Jsme ve vesmíru sami?

Sami, v celém tom vesmíru? Pravděpodobně ne. Stačí si to spočítat: V naší galaxii je několik set miliard hvězd, v pozorovatelném vesmíru stovky miliard galaxií a v bezprostředním sousedství Slunce už bylo spatřeno 150 planet. To by měla být spousta teplých, špinavých rybníčků, kde by se mohl sejít život a začít miliardy let evoluce směrem k technologicky zdatným tvorům, jako jsme my. Ne, opravdu velkou otázkou je, kdy, pokud vůbec, budeme mít technologické prostředky, abychom se takové inteligence dotkli. S trochou štěstí by to mohlo být v příštích 25 letech.

Pracovníci zabývající se hledáním mimozemské inteligence (SETI) by v prvních 45 letech moderního lovu na podobně smýšlející kolegy tam venku potřebovali více než jen trochu štěstí. Přelomový projekt Ozma radioastronoma Franka Drakea byl jistě triumfem naděje nad skličujícími možnostmi. V roce 1960 Drake namířil 26metrovou anténu radioteleskopu v Green Banku v Západní Virginii vždy na několik dní na dvě hvězdy. Vzhledem k tehdejší technologii vakuových trubic mohl skenovat 0,4 megahertzů mikrovlnného spektra po jednom kanálu.

Téměř o 45 let později dokončil Institut SETI v Mountain View v Kalifornii svůj desetiletý projekt Phoenix. Výzkumníci projektu Phoenix, často využívající 350metrovou anténu v Arecibu v Portoriku, prohledávali 710 hvězdných systémů na 28 milionech kanálů současně v rozsahu 1800 megahertzů. Celkově bylo hledání v rámci projektu Phoenix 100 bilionkrát účinnější než v případě projektu Ozma.

Kromě ohromujícího pokroku ve vyhledávacím výkonu došlo během prvních 45 let moderní SETI také k diverzifikaci vyhledávacích strategií. Projekt SERENDIP (Search for Extraterrestrial Radio Emissions from Nearby Developed Intelligent Populations) prohledával miliardy rádiových zdrojů v Mléčné dráze pomocí přijímačů připojených k anténám používaným astronomy na observatořích, včetně Areciba. A další skupiny zaměřují optické teleskopy skromných rozměrů na hledání nanosekundových záblesků z mimozemských laserů.

Stále však nebylo nic slyšet. Ale pak například Phoenix skenoval jen jednu nebo dvě blízké hvězdy podobné Slunci z každých 100 milionů hvězd. Aby tak řídký výběr vzorků fungoval, musely by být vyspělé, vysílající civilizace v hojném počtu, nebo by hledači museli mít velké štěstí.

Pro nalezení jehly v kupce sena o velikosti galaxie pracovníci SETI počítají s tím, že soustavný exponenciální růst výpočetního výkonu bude pokračovat ještě několik desetiletí. V severní Kalifornii již Institut SETI zahájil stavbu soustavy složené z jednotlivých šestimetrových antén. Stále levnější počítačový výkon nakonec propojí 350 takových antén do „virtuálních teleskopů“, které vědcům umožní hledat mnoho cílů najednou. Pokud Moorův zákon, podle něhož se náklady na výpočetní techniku snižují každých 18 měsíců na polovinu, bude platit ještě zhruba 15 let, plánují pracovníci SETI pomocí této anténní soustavy prověřit ne několik tisíc, ale možná několik milionů nebo dokonce desítek milionů hvězd na přítomnost mimozemských signálů. Pokud by v galaxii existovalo pouhých 10 000 vyspělých civilizací, mohly by klidně narazit na výdělek dříve, než věda dosáhne 150 let.

Technologie bude možná v příštích desetiletích k dispozici, ale SETI bude také potřebovat peníze. To není snadný úkol v oboru s tak vysokým „chechtacím faktorem“, jaký SETI má. Americký Kongres donutil NASA, aby si v roce 1993 umyla ruce nad SETI poté, co se někteří kongresmani vysmáli celé myšlence utrácet federální peníze na hledání „malých zelených mužíčků s deformovanými hlavami“, jak se vyjádřil jeden z nich. Hledání další špičaté větve evolučního stromu stále není součástí vize NASA. Již více než deset let je hnacím motorem SETI pouze soukromé financování. Plánovaná soustava SETI Institute za 35 milionů dolarů je však pouze prototypem soustavy Square Kilometer Array, díky níž by se tyto desítky milionů hvězd dostaly na dosah pracovníků SETI. K tomu budou muset být na palubě hlavní radioastronomové – jinak se budeme ve vesmíru cítit osamělí opravdu dlouho.

.