Film

Od roku 2011, kdy Andrew Rossi naposledy nahlédl pod pokličku (na realitě založeného) zpravodajského byznysu ve filmu Page One: Inside the New York Times, se informační krajina proměnila závratnou rychlostí. A nyní, když se Edward R. Murrow obrací v hrobě (a Geraldo Rivera nejspíš hledá způsoby, jak to zpeněžit), dává smysl, že právě Rossi je tím filmařem, který se ve svém nejnovějším dokumentu HBO After Truth: Disinformation and the Cost of Fake News (Po pravdě: Dezinformace a cena falešných zpráv) zabývá dnešní krizí mediální víry.

Film, který produkoval Brian Stelter ze CNN, se hluboce zabývá postpravdivým světem, který zplodil kauzy jako Pizzagate, konspirace o vraždě Setha Riche a další. A to jak očima pachatelů, tak především skutečných obětí z masa a kostí – nakonec odhaluje lidskou daň „propagandistického potrubí“, které se týká nás všech.

Filmmaker měl to štěstí, že se mu podařilo zastihnout Rossiho těsně před vysíláním dokumentu 19. března na HBO.

Filmmaker: Na tomto dokumentu pro HBO, další společnost, se kterou jste již dříve spolupracoval, spolupracujete se CNN, se kterou již dlouho spolupracujete, a s jejím hlavním mediálním zpravodajem Brianem Stelterem – bývalým zaměstnancem New York Times, což jste zdokumentoval ve filmu Page One: Inside the New York Times z roku 2011. Jak tedy všechny tyto mediální subjekty vedou k tomuto nejnovějšímu projektu, pokud vůbec vedou?

Rossi: After Truth mi připadá jako pokračování Page One. Stále hledáme způsoby, jak ochránit kvalitní žurnalistiku, ale rozdíl je nyní v tom, že samotný diskurz založený na faktech je pod palbou. Před deseti lety panovaly obavy, že New York Times nemusí přežít zánik tištěné reklamy a konkurenci digitálních médií. Sloupkař David Carr se ptal: „Zahodíme to všechno (např. noviny) a uvidíme, co nakopne Facebook?“. Kdo by si pomyslel, že tato slova mohou být tak prorocká? Rychle se posunuli o deset let dopředu a my se stále probíráme místem činu, kterým byl Facebook ve volbách v roce 2016.

Když jsme natáčeli na Trumpově mítinku v Houstonu, několik účastníků označilo New York Times za „fake news“ a v jednu chvíli se arénou ozývalo skandování „CNN sucks“. Když jsem šel do tohoto filmu, věděl jsem, že naše postavy budou muset navázat kontakt s diváky nezávisle na jakékoliv institucionální příslušnosti, protože nedůvěra je tak hluboká. Proto jsme se zaměřili na lidské příběhy jednotlivců, kterým falešné zprávy a konspirace obrátily život vzhůru nohama.

Vzhledem k mým předchozím zkušenostem s novináři v Timesech a CNN je mi rozhodně sympatická náročnost zpravodajství a sázka na to, aby bylo správné. Lidé dělají chyby a naší demokracii neprospívá stavět čtvrtou velmoc na piedestal. Ale útok na fakta, kalení vody a přijímání více subjektivních skutečností má strašné negativní důsledky. Film dokazuje, že naše demokracie nemůže fungovat, pokud se tomuto problému nepostavíme čelem.

Film: Pokud jde o online dezinformace, máme bohužel na výběr nepřeberné množství případových studií. Jak jste se tedy rozhodli, co zdokumentovat? Byly nějaké konkrétní příběhy, u kterých jste si přáli, abyste na ně měli dostatek času?“

Rossi: Zaměřujeme se na některé z nejprovařenějších lží z let 2015 až 2018, tedy z období, kdy se náš informační ekosystém skutečně zvrhává. Jedná se o konspirace a falešné příběhy, které domácí propagandisté a zahraniční protivníci tlačí do hlavních médií a masového povědomí. Ve zhruba chronologickém oblouku zkoumáme spiknutí Jade Helm, Pizzagate, vraždu Setha Riche, zvláštní volby v Alabamě a Muellerovo očerňování. Společným tématem, základním emocionálním motorem, je však to, jak nenávist k marginalizovaným skupinám pohání lži.

Běžnou fašistickou taktikou je démonizace nějaké skupiny a prosazování lží, které lichotí předsudkům lidí, kteří věří, že mají zvláštní, tajné znalosti. Mnoho diváků bude mít o případu Pizzagate jen zběžné znalosti. Nejsou si vědomi toho, jak se restaurace Comet Ping Pong v oblasti Washingtonu stala terčem útoku, protože její majitel je gay a pizzerie se stala bezpečným útočištěm pro místní LGBTQ+ komunitu. Obskurní lež o tom, že Comet byl spojovacím článkem skupiny obchodující s dětmi za účelem sexuálního zneužívání, dostala nákup kvůli homofobním mýtům. Podobně myšlenka, že vojenské cvičení na jihozápadě země v roce 2015 bylo začátkem převzetí moci federální vládou, byla poháněna nedůvěrou a nenávistí k prezidentu Obamovi.

