Jak se cítíte při návratu úzkosti a co s tím můžete dělat

Můj velký záchvat úzkosti se vrátil po téměř desetileté pauze.

Pro mě to bylo jako návrat toryů k moci po dvou porážkách ve všeobecných volbách.

8 věcí, které byste nikdy neměli říkat někomu s úzkostnou poruchou

Uspokojíte se v životě bez dramatu a pak to znovu vybuchne jako sopka, která ležela v klidu, než vychrlila krupobití a síru na nic netušící veřejnost. Kde se to sakra vzalo?“

Jistě, během mého desetiletí relativního klidu přišly vzestupy i pády.

Nikdy se nemůžeme před démony úzkosti zcela ochránit, což platí o životě obecně, když se nad tím zamyslíte.

V roce 1997 nám D:ream řekl, že „věci se mohou jen zlepšit“. A na chvíli se tak stalo. V každém případě v některých ohledech lépe.

Ale pořád jsme vedli válku. S*** stále dopadaly na ventilátor. Jen jsme na to měli trochu jiný pohled – byli jsme shovívavější.

(Na tomto místě bych měl říct, že pokud vám můj politický příklon úplně nesedí, prostě to otočte – změna může mít stejný dopad, ať už sedíte na kterékoli straně plotu.)

Ano, zpět k úzkosti.

Jistě, stále jsem měla záchvaty paniky, když jsem ucítila bouli nebo bouli. Stále jsem googlovala každý příznak a ocitla se mezi hypochondrickými fóry, kde jsem se cítila jako doma.

Strach byl mou normou. Ale nějakou dobu jsem ho držel docela pod kontrolou.

Až jednou v noci, po pár pivech v komediálním klubu s kamarády, jsem šel spát, abych se probudil ve tři ráno. Měl jsem sucho v ústech, tak jsem se napil vody z kohoutku. Ale žízeň jsem uhasit nedokázal.

Pak mě to zasáhlo jako před lety – plnohodnotný záchvat paniky katastrofálních rozměrů. Z hlediska panického záchvatu to bylo asi devět stupňů Richterovy škály.

Třásl jsem se, v ústech jsem měl sucho, jediné, co jsem viděl, byla smrt.

Nemohl jsem na to přestat myslet tím, že bych se dole díval na televizi, protože by se nikdo nedozvěděl, jestli jsem spontánně zemřel na nemoc sucha v ústech.

Zůstala bych sama, v bezvědomí, zatímco nákupní kanál by dál předváděl výhody nového vysavače na dálkové ovládání.

Proto jsem vzbudila manžela a po téměř dvou hodinách jsem se vydala na vítanou cestu „dolů“. Dodával mi sílu tím, že mi říkal, že panika přejde, že mě to nemůže zabít, a tím, že mi říkal: „Tady máš, podívej se na tyhle videa na YouTube, jak kočky shazují věci ze stolů.“

Ale v sedm ráno jsem byla bezradná.

Nic se nestalo, co by můj mozek přimělo k tomu, aby se rozjel. Nepředávkovala jsem se kofeinem, nenašla jsem bouli, manžel nejel po dálnici A1, když jsem zaslechla zvěsti o hromadné nehodě.

Ne. Byla jsem v bezvědomí, když se můj mozek bez vyzvání rozhodl zaútočit sám na sebe.

Zanechalo to ve mně pocit vyprázdnění, obavy. Tu noc jsem nešel ven, jak jsem plánoval. Bála jsem se, že to všechno začne znovu. Velké záchvaty paniky z mládí si na mě znovu vyšly.

Ale nemusí to tak být.

Víte, možná máte pocit, že jste zklamali sami sebe, že vaše nemoc je po stejně dlouhé době v remisi opět na vrcholu, ale všechny ty rady a triky se neučíte jen tak pro nic za nic.

Tentokrát jsem byl ozbrojený a nebezpečný. Věděl jsem, jak nakopat úzkosti zadek.

Není to samozřejmě spolehlivé.

Víme, že když se Harry Potter vydá do války s Voldemortem, nebude to snadná jízda. Ale čím víc se toho naučíme, čím víc toho zažijeme, tím silnějšími se staneme.

