Je bermudský trojúhelník skutečně nebezpečný?

Tato oblast, nazývaná Bermudský trojúhelník, je spojována s řadou záhadných zmizení, která se datují od roku 1945, kdy beze stopy zmizela letka pěti letadel amerického námořnictva na cvičné misi.

Co přesně se stalo s těmito letadly – a s loděmi a letadly, které se od té doby v trojúhelníku údajně ztratily – je předmětem mnoha spekulací, přičemž populární teorie sahají od nadpřirozena až po science fiction.

Záznamy vedené Sítí pro bezpečnost letectví a Pobřežní stráží USA (USCG) však naznačují, že mnohá z těchto zmizení mohou souviset s bouřkovou činností v oblasti nebo s nebezpečnými podmínkami na samotných plavidlech.

Na webových stránkách USCG je odpověď na často kladenou otázku: „Opravdu existuje Bermudský trojúhelník?“ je tvrzení: „Při přezkoumání mnoha ztrát letadel a plavidel v této oblasti v průběhu let nebylo zjištěno nic, co by naznačovalo, že oběti byly důsledkem jiných než fyzikálních příčin.“

Jinými slovy, pravděpodobnými viníky jsou běžné oceánské procesy a prostá lidská chyba a Bermudský trojúhelník není o nic záhadnější, podezřelejší nebo nebezpečnější než jakýkoli jiný úsek otevřeného oceánu.

Dole v hlubinách

Zemská moře pokrývají přibližně 70 % rozlohy planety a podle Národní oceánské služby dosahují v průměru hloubky kolem 12 100 stop (3 700 m) a v nejhlubším místě až 36 200 stop (11 000 m).

Moře obsahují přibližně 321 milionů krychlových mil (1 338 krychlových kilometrů) vody, takže není divu, že lodě a letadla v nich mohou zdánlivě zmizet a nezanechat žádné stopy po svém průletu.

V roce 1964 nazval reportér Vincent Gaddis zónu o rozloze zhruba 500 000 čtverečních mil (1,3 milionu kilometrů čtverečních) u jihovýchodního pobřeží Atlantiku USA „bermudským trojúhelníkem“. Gaddis tento název vymyslel pro příběh, který vyšel v pulpovém časopise Argosy a popisoval nevysvětlitelné zmizení letu 19 v roce 1945 – pěti letadel námořnictva se 14 členy posádky na palubě.

Další letadlo námořnictva s třináctičlennou posádkou, které bylo vysláno pátrat po zmizelém letu 19, se podle reportéra a U.S.A. také nikdy nevrátilo.Howarda L. Rosenberga, veterána amerického námořnictva, který o bermudském trojúhelníku psal v článku pro Velitelství námořní historie a dědictví (NHHC).

Rosenberg uvedl, že piloti letu 19 se pravděpodobně ztratili a pak jim došel benzín. Pokud by se zřítili, těžké letadlo by se pravděpodobně při nárazu rozlomilo a potopilo a voda by byla příliš studená na to, aby posádka vydržela příliš dlouho, i kdyby havárii přežila.

A záchranným letadlem byl PBM Mariner, model letadla běžně označovaný jako „létající tank“, protože byl velmi hořlavý. Možnost, že záchranáře potkala vlastní ohnivá nehoda, je vysoká, naznačil Rosenberg.

Od té doby pověstí o Trojúhelníku výrazně přibylo, ale počet zmizení v oblasti s velkým provozem není nápadně vyšší než v jiných dobře frekventovaných částech oceánu.

„Oblast trojúhelníku je shodou okolností jednou z nejvíce frekventovaných oblastí na světě, a čím větší je počet lodí nebo letadel, tím větší je pravděpodobnost, že se některým něco stane,“ napsal Rosenberg.

Tropické bouře a hurikány jsou v této oblasti Atlantiku také časté, což by podle Národního úřadu pro oceán a atmosféru (NOAA) mohlo být příčinou mnoha hlášených zmizení, k nimž v bermudském trojúhelníku v průběhu let došlo.

