Francouzština jako mateřský jazyk ve středověké Anglii

Jacquie Heys

Copyright 2001

Dobytí Normanů Vilémem Dobyvatelem v roce 1066 znamenalo začátek éry francouzského vlivu v Anglii.Navzdory logickému uvažování se však francouzština nestala ani oficiálním, ani neoficiálním jazykem Anglie. Vilém nespojoval zeměNormandie a Anglie a neměl v úmyslu nahradit jazyk ani kulturu. Pro většinu dokumentů a formálních proklamací Vilém používal latinu a angličtinu a anglický právní systém obnovil, nikoli nahradil. Koneckonců se Vilém hlásil o legitimitu svého nástupnictví. Nicméně vyšší třídu téměřúplně ovládli (francouzsky mluvící) Normané, a přestože systém byl anglický, mnoho právních jednání a dokumentů bylo ve francouzštině.

Důležité je vědět, že v této době a v průběhu středověku se na kontinentu mluvilo různými dialektyfrancouzštiny. Normanská francouzština se lišila od pařížské nebo kontinentální francouzštiny a časem se odlišila i francouzština, kterou v Anglii mluvila normanská pozemková šlechta.

Učenci označují konkrétní dialekt francouzštiny, kterým mluvili rodilí Francouzi žijící v Anglii, jako anglo-normanský nebo anglo-francouzský.

Jednou ze zajímavých otázek je, jak dlouho si tito aristokraté udržovali anglo-normanštinu jako svůj mateřský jazyk. Vilémovo přání zachovat angličtinu jako tehdejší národní jazyk bylo úspěšné a nepochybně je přímo (i když ne výhradně) zodpovědné za to, že obyvatelé Anglie dodnes mluví anglicky. navíc, přestože převzali vládu nad vyššími vrstvami a právním systémem, potomci Normanů mluvící anglo-normansky byli stále v naprosté převaze nad masami anglicky mluvících obyvatel všech ostatních vrstev. Moderní badatelé odhadují, že počáteční migrace Normanů do Anglie po dobytí činila necelých 20 000 osob včetně armády, což bylo zhruba 1,3 % anglické populace (Berndt 1965, cit. podle Kibbee 1991). Jak dlouho tedy trvalo, než se rodilí anglo-normanští mluvčí vzdali svého jazyka ve prospěch angličtiny?

Jisté odpovědi samozřejmě neexistují a celou záležitost znepřehledňuje pozdější příliv francouzsky mluvící vysoké šlechty, jako byl sňatek Jindřicha II. s Eleonorou Akvitánskou v roce 1152 a později sňatek Jindřicha III. s Eleonorou Provensálskou. Tyto pozdější vlivy samozřejmě nepřispěly k rozšíření anglo-normansky mluvícího obyvatelstva, protože s sebou přinesly různé dialekty francouzštiny. Kromě toho existuje mnoho sporů mezi badateli zprvní poloviny dvacátého století (a následnými pracemi, které se o ně opírají), jako jsou Legge, Kibbee, Vising atd. a badateli vposledních zhruba dvaceti letech (např. Rothwell, Dahood). Objektivita prvních badatelů je značně zpochybňována a neustále se objevují nové důkazy, které jsou v rozporu s dřívějšími pracemi, jako například Rothwellovo rozsáhlé zpochybnění toho, že potomci Normanů zůstali po staletí po dobytí Normanů dvojjazyční. většina badatelů se však nyní shoduje na tom, že na počátku 13. století „francouzština jako mateřský jazyk definitivně upadá, a to i mezi šlechtou normanského původu“ (Kibbee 4). Rothwell i Dahood se přiklánějí spíše k polovině tol. 12. století a tvrdí, že „v roce 1173 a po neurčitou dobu předtím mluvili příslušníci baronů anglicky“ (Dahood 54). Rothwellpřipomíná, že musíme vzít v úvahu také to, že existovalygeografické rozdíly a že některé části Anglie zůstaly francouzsky a anglonormansky mluvící, protože byly blíže k pobřeží Normandie a udržovaly výrazné příbuzenské vazby přes kanál La Manche. Nicméně ve 14. století je anglo-normanština těchto lidí prošpikována středoanglickou slovní zásobou, frázemi a formami, které jasně naznačují, že anglo-normanština pomalu směřuje k úplnému převzetí angličtinou.

