InsideSources

Dne 21. září zveřejnil rozpočtový úřad Kongresu dlouhodobý výhled vládního dluhu. V hrozivém varování CBO předpokládá, že v roce 2050 bude dluh činit 195 % HDP.

Dluhová exploze takového rozsahu by měla oprávněně vyvolat v zemi mrazení. Jedná se o narůstající národní krizi, která překračuje hranice politických stran a ideologické příslušnosti. Obě strany v Kongresu v této otázce zanevřely a Donald Trump i Joe Biden tento problém pečlivě ignorují.

Tato politická nečinnost je, upřímně řečeno, neomluvitelná. Tím, že Kongres zůstává stranicky na mrtvém bodě, mu rychle dochází čas na aktivní řešení krize. To bude mít zničující důsledky pro budoucí generace.

Nedostatek fiskální odpovědnosti v Kongresu se naplno projevil během shutdownu COVID 19. Objevují se údaje Úřadu pro ekonomickou analýzu (BEA), které ukazují, že naši zvolení představitelé drasticky předimenzovali své stimulační výdaje.

Je naprosto rozumné, že Kongres kompenzuje soukromý sektor, když je podnikům nařízeno zavřít. Jak ale ukazují čísla BEA, tato kompenzace daleko přesáhla jakékoli rozumné proporce.

Ve druhém čtvrtletí letošního roku dostaly americké domácnosti 254 dolarů podpory v nezaměstnanosti za každých 100 dolarů, o které přišly na základě pracovního příjmu.

Pak tu byly stimulační šeky, které ministerstvo financí začalo rozesílat v květnu. Připočteme-li je k dávkám v nezaměstnanosti, dostali Američané od vlády 566 dolarů za každých 100 dolarů, o které přišli na příjmech z práce.

Znovu připomínám, že je naprosto rozumné, že vláda kompenzuje ztráty příjmů, které lidem způsobuje tím, že je nutí zavírat jejich pracovní místa. Co však rozumné není, je toto drastické předimenzování kompenzací – zvláště v době, kdy si vláda již půjčuje až čtvrtinu každého dolaru, který utratí.

Aby to bylo ještě horší, podíváme-li se opět na údaje BEA, státy a místní samosprávy obdržely 200 miliard dolarů na stimulaci, které nepotřebovaly. Jejich výdaje zůstaly v podstatě beze změny na úrovni zhruba 750 miliard dolarů za čtvrtletí a jejich běžné příjmy – bez započtení dodatečných federálních peněz – byly v podstatě na stejné úrovni jako v letech 2018 a 2019.

Ačkoli některé státy dostaly fiskální ránu, většina z nich se spoléhá převážně na majetkové daně a daně z prodeje plus poplatky a další platby. Tyto zdroje příjmů zůstaly ekonomickou odstávkou v podstatě nedotčeny.

Zodpovědné nadměrné utrácení během ekonomické odstávky výrazně prohloubilo problémy s dluhem, na které poukazuje CBO. Kongres musí okamžitě odložit stranictví a vypracovat hlavní plán na záchranu naší země před dluhovou krizí.

Tato krize nastane, když investoři ztratí důvěru ve schopnost vlády splácet dluh. Věřitelé požadují vyšší úrokové sazby a kratší splatnost dluhu. Úrokové sazby rostou – a rostou rychle. Dnes již klasickým příkladem je Řecko: když se dluhová krize v roce 2010 vyhrotila, úrokové sazby vzrostly na 25 %.

Během švédské dluhové krize na počátku 90. let 20. století dosáhly úrokové sazby neuvěřitelných 500 %. Ekonomika se zcela zastavila, měna se zhroutila a parlament spěchal s realizací úsporného plánu, který zvýšil čisté zdanění ekonomiky o sedm procent HDP.

Což nás přivádí k další fázi dluhové krize.

Aby investoři mohli obnovit nákup státních dluhopisů, budou požadovat, aby Kongres zvýšil daně a snížil výdaje – a to hned. Nebude čas na promyšlené reformy výdajů, nebude čas na vyhodnocení dlouhodobých důsledků zvyšování daní. Čím drakoničtější opatření Kongres přijme a čím dříve to udělá, tím spokojenější bude dluhový trh.

Pokud by po americké krizi následovaly úspory na švédské úrovni, Kongres by zvýšil daně a snížil výdaje o ekvivalent téměř 1,5 bilionu dolarů. Pokud by následoval řecké kroky, bylo by to ještě horší.

Po tuctu úsporných balíčků v průběhu pěti let řecká vláda snížila své nárokové programy o 50-90 procent, téměř zlikvidovala dávky v nezaměstnanosti a zdravotnictví ořezala až na kostní dřeň. Příspěvky na bydlení pro chudé byly sníženy o 90 procent.

Daně se zvýšily z 39 na 50 procent HDP. Řecko přišlo o čtvrtinu své ekonomiky. To je podle amerických měřítek 5,5 bilionu dolarů. Země se z této zkázy dosud nevzpamatovala.

Někteří by navrhovali, abychom se i nadále spoléhali na Federální rezervní systém, že bude monetizovat náš dluh. To nevyhnutelně povede k hyperinflaci; ještě dlouho předtím, již nyní dosahuje inflace 10-20 % ročně, způsobuje v ekonomice spoušť.

Další možností je to, čemu byrokraté říkají „restrukturalizace dluhu“. V prosté angličtině tomu říkáme „default dluhu“. Americké ministerstvo financí by se rozhodlo, že nebude splácet část toho, co dluží svým věřitelům. V roce 2012 řecká vláda nesplatila 25 % svého dluhu.

Žádná z těchto možností – úspory, monetizace a nesplacení dluhu – není ani vzdáleně žádoucí. Jedinou alternativou je, aby Kongres začal hned teď pracovat na hlavním plánu na omezení zadlužení. Pokud tak učiní, může nás vrátit na cestu fiskální zdravosti.

Jestliže tak neučiní, pak nám všem pomáhej Bůh.