Naše případové studie jsme vybrali proto, abychom poskytli forenzní tykání o tom, jak se lži šíří, a zdůraznili tuto lidskou, emocionální stránku. Doufáme, že výpovědi obětí dávají nahlédnout do psychologie lživých zpráv. Myslím, že když vidíte majitele společnosti Comet Jamese Alefantise nebo bratra Setha Riche Aarona, jak se na obrazovce dělí o svou bolest, prořízne to horečnatý sen lží, který zaplňuje internetová fóra a sociální média. Kdybychom mohli zařadit další případovou studii, rád bych se dozvěděl více o Imranu Awanovi, kongresovém IT specialistovi, který byl falešně obviněn z toho, že je agentem, a prezident Trump ho dokonce označil za „pákistánského tajemného muže“. Je to další příklad rasismu a nenávisti, které jsou hnacím motorem falešného příběhu.

Filmař: Jak jste poznamenal, témata vašich rozhovorů sahají od majitele pingpongové herny Comet Jamese Alefantise až po Aarona Riche, jehož bratr Seth se stal předmětem pravicové konspirační teorie po nepovedené loupeži. Mluvíte ale také s odborníky na dezinformace, jako je spoluzakladatelka Recode Kara Swisherová. Koho se vám nepodařilo dostat před kameru? Pokusil jste se o nějakou seriózní diskusi s Alexem Jonesem?“

Rossi: Podal jsem několik žádostí o rozhovor s Alexem Jonesem do médií, na žádnou z nich nebylo reagováno. Ale poté, co byl de-platformován z Facebooku, jsem ho našel před Trumpovým shromážděním v Houstonu, kde stál s megafonem a křičel na demonstranty za policejní linií. Přistoupil jsem k němu a zeptal se ho, jak se cítí, když přišel o svůj účet na Facebooku. Řekl, že reportér CNN Oliver Darcy, který vyvolal diskusi s vedením Facebooku, je „monstrum pálící knihy“. Bylo neskutečné vidět ho na ulici před stadionem, jak ztratil hlas virtuálně i fyzicky. Myslím, že jeho dnešní nepřítomnost v mainstreamové konverzaci svědčí o síle de-platformování toxických, nenávistných hlasů, které porušují zásady platforem.

Pokud jde o další subjekty, s nimiž jsme doufali, že budeme moci mluvit, John Podesta a Donna Brazilleová měli k falešným příběhům velmi osobní vztah, ale necítili se pohodlně mluvit na kameru.

Filmař: Jak tedy zatím vypadala dezinformační kampaň proti tomuto hlubokému ponoru do dezinformací? Jak se připravujete na nevyhnutelnou reakci, jakmile se film dostane do širší distribuce?“

Rossi: Během několika minut poté, co Brian Stelter na Twitteru zveřejnil oznámení o filmu, se objevila záplava vitriolických příspěvků, memů, a dokonce i útoky Tuckera Carlsona a Seana Hannityho z Fox News. Brian ve filmu nehraje a nikdy nebyl na place; je to náš EP a jakýsi kmotr projektu. Je však nevyhnutelné, že na tento film budou útočit extrémní hlasy z obou stran, které očerňují liberální MSM. To k tomu prostě patří a já opravdu obdivuji, jak Brian dokáže pod takovým ošklivým a nenávistným tlakem dál dělat svou práci. Existuje opravdu důležitá kritika kabelového zpravodajství, zaujatosti médií a hegemonie mainstreamových hlasů. Nikdy bych netvrdil, že tento směr zkoumání není platný. Ale tento film je o zákeřném, záměrném útoku na fakta a jednotlivce. A v této souvislosti si myslím, že se můžeme hodně naučit z Brianovy schopnosti překonat osobní útoky a pokračovat ve své práci.

Filmař: Kromě volební dezinformační kampaně v Alabamě, kterou spustili demokraté, aby porazili Roye Moora, jsou falešné zprávy, které dokumentujete, většinou zplozeny z pravicového la la landu. Takže vzhledem k tomu, že demografie HBO (a ostatně i CNN) se – stejně jako většina filmových festivalů – přiklání k liberálům, máte vůbec obavy, že nekonfrontujete s lidskou daní stranu, která globálnímu informačnímu ekosystému škodí nejvíce? Nebo jsou ta srdce a mysli už ztracené?“

Rossi: Myslím, že se to vrací k hlášce Stephena Colberta z roku 2006: „Realita má známou liberální zaujatost.“ To je pravda. Při natáčení filmu mě nezajímá zkrášlování pravdy pro širší publikum. Ano, záleží mi na tom, jakým způsobem příběh působí na naše emoce. Ale jako dokumentarista nemám ani tak politickou agendu, jako spíš cíl dobrat se pravdy nebo reality daného tématu. Pokud tento argument vyžaduje vyvolání postav na levici nebo na pravici, jsem odhodlán tam jít. Nevěřím však, že by „oboustranný“ přístup k tomuto problému falešných zpráv a konspirací měl nějakou hodnotu. Zvláštní volby v Alabamě pokrýváme proto, že jde o šokující příklad ruské taktiky, kterou v senátních volbách uplatňují významné postavy ze Silicon Valley. To je zničující moment normalizace těchto taktik, ať už se tak děje ve prospěch republikánských nebo demokratických kandidátů.

Srdce a mysl diváků jsou nakonec mimo kontrolu filmařů. Existuje množství vědeckých a akademických analýz o tom, jak snaha vyvrátit falešné příběhy ve skutečnosti vede věřící k tomu, že zdvojnásobují své divoké teorie. Myslím, že právě proto jsou James Alefantis a Aaron Rich ve filmu tak přesvědčiví. Nesnaží se změnit váš názor. Jen se s vámi dělí o pravdu svých zkušeností.

.