Drsná vize ztraceného New Yorku od Bruce Gildena
Uliční fotografie byla vždy dravým podnikem. Neohrožený fotograf se tradičně vydává do ulic jako na safari a s fotoaparátem, který je dostatečně nenápadný, aby nevzbudil pozornost místní zvěře, si vybírá kořist. (35mm fotoaparát Leica, představený v roce 1925 na jarním veletrhu v Lipsku, prakticky vytvořil tento žánr díky své tehdejší přenosnosti, nízkému profilu a tiché závěrce). Bruce Gilden se však proslavil tím, že se dostal lidem do tváře. Když se pohybuje po ulicích, často má na fotoaparátu připevněný oslepující blesk, který odpálí na vzdálenost paže od svých objektů a v záři je zkamení. Abychom rozšířili metaforu safari: je to podobné, jako kdybyste sesedli z džípu a přiběhli ke lvu, abyste si mohli zahrát na amatérské krotitele zvířat. Pozoruhodné je, že to dělal v New Yorku v osmdesátých letech. Gilden měl rozhodně drzost.
Gildenova nová kniha „Ztráty a nálezy“ (Éditions Xavier Barral) je vlastně svým způsobem stará kniha. V úvodu vypráví, že poté, co opustil svůj byt v New Yorku a skončil na relativně zelenější pastvině v Beaconu, narazil na osobní poklad. V jeho archivu bylo zastrčeno více než dva tisíce svitků filmů ze sedmdesátých a osmdesátých let, které mu z nějakého důvodu proklouzly mezi prsty. V létě 2018 Gilden tyto zapomenuté žíly své tvorby vydoloval a přišel se sbírkou pětasedmdesáti drsných pouličních snímků z newyorské tristní éry „Taxikáře“. (Ukázalo se, že je to výstižný odkaz, protože Gilden v době, kdy přinejmenším některé z těchto snímků pořizoval, jezdil taxíkem.)
„Rád říkám, že pouliční fotografie je, když cítíte vůni ulice a špínu,“ píše Gilden v úvodu, „a přesně to cítíte na těchto snímcích. Cítíte špínu, cítíte pot, cítíte slizkost, cítíte napětí, cítíte … . New York.“
Nelže. Živelnost a bída města sedmdesátých let je na těchto snímcích rozprostřena jako mastný film. Skoro máte pocit, že byste po nich mohli přejet prstem a zanechat na nich stopu. Všechny archetypy se tu představují jako na zavolanou: podnikavci s dvěma knoflíky, mafiáni s tvrdými knoflíky, spindoktoři v šmolkách, chudí a zbití, nesmlouvavě bohatí.
Fotografování ulice samozřejmě není sčítání lidu. Aby byla dobrá, musí být postavena na momentkách – erupci teatrálního, náhodného nebo nevysvětlitelného do všední každodennosti. Jistě, Gilden má momentek na rozdávání. Podívejte: muž přistižený při činu, jak chytá jiného muže pod krkem, což by vyvolalo poplach, nebýt přízračné, nevysvětlitelné klidnosti tváře jeho oběti. Podívejte: opuštěný muž namačkaný ve skrumáži chodců s kabátem omotaným kolem hlavy jako jeptišský hábit. Pohled: tři muži s vlasy na hlavě mířící do kopců, na sobě téměř identické obleky. Podívejte: tři ženy – možná, jak bychom si mohli představit, manželky těch tří předchozích mužů – se směšnými účesy z cukrové vaty, oděné do kožichů, každá jemnější než ta předchozí. Pohled: muž zastavený na rohu ulice, stojící jako čáp na jedné noze, nohu dočasně bez podrážky, jak si vyhrnuje spadlou ponožku.
Stejně jako Garry Winogrand, který je možná Gildenovým nejbližším fotografickým bratrancem, umí být jeho oko někdy prostě zlé. Do záběru vpadne zachmuřená žena s poškrábaným nosem; stárnoucí typ gigola, samý polyester, pozlacené šperky a šviháctví, stojí se svou zachmuřenou manželkou, která ho drží za ruku – takové objekty vzbuzují podezření, že si zasloužily pozornost fotoaparátu hlavně proto, aby se staly předmětem jeho posměchu. Gildenovy pozdější práce, neúprosné detailní záběry chudobou zničených tváří, osvětlené přímým, silným bleskem, se zdají být potvrzujícím důkazem. Ačkoli se zdánlivě jedná o druh upřímnosti s bradavicemi, která nás má samolibě konfrontovat se světem takovým, jaký je (říkejme tomu třeba Arbusova škola vizuální agrese), snímky znatelně postrádají onu povětrnostní důstojnost, kterou svým objektům propůjčuje například Katy Grannan.
I s těmito hrubými hranami Gildenovy snímky září jako nejlepší příklady fotografického způsobu, který téměř vymizel. Zdá se, že ulice už nevolá fotografy tak jako kdysi. Ale proč? Vždyť každý, kdo zde žije, ví, že v New Yorku není nouze o dramatické situace na chodnících a v metru. Se správným okem by jistě někdo dokázal znovu vytvořit takové snímky, jaké Gilden objevil ve svých archivech, a dát tomuto žánru svůj vlastní osobitý nádech. Zdá se však, že motivace se vytratila. Vysvětlení je možná prosté: ulice sice stále mohou být cirkusem, ale už je nepovažujeme za největší jeviště, na kterém se promenádujeme a dovádíme celé hodiny. Místo toho jsme zmizeli ve svých virtuálních světech, zrcadlových síních, z nichž je stále těžší uniknout.
