlouhým špatným obdobím v práci. Shodovalo se to s obdobím vrcholných změn na pracovišti tvého otce a ty jsi věděl, že máme starosti s penězi. Měli jsme to před tebou tajit? Pravděpodobně ano. Bylo toho na tebe moc, ale měl jsem pocit, že by pro tebe bylo horší, kdybys mě viděla v depresi a úzkosti a nevěděla proč. Věděla jsem, že se cítíš zase v pořádku, až když vyšel můj nový román, který měl dobré recenze, a ty ses začal cítit dost bezpečně na to, abys mohl zase drsně vtipkovat o matčině všeobecné neschopnosti.

Kdy byly ty nejhorší dny?

-Kdy jsem měla uzávěrku a ty jsi byl nemocný a nemohl jsi chodit do školy, takže jsem se o tebe ani nestarala, ani jsem nedělala svou práci tak dobře, jak jsem měla. Naštěstí jsi byl po prvních letech solidně zdravý a málokdy jsi měl volno. Což mě nutí přemýšlet o svaté trpělivosti mé vlastní matky, která se starala o dceru, jež v zimě kvůli astmatu téměř vůbec nechodila do kojenecké školy a která v průběhu dospívání značně malátněla. Zvlášť si vzpomínám na svou techniku „lechtání v nose sevřením vlasů“, kterou jsem se nutila kýchat. Máma vždycky předstírala, že se nechala oklamat. Možná měla ráda mou společnost. I já jsem měla ráda tvou společnost, ale školní dny jsem vnímala jako nebeskou příležitost pracovat, aniž bych tě zanedbávala – takže jsem nebyla zrovna nejvstřícnější k narážkám na to, že bych měla jít na kavalec.

Byly dny, kdy to vyvažování nefungovalo. Rok na základní škole, kdy sis najednou ty, vždycky společenský a družný, neměl s kým hrát a každý večer, zdálo se mi, že právě když jsem se po špičkách vzdalovala od tvé postele, jsi malým odhodlaným hláskem říkal: „Dneska jsem si neměl s kým hrát na hraní“. Vždycky se mi sevřel žaludek úzkostí a vrátil jsem se zpátky, abych tě teoreticky uklidnil, ale ve skutečnosti abych uklidnil sám sebe. Protože když jsem byla ve tvém věku, bez přátel byl trvalý a hrozný stav, a i když jsem ti vždycky říkala, že to nebude trvat dlouho, v hloubi duše jsem se bála, že budeš jako já. A s tím strachem v hrudi jsem pak nemohla později pracovat. (Vím, že to zní, jako bych říkala, že mě to bolelo víc než tebe, což je nesmysl – ale myslím, že rodiče se vždycky nejméně dobře vyrovnávají s utrpením svých dětí stejným způsobem jako oni. Každopádně jsi nakonec vůbec nebyl jako já, že? To období uteklo jako sen. Teď si snadno najdeš přátele a udržíš si je.“

A další špatné chvíle. Když jsem byl požádán, abych jel na šestitýdenní čtenářské turné po Tasmánii a Austrálii, a moje nakladatelka, sama matka, mi nabídla, abych tě poslal s sebou. Teoreticky to byla skvělá nabídka, ale v praxi by to byla noční můra, protože bych nikdy nezvládla být vystupující spisovatelkou a matkou zároveň; měla jsem být rozpolcená. Na její nabídku jsem řekla ne a na čtenářské turné ano, ale dva týdny před akcí jsem s hlubokým studem odstoupila, protože jsem nesnesla opustit tě na tak dlouho – byly ti myslím jen tři nebo čtyři roky.

Co ještě?-Když jsem se snažila telefonicky mluvit s nakladateli nebo redaktory komisí, když jsi byl malý, a ty jsi pravidelně jako hodinky přicházel a snažil ses mě získat zpátky, chňapal jsi po telefonu nebo jsi hlasitě mluvil nebo kvílel žárlivostí, ke zděšení osoby na druhém konci linky.

