Herodes Archelaos
Josefus píše, že Herodes Veliký (Archelaosův otec) byl v době své smrti v Jerichu. Těsně před svou poslední cestou do Jericha byl hluboce zapleten do náboženského požáru. Herodes umístil nad vchod do chrámu zlatého orla, což bylo vnímáno jako rouhání. Orel byl rozsekán sekerami. Za tento čin byli zatčeni a upáleni dva učitelé a přibližně 40 dalších mladíků. Herodes obhajoval své dílo a nabídl útok na své předchůdce, dynastické Hasmoneovce. Herodes zabil všechny mužské nástupce v linii Hasmoneovců. Farizeové dlouho útočili i na Hasmoneovce, protože jejich rodiče pocházeli z Řeků, zatímco byli v otroctví. Tuto rasovou pomluvu farizeové opakovali i za vlády Alexandra Jannea a královny Salome.
S tímto jednoznačně daným pozadím začal Josefus výklad o dnech Archelaovy vlády před Pesachem roku 4 př. n. l.. Archelaos se oblékl do bílého, usedl na zlatý trůn a zdál se být vlídný k obyvatelstvu v Jeruzalémě, aby ukojil jeho touhy po nižších daních a ukončení (politického) věznění Herodových nepřátel. Zdálo se, že chování při výslechu se v určitém okamžiku změnilo a dav začal volat po potrestání těch Herodových lidí, kteří nařídili smrt dvou učitelů a čtyřiceti mladíků. Požadovali také výměnu velekněze, a to z Herodova jmenovaného velekněze za velekněze „větší zbožnosti a čistoty“. Josefus neříká, kdo by byl „větší zbožnosti a čistoty“. Tomuto požadavku však Archelaos vyhověl, ačkoli se začínal rozčilovat nad domněnkami davů. Archelaos požádal o umírněnost a řekl davům, že vše bude v pořádku, pokud odloží své nepřátelství a počkají, až ho císař Augustus potvrdí ve funkci krále.
Archelaos pak odešel na hostinu se svými přáteli. Byl večer, a když se setmělo, nad městem se rozhostil smutek a nářek. Archelaos si začal dělat starosti, protože lidé začali proudit do okolí chrámu a ti, kteří naříkali nad ztrátou učitelů, pokračovali ve svém velmi hlasitém truchlení. Výhružné chování lidí se stupňovalo. Henry St John Thackeray zde v překladu Josefa uvádí následující: „Propagátoři truchlení za lékaře stáli v tělese chrámu a získávali rekruty pro svou frakci“. Josefus nám neříká, kdo by mohli být tito „propagátoři smutku“, kteří verbují v tělese uvnitř chrámu.
Archelaos pak poslal generála, několik dalších lidí a nakonec „tribuna velícího kohortě“, aby se s těmito „pobuřovateli“ domluvili, zastavili jejich „novoty“ a počkali, až se Archelaos bude moci vrátit z Říma a od Caesara. Ti, kdo přišli od Archelaa, byli ukamenováni a mnozí z nich zabiti. Po ukamenování se ti, kdo kamenovali vojáky, vrátili ke svým obětem, jako by se nic nestalo. Josefus neuvádí, kdo oběti v chrámu vykonával. Bylo po půlnoci a Archelaos náhle přikázal celému vojsku vstoupit do města k Chrámu. Josefus uvádí, že mrtvých bylo 3000. Archelaos vyslal po městě heroldy, kteří oznamovali zrušení Pesachu.
Archelaos rychle odplul k Caesarovi a čelil skupině nepřátel – své vlastní rodině. Antipas, mladší Archelaův bratr, který byl z Herodovy vůle sesazen o několik dní dříve, tvrdil, že Archelaos pouze předstírá zármutek nad svým otcem, ve dne pláče a v noci se účastní velkého „veselí“. Výhrůžky, které Archelaos uskutečnil a které skončily smrtí tří tisíc lidí v chrámu, nebyly jen hrozbou pro věřící v Jeruzalémě o velikonocích, ale rovnaly se i hrozbě pro samotného císaře, protože Archelaos se choval ve všech ohledech jako král, a to ještě předtím, než mu byl takový titul císařem udělen.
Mikuláš z Damašku v této chvíli císaři tvrdil, že Archelaos jednal správně a že Herodova závěť, údajně sepsaná několik týdnů předtím (přenechávající kralování Archelaovi a proti Antipatrovi), by měla být považována za platnou. Změna této závěti ve prospěch Archelaa je vydávána za skutečnou Herodovu volbu a tvrdí se, že k ní došlo při Herodově zdravém rozumu, neboť konečné rozhodnutí přenechal Caesarovi. Změna závěti se jeví jako jeden z posledních Herodových činů a z Jericha ji dosvědčuje jistý „Ptolemaios“, strážce Herodovy pečeti. Mikuláš z Damašku byl po léta Herodovým důvěrníkem. Byl loajální vůči Římu. Ptolemaios byl bratrem Mikuláše z Damašku.
Archelaos na závěr hádek padl Caesarovi k nohám. Caesar ho pozvedl a prohlásil, že Archelaos „je hoden nastoupit po svém otci“. Caesar udělil Archelaovi titul etnarcha a rozdělil království. Řím měl svou moc upevnit později.
Tak Archelaos získal judskou tetrarchii na základě poslední vůle svého otce, ačkoli předchozí závěť ji odkázala jeho bratru Antipovi. Vojskem byl prohlášen za krále, ale odmítl převzít titul, dokud nepředloží své nároky císaři Augustovi v Římě. V Římě se proti němu postavil Antipas a mnozí Židé, kteří se obávali jeho krutosti, založené na vyvraždění 3000 osob; v roce 4 př. n. l. mu však Augustus přidělil větší část království (Samaří, Judsko a Idumej) s titulem etnarcha (vládce etnické skupiny).
První Archelaovu manželku uvádí Josefus pouze jako Mariamne, snad Mariamne III, dceru Aristobula IV, s níž se rozvedl, aby se oženil s Glafyrou. Byla vdovou po Archelaově bratru Alexandrovi, ačkoli její druhý manžel, Juba, král Mauretánie, byl naživu. Toto porušení Mojžíšova zákona spolu s Archelaovou pokračující krutostí vyvolalo hněv Židů, kteří si stěžovali Augustovi. Archelaos upadl v nemilost a v desátém roce své vlády byl sesazen z funkce etnarchy a vypovězen do Vídně (dnešní Vienne) v Galii. Samaří, vlastní Judea a Idumea se staly římskou provincií Iudaea.