Po celý středověk bylo běžné, že rodilí Angličané ovládali francouzštinu jako druhý jazyk. Vědci jako Kibbeea Legge se pokoušejí z psaných textů odvodit, zda je pisatel rodilý Angličan nebo rodilý Anglo-Norman. Tato metoda není zcela nespolehlivá, ale nakonec může pouze naznačit mateřský jazyk písaře, nikoli nutně mluvčího. Ve skutečnosti je třeba překlenout velkou propast mezi mluveným jazykem a jediným médiem historických záznamů, které zbývá k zodpovězení této otázky: písemnými záznamy. Určitou práci odvedli také CecilyClark a D. Postles, kteří se zabývali analýzou příjmení a přezdívek nalezených v daňových soupisech a dalších záznamech. Ta však spíše ukazuje, nakolik se anglo-normanština promísila s anglickou kulturou, a nelze se na ni spoléhat pro rozlišení mateřského jazyka. Anekdotické a hagiografické spisy používají Vising a Legge také k přesnému určení, jak dlouho zůstávala anlo-normanština hovorovým jazykem, ale Dahoodův článek vyvolává důležité otázky o tom, do jaké míry můžeme anekdotické a náboženské spisy používat jako přesvědčivý důkaz hovorové angličtiny mezi normanskou šlechtou.

Ve 13. a na počátku 14. století došlo k eskalaci francouzské literatury a prestiže. Francouzština se stala svižnou a byla výrazným znakem ambicí a třídy. Souběžně rostoucíprůmysl výuky francouzštiny (francouzské učebnice a učební příručky) však vypovídá o tom, že většina francouzsky mluvících lidí nebyla ve skutečnosti rodilými mluvčími. Studenti ze středních a vyšších vrstev, kteří chtěli vstoupit do prestižních řad politiků, právníků, soudců a diplomatů, se učili (kontinentální) francouzštinu, aby si zajistili svou budoucnost. ačkoli se tedy dvojjazyčnost stala mezi elitou populární, stalo se tak až dlouho poté, co se anglo-normanština přestala používat jako mateřský jazyk.

Zákon sepsaný v roce 1362, který říká, že všechny vládní a právní záležitosti musí být vedeny v angličtině, nám říká několik věcí. za prvé, že jazyk vlády nebyl jazykem lidí, a ergo, že francouzština, dokonce i jako druhý jazyk, vyšla z módy a zůstala jazykem jen několika málo lidí. Za druhé, protože tento zákon (a následně mnoho dalších) byl napsán ve francouzštině, francouzština zřejmě zůstala jazykem práva. Nicméně ve 14. století museli oxfordští studenti právnických a obchodních studií absolvovat doplňkový kurz francouzštiny, což podle Kibbeeho znamená, že ani právníci nebyli rodilými mluvčími právnické francouzštiny nebo dokonce neznali francouzštinu jako druhý jazyk. Ve skutečnosti byla francouzština(oficiálně) jazykem anglických soudů až do roku 1731, což dokazuje, žeoficiálnost ne vždy odráží praxi.

Ačkoli střední angličtina (a tedy i dnešní angličtina)vděčí francouzštině a normanštině za velké množství výpůjček,anglo-normanština byla vždy mateřským jazykem jen několika generací anglické selity. Od dobytí roku 1066 do počátku 13. století byla anglonormanština mateřským jazykem vyšší třídy. Francouzštinu jako mateřský jazyk v Anglii ovlivnilo mnoho významných i méně významných historických událostí, od královských sňatků a stoleté války až po geografické seskupení normanských přistěhovalců a jejich potomků. Po relativně krátké době však byla anglonormanština zcela nahrazena středoangličtinou, jazykem, který snadno prozrazuje své těsné a dlouhodobé působení na anglonormanštinu.

Pro další čtení

Dahood, Roger. „Hugh de Morville, William of Canterbury, and Anectodal Evidence for EnglishLanguage History“. Speculum 69 (1994): 40-56.

– Dahood se zabývá především jednou anekdotou, kterou moderní badatelé často používají pro datování konce mluvené anglonormanštiny nalezenou v Životě svatého Tomáše Viléma z Canterbury. Dahood sice účinně zpochybňuje hodnotu vyvozování závěrů z tohoto pramene na mnoha frontách,ale v závěru článku předkládá platnou hypotézu pro datování přechodu od anglonormanštiny k angličtině ve vyšších vrstvách Anglie.

Kibbee, DouglasA. Pro Speke Frenche Trewelyho: Francouzský jazyk v Anglii v letech 1000-1600:jeho stav, popis a výuka. Amsterdam/Philadelphia: John Benjamins, 1991.