Když jsem se cítila úplně rozpolcená v tom, jestli mám přijmout pozvání na cestu, protože jsem tě nikdy nerada opouštěla. (Zpětně se to projevuje v dopisech a pohlednicích, které jsem ti denně psala, když jsem opravdu odjela na týden pryč učit nebo psát. Některé z nich se dochovaly, a když se na ně dívám, vidím, že jsou plné lásky, ale také páchnou vinou – příliš se snaží, podobně jako dopisy Sylvie Plathové domů matce mají falešné tóny viny a snahy být hodná. Zdá se, že vina může jít mezi generacemi oběma směry. Doufám, že sis všiml jen té lásky.)

A přesto nemohu popřít, že zbožňuji, když jsem úplně sama, protože si pak mohu představovat věci jinak, s nekonečně větší jasností a odvahou. Matka a spisovatelka jako by žily ve dvou zcela odlišných částech mého mozku. Udivuje mě výrok Fay Weldonové, že nejlépe psala u kuchyňského stolu, když kojila dítě, protože já nejlépe píšu ve své pracovně se zavřenými dveřmi. Dokud ti nebylo asi deset let, nikdy jsem se nesnažila psát doopravdy, když jsi byl doma, tedy pokud jsi nespal. Matka musí být poddajná, přizpůsobivá, zaměřená na druhé, osobní, citová; spisovatel potřebuje odstup a určitou míru oceli.

Které chvíle byly nejlepší?

Vím dobře, že jsi na mě byl někdy pyšný a měl jsi radost, že tvoje matka dělá něco zajímavého.

Když jsi přišel domů ze školy a byl jsi šťastný, že mě tam vidíš, a já měla svůj pracovní den a byla jsem taky šťastná, že tě vidím. „Nějaké drby, Roso?“ Říkala jsem, což bylo naše slovo pro drby, a v zimě jsme si u čaje a lívanců vyměňovaly, co jsme měly. To nesrovnatelné štěstí, když jsem věděl, že mám práci i lásku.

Když se něco v práci povedlo a my to jako rodina oslavili, třeba večerní procházkou a piknikem v parku při západu slunce a hrou Roundwood Rounders kolem velkého kruhu platanů.

-Když jsi jednou přišel na mé autorské čtení, protože se nám porouchalo hlídání dětí, a já jsem jako obvykle přečetl krátký úryvek z nové knihy a pak jsem se na konci sezení zeptal posluchačů, jestli mají ještě nějaké otázky, a ty jsi zvedl ruku a naléhavě řekl: „Přečteš zbytek příběhu?“

-Když jsi mi na konci knihy vyrobil nádherné pestrobarevné kartičky s hvězdičkami a nálepkami, velkými písmeny a vykřičníky, na kterých bylo napsáno „Výborně“. (Mám je všechny, miláčku. Budu je mít navždy.)

-Když jsi, aniž bych věděla, že to děláš, přečetl první kapitolu knihy, se kterou jsem měla problémy, a řekl jsi mi: „Tuhle knihu si opravdu chci přečíst. Myslím, že bude moje nejoblíbenější.“

-Když jsi projevil své vzácné vlastnosti empatie a představivosti a nějakým způsobem jsi se ke mně choval jako k člověku stejně jako ke své matce. „Jsem člověk,“ vzpomínáš? Možná proto, že jsi to tak cítil sám k sobě, jsi mi občas mohl dát stejnou licenci. Někdy jsi samozřejmě nemohla, a to právem, protože jsi prostě potřebovala matku a nemusela jsi myslet na ostatní. Děti mají právo na víc potřeb než matky.“

Měla jsi to s přibývajícím věkem jednodušší? Ne nutně. Miminka hodně spí, teenageři jako by nespali skoro vůbec. Teenageři mají osobnosti velikosti domu a potřebují o půlnoci srdceryvné rozhovory. Teenageři vulkanicky milují i nenávidí a dokáží během několika vteřin rozebrat rodičovské ego na nulu… Na druhou stranu začíná něco jiného. Oba vidíte, že konec je na dohled.“

S tím, jak jste se stávali obtížnějšími, stávali jste se vzácnějšími. Ty, mé milované dítě, jsi mě přesahoval, hledal jsi své vlastní cíle, své vlastní vrstevníky, své vlastní uspokojení. Začala jsi mít vlastní tvůrčí potěšení z vlastních projektů – režírovat divadelní hru, napsat dlouhou povídku, uvařit složité jídlo, vyrobit džínovou tašku přes rameno posetou hvězdičkami a flitry, spínacími špendlíky a mírovými odznaky.

