Jak se záběry zbitého Johna Lewise během „krvavé neděle“ staly virální

7. března 1965 vojáci alabamské státní policie zbili a zplynovali Johna Lewise a stovky účastníků pochodu na mostě Edmunda Pettuse v Selmě ve státě Alabama.

Na místě byli televizní reportéři a fotografové s připravenými kamerami a násilí zachycené během „krvavé neděle“ mělo později definovat Lewisův odkaz, který zemřel 17. července.

Jsem historik médií, který psal o televizi a hnutí za občanská práva. Jedním z pozoruhodných rysů mediálního prostředí té doby, kterému dominovalo relativně nové médium televizního zpravodajství, je to, jak rychle dokázaly některé události rozbouřit svědomí národa.

Konfrontace mezi policií a demonstranty se v 60. letech odehrávaly často. Zvláštní souhra okolností však zajistila, že záběry přicházející ze Selmy vyburcovaly politiky a občany s pozoruhodnou rychlostí a intenzitou.

Událost v hlavním vysílacím čase

Většina Američanů neviděla záběry v půl sedmé večer ve zprávách. Místo toho jej viděli později v neděli večer, což stejně jako dnes přilákalo největší sledovanost v týdnu. Toho večera televize ABC premiérově vysílala film „Rozsudek v Norimberku“. Film oceněný Oscarem, který pojednával o morální vině těch, kteří se podíleli na holocaustu, si naladilo odhadem 48 milionů lidí.

Zpravodajské pořady nikdy neměly takovou sledovanost. Krátce po začátku filmu se však zpravodajská divize ABC rozhodla přerušit film speciální reportáží ze Selmy.

Diváci možná okrajově věděli o pochodech, které v malém městě vzdáleném 50 mil od hlavního města Alabamy, Montgomery, probíhaly. Martin Luther King mladší tam v lednu zahájil kampaň za volební práva a média pravidelně informovala o střetech mezi černochy, kteří se chtěli zaregistrovat k volbám, a rasistickým a prchlivým šerifem Selmy Jimem Clarkem.

Dva roky předtím záběry a fotografie birminghamského komisaře pro veřejnou bezpečnost Bulla Connora, který na nenásilné účastníky pochodu pouštěl policejní psy a vysoce výkonné hasičské hadice, znepokojily Kennedyho administrativu natolik, že se prezident cítil nucen konečně předložit důkladný zákon o občanských právech, který měl odstranit segregaci Jima Crowa na Jihu.

Ale až do Krvavé neděle se v Selmě neobjevilo nic, co by upoutalo pozornost národa. Dokonce ani záběry z Birminghamu neměly takový bezprostřední dopad jako ty ze Selmy.

To hlavně proto, že zvláštní reportáž přerušila vysílání v hlavním vysílacím čase. Ale byl tu také fakt, že záběry ze Selmy tematicky doplňovaly „Rozsudek v Norimberku“.

Ve dnech po odvysílání zpravodajského filmu vystoupil na půdě Kongresu tucet zákonodárců, kteří spojovali alabamského guvernéra George Wallace s Hitlerem a jeho státní policisty s nacistickými šturmany. Totéž si spojovali i obyčejní občané.

„Právě jsem byl v televizi svědkem nového pokračování hnědých košil Adolfa Hitlera,“ napsal listu The Birmingham News jeden roztrpčený mladý Alabamec z Auburnu. „Byly to modré košile George Wallace. Scéna v Alabamě vypadala jako výjevy ze starých filmových kronik z Německa třicátých let.“

V následujících dnech naskákaly stovky Američanů do letadel, autobusů a automobilů, aby se dostali do Selmy a postavili se na stranu týraných účastníků pochodu. Přelomový zákon o volebních právech byl přijat s pozoruhodnou rychlostí, pouhých pět měsíců po krvavé neděli.

Světlo reflektorů nakonec zazářilo na Lewise

John Lewis, předseda Studentského nenásilného koordinačního výboru, stál v čele řady 600 protestujících. Jejich plánem bylo pochodovat 50 mil, ze Selmy do Montgomery, na protest proti nedávnému policejnímu zabití aktivisty Jimmieho Lee Jacksona a tlačit na guvernéra Wallace za volební práva černochů. Vedle něj, zastupující Kingovu organizaci Southern Christian Leadership Conference, stál Hosea Williams. King se toho dne vrátil do Atlanty.

Zejména Lewis je na zpravodajských záběrech docela dobře vidět, kamera zabírá jeho opálený kabát a batoh, když vojáci postupují a pak se přehrabují přes něj a účastníky pochodu za ním.

Když však CBS v pondělí ráno odvysílala reportáž o pochodu, Lewis nebyl vůbec zmíněn. Ve skutečnosti Charles Kuralt z CBS příběh zarámoval jako střet „dvou odhodlaných mužů“, kteří tam nebyli: Wallace a Kinga. „Jejich odhodlání,“ pokračoval Kuralt, „proměnilo ulice Alabamy v bitevní pole, když Wallaceovi státní vojáci rozehnali pochod nařízený Kingem.“

I další celostátní zpravodajství se zaměřovalo spíše na Kinga, který byl často jediným černošským hlasem, jemuž byla poskytnuta platforma k vyjádření se k otázkám občanských práv. Účastníci pochodu, včetně Lewise, byli jen o málo víc než náhradníci důležitých politických hráčů.

V posledních desetiletích se to změnilo. John Lewis zaujal v médiích privilegované místo, které bylo kdysi vyhrazeno Kingovi.

Ale i nedávné zaměření na Lewise – ačkoli je velmi zasloužené – má tendenci opomíjet pěšáky a aktivisty, kteří se zasloužili o úspěch kampaně v Selmě. Lewisova organizace Studentský nenásilný koordinační výbor (Student Nonviolent Coordinating Committee) si cenila a pěstovala hnutí zdola a posilování postavení obyčejných lidí spíše než organizování kampaní kolem charismatického vůdce, což byl model Southern Christian Leadership Conference.

Hnutí Black Lives Matter, které se rovněž vyhýbá přístupu „velkého vůdce“, se do značné míry nese v duchu Johna Lewise a jeho skupiny pro občanská práva.

Současné vlny protestů proti policejní brutalitě a systémovému rasismu si získaly masivní mediální pokrytí a širokou podporu veřejnosti, podobně jako tomu bylo po krvavé neděli. Jak Lewis jednou řekl: „Vyzývám vás všechny, abyste se zapojili do této velké revoluce, která zachvacuje tento národ. Vstupte a zůstaňte v ulicích každého města, každé vesnice a vesničky tohoto národa, dokud nepřijde skutečná svoboda.“

Tato slova pronesl v roce 1963 během Pochodu na Washington. Ale stejně tak platí i pro dnešní protestující.