Historický vývoj
Rozšíření buddhismu
Budha byl charismatický vůdce, který na základě svého jedinečného učení založil svébytné náboženské společenství. Někteří členové tohoto společenství byli stejně jako Buddha sám potulnými askety. Jiní byli laici, kteří Buddhu uctívali, řídili se určitými aspekty jeho učení a poskytovali potulným asketům potřebnou materiální podporu.
Ve staletích následujících po Buddhově smrti byl příběh jeho života připomínán a přikrášlován, jeho učení bylo uchováváno a rozvíjeno a společenství, které založil, se stalo významnou náboženskou silou. Mnozí z putujících asketů, kteří následovali Buddhu, se usadili ve stálých klášterních zařízeních a vypracovali mnišská pravidla. Současně se mezi buddhistické laiky začali řadit významní příslušníci hospodářské a politické elity.
Během prvního století své existence se buddhismus rozšířil z místa svého vzniku v Magadze a Kósale po velké části severní Indie, včetně oblastí Mathura a Udžajání na západě. Podle buddhistické tradice byly mnichům žijícím po celé severní a střední Indii zasílány pozvánky na koncil ve Vesálí (sanskrt: Vaishali), který se konal něco málo přes sto let po Buddhově smrti. V polovině 3. století př. n. l. si buddhismus získal přízeň maurjovského krále Ašóky, který založil říši sahající od Himálaje na severu až téměř ke Srí Lance na jihu.
Encyclopædia Britannica, Inc.
Pro vládce republik a království vznikajících v severovýchodní Indii byla záštita nad nově vznikajícími sektami, jako byl buddhismus, jedním ze způsobů, jak vyvážit politickou moc vykonávanou bráhmany (hinduisty z vysokých kast). První maurjovský císař Čandragupta (asi 321-297 př. n. l.) se stal patronem džinismu a podle některých tradic se nakonec stal džinistickým mnichem. Jeho vnuk Ašóka, který vládl větší části subkontinentu přibližně v letech 268-232 př. n. l., hrál podle tradice v buddhistických dějinách důležitou roli, protože za svého života buddhismus podporoval. Ještě větší vliv měl posmrtně díky příběhům, které ho líčily jako čakravartina („světového panovníka“; doslova „velkého panovníka valícího se kolem“). Je líčen jako vzor buddhistického kralování, který vykonal mnoho báječných skutků zbožnosti a oddanosti. Je proto velmi obtížné odlišit Ašóku z historie od Ašóky z buddhistických legend a mýtů.
První skutečné buddhistické „texty“, které se dochovaly, jsou nápisy (včetně řady známých Ašókových sloupů), které Ašóka nechal napsat a vystavit na různých místech své rozsáhlé říše. Podle těchto nápisů se Ašóka snažil ve své říši zavést „pravou dhammu“ založenou na ctnostech sebeovládání, nestrannosti, veselosti, pravdivosti a dobrotě. Ačkoli prosazoval buddhismus, nezaložil státní církev a byl znám svým respektem k jiným náboženským tradicím. Snažil se však udržet jednotu buddhistické mnišské komunity a prosazoval etiku, která se zaměřovala na povinnosti laiků v tomto světě. Jeho cílem, vyjádřeným v jeho ediktech, bylo vytvořit náboženské a společenské prostředí, které by umožnilo všem „královským dětem“ žít šťastně v tomto životě a dosáhnout nebe v tom příštím. Proto zřídil lékařskou pomoc pro lidi i zvířata, udržoval vodní nádrže a kanály a podporoval obchod. Zřídil systém úředníků dhammy (dhamma-mahamattů), kteří měli pomáhat říši spravovat. A vysílal diplomatické emisary do oblastí mimo svou přímou politickou kontrolu.
Frederick M. Asher
Ašókova říše se brzy po jeho smrti začala rozpadat a maurjovská dynastie byla nakonec svržena v prvních desetiletích 2. století př. n. l.. Existují důkazy, které naznačují, že buddhismus v Indii trpěl pronásledováním v období Šunga-Kanva (185-28 př. n. l.). Navzdory občasným neúspěchům však buddhisté vytrvali a před nástupem dynastie Gupta, která ve 4. století př. n. l. vytvořila další velkou celoindickou říši, se buddhismus stal v Indii vedoucí, ne-li dominantní náboženskou tradicí.
Encyclopædia Britannica, Inc.
Během přibližně pěti století mezi pádem maurjovské dynastie a nástupem dynastie Gupta došlo k významnému vývoji ve všech aspektech buddhistické víry a praxe. Dávno před začátkem společné éry byly zpracovány příběhy o mnoha Buddhových předchozích životech, líčení důležitých událostí v jeho životě jako Gautamy, příběhy o jeho „prodlouženém životě“ v jeho relikviích a další aspekty jeho posvátného životopisu. V následujících staletích byly skupiny těchto příběhů shromažďovány a sestavovány v různých stylech a kombinacích.
Počínaje 3. stoletím př. n. l. a možná i dříve byly budovány velkolepé buddhistické památky, jako například velké stúpy v Bharhutu a Sanči. Během prvních staletí 1. tisíciletí n. l. vznikaly podobné památky prakticky na celém subkontinentu. Vznikaly také četné kláštery, některé v těsném spojení s velkými památkami a poutními místy. Značné množství důkazů, včetně nápisů, ukazuje na rozsáhlou podporu místních vládců, včetně žen na různých královských dvorech.
© kaetana/stock.adobe.com
V tomto období se rozrůstala buddhistická mnišská centra a vznikaly různé výkladové školy týkající se otázek učení a mnišské disciplíny. V rámci hínajánové tradice vzniklo mnoho různých škol, z nichž většina uchovávala určitou variantu Tipitaky (která v prvních stoletích společného letopočtu nabyla podoby psaných písem), zastávala odlišné doktrinální postoje a praktikovala jedinečné formy mnišské disciplíny. Tradiční počet škol je 18, ale situace byla velmi komplikovaná a přesná identifikace je obtížná.
Přibližně na počátku společné éry se začaly formovat výrazně mahájánové tendence. Je však třeba zdůraznit, že mnoho stoupenců hínajány a mahájány nadále žilo společně ve stejných klášterních institucích. Ve 2. nebo 3. století vznikla škola madhjamiky, která zůstala jednou z hlavních škol mahájánové filozofie, a objevilo se mnoho dalších projevů mahájánové víry, praxe a společného života. Na počátku guptovské éry se mahájána stala nejdynamičtější a nejtvořivější buddhistickou tradicí v Indii.
V této době se buddhismus rozšířil i mimo indický subkontinent. Je velmi pravděpodobné, že Ašóka vyslal diplomatickou misi na Srí Lanku a že tam byl buddhismus za jeho vlády zaveden. Na počátku společného letopočtu se buddhismus, který velmi zesílil v severozápadní Indii, vydal po velkých obchodních cestách do střední Asie a Číny. Podle pozdější tradice tuto expanzi výrazně usnadnil Kániška, velký kušánský král z 1. nebo 2. století n. l., který vládl oblasti zahrnující části severní Indie a Střední Asie.