Znělo to snad v tomto dopise, jako by mezi mateřstvím a tvořivostí byl vždycky svár? Pokud ano, pak jsem mateřství prodala na krátko. O čas se přetahujeme, to je pravda. Dva životy by byly lepší než jeden. Ale kdybych neměla dítě, polovina toho jednoho života, který dostáváme, by mi byla uzavřena. Existuje svobodné společenství rodičů, kteří si pomalu v létě povídají v parku u pískoviště, v zimě si při západu slunce stěžují kolem školní brány a v kuchyni se nad šálkem čaje smějí věcem, které se jim nedaří, a do kterého bych se bez tebe nikdy nemohla zapojit. Jsou druhy něhy, které jsem neměla znát. Nikdy bych nepochopil své místo v řetězci životů, ve vzorci dějin, kdybys tu linii nepřenesl do budoucnosti. Pomohla jsi mi pochopit i to málo, co se mi podařilo o tomto životě pochopit. Tvá přítomnost je v mých románech Grace a Ztracené děti a tvá nepřítomnost – čímž myslím to, co jsi mě naučila o bezdětnosti – je středobodem románů Kde jsou sněhy a Ledoví lidé.“

Nevím, jestli je díky tvůrčí matce snazší nebo těžší být sám tvůrčí. Vím, že jsem tě nenabádala k psaní románů, i když píšeš s úžasnou lehkostí a plynulostí a úplně jiným stylem než já, protože si nemyslím, že by děti měly být tím, čím byli jejich rodiče, a protože si nejsem jistá, jestli by někdo společenský měl být vůbec spisovatelem. Ale jestli tím chceš být, doufám, že to uděláš a budeš zcela ignorovat matčino odrazování.“

Vím, že protože můj život byl zastíněn starostmi o peníze, asi jsem ti příliš zdůrazňovala důležitost finančního zabezpečení, což je téma, které se mnou rodiče ani jednou nenastolili. Potíž je v tom, že rodiče chtějí, aby jejich děti byly bohaté, šťastné a kreativní; ale také idealistické, přemýšlivé a rozumné. Chceme pro tebe všechno, ale naštěstí nemáme ani právo to žádat, ani moc ti to dát, protože nakonec musíš všechno udělat sám a najít si svou vlastní cestu a upadnout do svých vlastních omylů, stejně jako já stále upadám do svých.“

Nakonec chci zopakovat, že jsi byl tím nejlepším, co jsem stvořil (s pomocí tvého otce), a také tím nejoriginálnějším a nejnepředvídatelnějším, protože, díkybohu, na rozdíl od mých románů nejsi pod mou kontrolou. Jsi sám sebou. Doufám, že to stále víš a dokážeš být sám sebou s větší lehkostí a menší námahou, než to dokázala tvá matka. Přeji ti mateřství i tvořivost, ať už v jakémkoli oboru. Doufám, že budeš pokračovat ve štíhlé, ale silné ženské linii v naší převážně mužské rodině; doufám, že dřív než já pochopíš, jak fantastické je mít děti, a podaří se ti jich tak mít víc než mně, protože jsem si moc přála, abys měla sestru nebo bratra, se kterými by ses mohla hádat a bavit. Přeji vám, abyste měla stejně milujícího partnera, jako je váš otec, a stejně odhodlaného nechat matce rodiny vlastní život a prostor. Doufám, že budeš cítit krásu a zvláštnost života stejně silně jako já, ale po svém.“

A přichází ta omluva; omlouvám se za všechny věci, které jsem udělal špatně; bylo to proto, že jsem nic lepšího nevěděl nebo nemohl udělat. Vsadím se, že ty sám to uděláš lépe, a doufám, že se toho dožiju. Vždycky tě budu milovat z celého srdce.