Fotofobie souvisí s panickou poruchou

BERLÍN – Nový výzkum ukazuje, že u pacientů s panickou poruchou se často vyskytuje odpor k jasnému světlu.

Studie prezentovaná zde na 27. kongresu European College of Neuropsychopharmacology (ECNP) ukázala, že fotofobie, definovaná jako extrémní citlivost na světlo, se výrazně častěji vyskytuje u dospělých účastníků, u nichž byla diagnostikována panická porucha, než u odpovídajících vrstevníků bez této poruchy. Navíc byla zjištěna významně pozitivní korelace mezi fotofobií a skóre panické poruchy.

Vedoucí autorka studie doktorka Giulia Campinotiová z katedry duševního zdraví na univerzitě v italské Sieně pro Medscape Medical News uvedla, že samotné výsledky nejsou překvapením, ale jejich míra významnosti ano.

„Skóre fotofobie bylo u osob s panickou poruchou v průměru třikrát vyšší než u kontrol,“ uvedla doktorka Campinotiová.

Poznamenala, že se jedná o jednu z prvních studií, která se konkrétně zabývala možnou souvislostí mezi citlivostí na světlo a panickou poruchou.

„Již dříve jsme viděli, že panická onemocnění mají tendenci se více projevovat na jaře a v létě. A viděli jsme, že pacienti mají více těchto záchvatů paniky od 6 hodin ráno do 6 hodin večer. Tato studie to částečně potvrzuje,“ řekla.“

Silná sezónní složka

Výzkumníci dodávají, že klinická pozorování často ukazují „silnou sezónní složku u panické poruchy“, kterou doprovází vysoká fotosenzitivita.

„Zdá se, že to přispívá k etiopatogenezi poruchy a také ovlivňuje průběh a odpověď na terapii,“ píší.

„Existuje několik náznaků, že fotofobie je spojena s panickou poruchou; například u některých lidí může zářivkové světlo vyvolat záchvaty paniky. Bylo také zjištěno, že lidé s panickou poruchou se často chrání před světlem, například nošením slunečních brýlí,“ uvádí Dr. Campinoti v tiskové zprávě.

Do současné studie vědci zařadili 24 dospělých pacientů s diagnostikovanou panickou poruchou (58 % žen; průměrný věk 39,7 let) a 33 odpovídajících vrstevníků, kteří sloužili jako „zdravá kontrolní skupina“ (60 % žen; průměrný věk 27,6 let).

Všichni účastníci podstoupili Mini International Neuropsychiatric Interview (MINI) a vyplnili sebehodnotící verze dotazníků Panic-Agoraphobic Spectrum Assessment (PAS-SR) a Photosensitivity Assessment Questionnaire (PAQ).

PAQ hodnotí dva aspekty fotosenzitivity: fotofobii a fotofilii (přitažlivost světla).

Mezi vylučovací kritéria patřilo mít jakýkoli zdravotní stav, který by mohl ovlivnit funkci sítnice, mít jakoukoli psychiatrickou komorbiditu nebo užívat jiné léky než předepsané benzodiazepiny.

Významná citlivost na světlo

Podle očekávání měla skupina s panickou poruchou vyšší celkové skóre v testu PAS-SR než skupina zdravých kontrol (48 vs 16,12, P < .001).

Skupina s panickou poruchou však měla také významně vyšší úroveň fotofobie než skupina zdravých kontrol (0,5 %).34 vs 0,11, P < .001) a nižší úroveň fotofilie (P = .017).

Při zkoumání celé skupiny účastníků bylo celkové skóre PAS-SR významně spojeno se skóre fotofobie PAQ (P < .001), což se opakovalo i při pohledu pouze na pacienty s panickou poruchou (P < .006).

„Vzhledem k těmto výsledkům by se dalo spekulovat, že fotosenzitivita představuje rys charakteristický pro panické agorafobní spektrum, více než rys související s projevy symptomů, a že jako taková by mohla hrát roli v predispozici k nebo k epizodám paniky u již diagnostikovaných osob,“ píší výzkumníci.

„Domníváme se, že fotofobie je jedním z prvků, které mohou zvyšovat riziko, že lidé budou trpět záchvaty paniky,“ dodal doktor Campinoti. „Jedná se však o malou studii. Je tedy třeba to potvrdit dlouhodobější sledovací studií.“

Poznamenala, že budoucí studie by měly zkoumat, zda souvislost mezi fotosenzitivitou a záchvaty paniky přetrvává v čase.

„Pokud se nám to podaří potvrdit, budeme možná schopni podniknout kroky k tomu, abychom se vyhnuli některým spouštěčům panických záchvatů,“ řekla a dodala, že současná zjištění ukazují pouze asociaci, nikoliv kauzalitu.

„Zatím nevíme přesně, jaký vztah by to mohl být, ale pravděpodobně existuje nějaký biochemický základ.“

Siegfried Kasper, MD, profesor a vedoucí katedry psychiatrie a psychoterapie na Lékařské univerzitě ve Vídni v Rakousku, v tiskové zprávě poznamenal, že tyto výsledky jsou velmi zajímavé.

Studie navíc „potvrzuje naše předchozí zjištění, že úzkostné složky v rámci deprese nelze léčit světelnou terapií,“ uvedl Dr. Kasper, který se na tomto výzkumu nepodílel.

Autoři studie neuvedli žádné relevantní finanční vztahy.

27. kongres European College of Neuropsychopharmacology (ECNP). Abstrakt P.4.b.013. Předneseno 20. října 2014.