Lodě proplouvající touto oblastí v minulosti by byly náchylnější k náhlým a extrémním změnám počasí než dnešní plavidla, která mají přístup k přesnějším předpovědím, uvedli představitelé NOAA ve svém prohlášení.

Krátké, ale prudké bouřky zvané mezo-meteorologické bouře, které se mohou na moři objevit i bez varování, mohly také sehrát svou roli, narušit lodní komunikaci a vyvolat obrovské vlny, uvedl Rosenberg.

Přítomnost mnoha ostrovů v Karibském moři vytváří mělké vodní plochy, které by také mohly znamenat problémy pro velké lodě, dodal v prohlášení NOAA. A pokud by došlo k nehodě, žraloci a barakudy by s těly ve vodě udělali krátký proces, zatímco rychle proudící Golfský proud by rychle rozptýlil veškeré stopy po vracích z místa havárie nebo výbuchu.

„Oceán byl pro lidi vždy tajemným místem, a pokud se do něj zapojí špatné počasí nebo špatná navigace, může být velmi smrtícím místem,“ uvedli představitelé NOAA v prohlášení. „Neexistují žádné důkazy o tom, že by k záhadným zmizením docházelo v Bermudském trojúhelníku častěji než v jakékoli jiné velké, dobře procestované oblasti oceánu.“

Možná metan?“

Přesto se pověry o „silách“ trojúhelníku ukázaly být pozoruhodně odolné a nadále se udržují v představivosti veřejnosti. Některé pověry dokonce v poslední době zakořenily na základě nových geologických objevů.

V březnu 2015 výzkum podrobně popsal soubor kráterů v Barentsově moři u pobřeží Norska. Autoři studie naznačili, že tyto krátery mohly být způsobeny dávnými výbuchy metanu, který se uvolnil po skončení poslední doby ledové před 11 700 lety. K těmto „výbuchům“ docházelo, když oteplování teplot oceánů vedlo k nárůstu tlaku a uvolňování metanu z hydrátů plynu, což je pevná látka podobná ledu, která vzniká kombinací plynů se zmrzlou vodou.

Některá média v souvislosti s tímto výzkumem naznačovala souvislost s Bermudským trojúhelníkem a navrhovala, že náhlé a prudké výbuchy metanu mohly vytvářet propadliny nebo tvořit plynové bubliny, které by rychle zneškodnily a potopily lodě. Podle Carolyn Ruppelové, výzkumné geofyzičky a vedoucí projektu U.S. Geological Survey’s Gas Hydrates Project, je však takové vysvětlení velmi nepravděpodobné.

„Víme, že nyní vidíte metan vycházející z mořského dna, který je docela rozšířený,“ řekla Ruppelová časopisu Live Science. Ale zatímco pomalý únik metanu je v oceánu běžný, rozsáhlé výrony, k jakým mohlo dojít, když se doba ledová chýlila ke konci, nebyly od té doby zaznamenány, uvedla.

Když se plynové hydráty rozpadají, dodala Ruppelová, nedochází k jejich explozivnímu rozpadu, pokud nedojde k nárůstu extrémního tlaku – k takovému může dojít v důsledku dramatických klimatických změn, a to pouze v těch částech oceánu, kde je voda dostatečně mělká, aby plynové hydráty byly ovlivněny změnami teploty vody, jako například v oblasti Barentsova moře, kde byly krátery nalezeny.

Ve skutečnosti je většina metanu, který dnes prosakuje do oceánu, zpracována mikroby na oxid uhličitý dlouho předtím, než se dostane na povrch. „Takže v příštích několika stoletích nečekejte žádné velké katastrofy,“ řekl Ruppel.

Sledujte Malé záhady života na Twitteru @llmysteries. Jsme také na Facebooku & Google+.

.