Zažila jsem sice několik měsíců velké úzkosti, ale už jsem nebyla tak ztracená a izolovaná jako před lety, kdy jsem to zažila poprvé.

Pro začátek jsem věděla, co to je, uměla jsem popsat, co se děje, a nebála jsem se to říct kolegům v práci.

„Lucy – běž se projít na čerstvý vzduch,“ říkali by. ‚Máš chuť na krátkou přestávku a šálek kávy?‘ nabízeli by mi.

Už jsem to dál nepodporovala tím, že jsem se snažila sedět a mlčet. Mohl jsem to dát trochu víc najevo. A nějak to oslabilo.

A já věděl, že CBT funguje. Takže jsem si osvěžila své schopnosti – tím, že jsem jich měla trochu víc. Tentokrát jsem měla sezení po telefonu, takže mi příliš nezahlcovala den. A na konci půlhodinového rozhovoru jsem měl vždy nový pohled na věc.

Mohl jsem si sednout se svými cvičebními listy CBT a propracovat se k racionalizaci. Mohla jsem si vymluvit myšlenku, že mám onemocnění motorického neuronu, protože mi cukal palec.

Nebylo to okamžité, ale nebylo to tak zdrcující, jak by to mohlo být dříve. A kromě toho jsem tentokrát alespoň panikařila kvůli něčemu, co skutečně existovalo.

V devadesátých letech si vzpomínám, že jsem měla záchvat paniky, protože jsem si myslela, že mám stihomam. Jak si takovou víru racionalizovat?“

Největší trik ale asi spočívá v tom, že na sebe nejste příliš přísní. Není to tak, že byste se museli vrátit hned na začátek. Vidět to tak, jak to je, a uvědomit si, že se s tím můžete vypořádat, je obrovská pomoc.

Behavioural psycholog Jo Hemmings, vysvětluje: „Jak ví každý, kdo někdy zažil záchvat paniky nebo úzkosti, může to být opravdu velmi děsivé. Velmi často je nejhorší ten první – jednoduše proto, že jste nikdy předtím nic podobného nezažili a cítíte se intenzivně a děsivě.“

„Jakmile se ujistíte, že se jedná o záchvat paniky – a ne o něco fyziologicky nebezpečného – neznamená to, že už je nebudete mít, ale znamená to, že se můžete naučit zvládat příznaky a také rozpoznat, že se nejedná o infarkt nebo něco podobného. Je to vaše mysl, která se často z naprosto neznámých důvodů spouští do paniky nebo šoku.

„To, že to víte, velmi pomáhá při zvládání budoucích záchvatů úzkosti – kterým stejně jako u Lucy velmi často pomáhá poradenství nebo CBT a prosté sdílení skutečnosti, že je máte, s rodinou, přáteli a kolegy v práci, protože jsou mezi lidmi mnohem častější, než si možná myslíme.‘

Tak tady to máte – i když vás úzkost může v některých případech provázet celý život a ne jen o Vánocích, můžete ji trénovat. Neukázněné štěně vyroste z demolování vašeho domu a stane se důslednějším společníkem.

Možná bude občas štěkat na pošťáka, ale veškeré špatné chování, na kterém ulpí, se stane předvídatelnějším. Naučíte se s ním zacházet. A můžete si vytvořit trochu rovnováhy.

Můj neklid mě provází už léta. Nebudu se ji snažit stoprocentně porazit. Vždycky si ponesu nějaké rysy a vždycky budu vystaven riziku výpadku. Ale teď už vím, jak omezit riziko a zvládat příznaky, život je mnohem šťastnější.“

Rotvajlera nahradil King Charles španěl. Thatcherová byla nahrazena Mayovou. Není to ideální, ale učím se s tím žít.

Řada nešťastných stereotypů, moje kniha o stereotypech v oblasti duševního zdraví a stigmatizaci sebe sama, kterou vydalo nakladatelství Trigger Press, je nyní k dispozici k předobjednání.

VÍCE : Rodičovství, když máte úzkost, může být děsivé – ale může to být i pozitivní věc

VÍCE : Jak cestovat metrem, když máte úzkost

VÍCE : 13 věcí, které víte, pokud máte zdravotní úzkost

.