Historie našeho kmene: Hominini

(„jižní opice“ / od „jezera“ v jazyce Turkana)

ÚVOD

Australopithecus anamensis je nejstarší známý australopiték. Kvůli nedostatku fosilního materiálu toho o něm nevíme zdaleka tolik jako o ostatních australopitécích.

FYLOGENEZE

Au. anamensis může pocházet z linie ardipitů nebo z dosud neobjevené skupiny. Druh Lucy, Au. afarensis, může být potomkem Au. anamensis.

OBJEV A GEOGRAFICKÝ ROZSAH

O objev materiálu Au. anamensis se zasloužilo více paleoantropologů (především Meave Leakey a Alan Walker). Název druhu odkazuje na oblast jezera Turkana v Keni, kde se nacházejí fosilní naleziště Kanapoi a Allia Bay (viz obrázek 10.2). Existují také novější fosilie z oblasti středního Awaše v Afarské depresi v Etiopii (viz obrázek 10.2). Etiopský materiál je časově i geograficky blízký nalezišti Ardipithecus ramidus, což do jisté míry podporuje možnost jejich fylogenetické příbuznosti. Určitou kontroverzi vyvolává házení materiálu z různých úrovní a lokalit v Keni do jednoho pytle, což mohlo zmást popis charakteristik druhu.

FYZIKÁLNÍ CHARAKTERISTIKA

Předpokládá se, že druh byl vysoce pohlavně dimorfní ve velikosti těla a špičáků.

Velká část morfologie je opičí, a tedy primitivní. Čelisti a zuby jsou nejprimitivnější ze všech australopitéků, což není překvapivé, protože je nejstarší. Na rozdíl od parabolického uspořádání zubů v čelistech pozdějších homininů měl Au. anamensis opičí zubní oblouk ve tvaru písmene U, v němž jsou lícní zuby téměř rovnoběžné (viz obrázek 10.3). Jejich čelisti byly také prognátní a jejich špičáky byly větší než u potomků. Stoličky však byly rozšířené, se silnou sklovinou a nízkými špičáky jako u pozdějších homininů. Kromě toho byly aspekty loketní, kolenní a holenní kosti více odvozené, což svědčí o jejich bipedním způsobu pohybu.

Prostředí a způsob života

Fosílie byly nalezeny v různých paleoenvironmentálních prostředích, například u jezera, v lese i v otevřenějších oblastech. Tento druh pravděpodobně spal na stromech a hledal potravu na stromech i na zemi, protože se bipedálně pohyboval po svém domovském okrsku při hledání zdrojů a partnerů. Vysoký stupeň pohlavního dimorfismu a přítomnost komplexu honítka naznačují polygynní nebo polygynandrický systém páření. V prvním případě mohlo jít o sociální uspořádání s jedním samcem a více samicemi, v druhém případě o uspořádání s více samci a samicemi. Jednosamčí systém mohl vypadat spíše jako u goril, kde mají samci i samice tendenci opouštět svou natální skupinu. Pokud však použijeme šimpanze a bonoby jako model sociální organizace našich předků, jednalo se spíše o multi-samčí/samčí sociální organizaci, kdy samci zůstávali ve své natální skupině (tj. samčí filopatrie) a samice v době pohlavní dospělosti odcházely do jiné. Ačkoli je snadné použít naše blíže příbuzné příbuzné k rekonstrukci našeho chování v minulosti, musíme mít na paměti, že sociální organizace je funkcí jak fylogeneze, tak ekologie. Vezmeme-li v úvahu obojí, je v kombinaci s jejich anatomií pravděpodobnější, že Au. anamensis byli spíše šimpanzi. Jejich zuby nemají vyšší špičáky jako u lidožravější gorily, takže jejich strava byla pravděpodobně šimpanzovitější, a tedy kombinací ovoce, jemné zeleniny a oportunistické živočišné hmoty. Jak bylo zmíněno v kapitole 5, tento typ stravy je hůře dostupný a samice možná potřebovaly samce k obraně teritoria pro své výživové potřeby a potřeby svých potomků. Zajímavé je, že izotopové analýzy fosilního materiálu Paranthropus robustus (robustní australopiték z Jižní Afriky) ukazují, že zatímco samci pocházeli z oblasti, kde byly fosilie nalezeny, samice nikoli. Nyní tedy máme čtvrtou linii důkazů svědčících ve prospěch samčí filopatrie.