– Jedná se o přehlednou knihu, která rozděluje šest set let do pěti období, což pomáhá zasadit změny do historické perspektivy. Kibbee rovněž organizuje jednotlivé oddíly čtenářsky přívětivým způsobem, takže je snadné získat najednou konkrétní informace z určitého období nebo porovnat stejné prvky v jednotlivých obdobích. Dobře také hodnotí práci ostatních a nastiňuje některé hlavní debaty mezi starými a novými badateli.

Legge, M.D. andR. Allen Brown. „Anglo-Norman as a Spoken Language“ in Proceedings of theBattle Conference on Anglo-Norman Studies II, 1979. Ed. R. Allen Brown.Woodbridge, Eng. : Boydell & Brewer, 1980. 108-17.

Rothwell, W. „Arrivals and Departures: The Adoption of French Terminology in MiddleEnglish“. English Studies 79 (1998): 144-165.

– Jedná se o důležitý esej, který zpochybňuje mnohé dlouho zažité předpoklady všech významných badatelů, kteří psali o francouzštině ve středověké Anglii. Ačkoli se konkrétně nezabývá otázkou rodilýchfrancouzů v Anglii, vysvětluje a zdůrazňuje rozdíl mezikontinentální a anglofrancouzštinou a právem zpochybňuje vratké důkazy, které většina badatelů uvádí jako důkaz. Vyvrací také celé rozlišení c-/ch-, které má odlišit normanskou a kontinentální francouzštinu. Rothwell napsal také řadu dalších článků na toto konkrétní téma (níže jsou uvedeny jen některé z nich), které stojí za prozkoumání.

–. „The Role ofFrench in Thirteenth-Century England“. Bulletin, John Rylands Library 58(1975): 445-66.

– Rothwell v tomto článku poskytuje dobré základní informace, které bude potřebovat znát každý, kdo toto téma studuje, ale mnohé jeho závěry jsou v dalších článcích upraveny a zaostřeny.

Vising, Johan. Anglo-normanský jazyk a literatura.London: Oxford UP, 1923.

– Jedná se o starou knihu, která vychází z učebních textů 19. století a byla vydávána opakovaně až do roku 1970. Z dobrého důvodu se v poslední době dostala pod silnou palbu kritiky, čímž zpochybnila většinu pozdějších prací, kterépovažovaly Visingovy závěry za spolehlivé. Většina encyklopedií a slovníků se stále hlásí k teoriím, které Vising předložil.

Clark, Cecily. „Thoughts on the French Connections of Middle English Nicknames“, Nomina2 (1978): 38-44.

– Clark má v tomto duchu řadu studií, které stojí za pozornost.

Postles, D. „Nomsde personnes en langue francaise dans l’Angleterre du Moyen Age“, Le MoyenAge 101 (1995): 7-21.

The End of French Popularity

Cottle, Basil. TheTriumph of English 1350-1400 (Triumf angličtiny 1350-1400). London: Blandford Press, 1969.

– Nejedná se o zcela spolehlivý text, ale poskytuje širší společenský a historický pohled na znovuzrození angličtiny vAnglii a přináší množství textových dokladů.

Anglo-Norman in a Larger Context

Anglo-NormanDictionary. Ed. W. Rothwell a kol. London : Mod. Humanities ResearchAssn. 1992.

Blacker, Jean. Tváře času: Portrayal of the Past in Old French and Latin HistoricalNarrative of the Anglo-Norman Regnum. Austin : U of Texas P, 1994.

Clark, Cecily. „The Myth of ‚the Anglo-Norman Scribe'“ in History of Englishes: New Methodsand Interpretations in Historical Linguistics. Eds. Matti Rissanen, OssiIhalainen, Terttu Nevalainen, Irma Taavitsainen. Berlin, Germany : Mouton deGruyter, 1992.

Crane, Susan. „Anglo-Norman Cultures in England, 1066-1460“ in The Cambridge History ofMedieval English Literature. Ed. David Wallace. Cambridge, England :Cambridge UP, 1999. 35-60.

Kibbee, DouglasA. „Historical Perspectives on the Place of Anglo-Norman in the History of theFrench Language“, Francouzská studia: A QuarterlyReview 54:2 (Apr. 2000):137-53.

Rothwell, W. „The’faus franceis d’Angleterre“: Later Anglo-Norman“ in Anglo-NormanAnniversary Essays. Ed. Ian Short. London, England : Anglo-Norman TextSociety, 1993. 309-26