Jsou Egypťané Afričané nebo Arabové? – Daily News Egypt

V červenci 2007 jsem byla CNN pověřena přípravou reportáže o egyptské identitě. Čtyřminutový příspěvek měl být odvysílán v týdenním pořadu CNN Inside Africa, který se pyšní tím, že divákům ukazuje „skutečnou“ Afriku v celé její rozmanitosti, bohatém dědictví a kultuře. Na rozdíl od jiných pořadů, které se při pokrývání temného kontinentu často zaměřují na chudobu a nemoci , se tento pořad zabývá úspěšnými příběhy Afričanů. Mým producentem v Atlantě v Georgii byla v té době Cynthia Nelsonová, Afroameričanka. Požádala mě, abych svůj čtyřminutový díl věnoval tomu, zda se Egypťané skutečně považují za Afričany.

Najal jsem si kamerový štáb a vydal se na svou misi s tím, že budu jen dokazovat zřejmé: Nebyl Egypt v severní Africe? Proto jsou Egypťané Afričané. Ale nebyla to jen otázka zeměpisné polohy – ukázalo se, že problém je mnohem složitější. Tehdy jsem to ještě netušil, ale to, co jsem měl brzy zjistit, mě velmi překvapilo.

Následujících několik dní jsem strávil rozhovory se stovkami Egypťanů – nejen s akademiky a výzkumníky, ale také s laiky a ženami v různých káhirských čtvrtích – a ptal jsem se jich, jak vnímají sami sebe. Moje otázka vyvolala mezi lidmi na ulicích několik obočí, většina z nich odpověděla: “ Jsem muslimský Arab, samozřejmě“ nebo „arabský muslim“. Při odpovědi krčili rameny a tvářili se zmateně, neboť nebylo snad již známým faktem, že Egypťané jsou Arabové a že v Egyptě žije většina muslimského obyvatelstva ?

Několik dotazovaných uvedlo, že „jsou potomky faraonů“, ale překvapivě se nikdo z dotazovaného vzorku nepovažoval za Afričana.

Jejich odpovědi mě přivedly k zamyšlení nad pojmovým rozdělením Sahary. Po staletí byla Sahara vnímána jako obrovská neprostupná bariéra rozdělující náš kontinent na dvě odlišné oblasti : Severní „bílou“ a subsaharskou „černou“ Afriku. Země na jih od Sahary byly dlouho považovány za autenticky „africké“, zatímco země na severu byly vnímány jako středomořské, blízkovýchodní nebo islámské. I když většina antropologů toto vnímání Afriky vyvrací jako „nepřesné“, přesto ovlivnilo způsob, jakým lidé o kontinentu a zejména o našem regionu přemýšlejí. Zřejmě ovlivnilo i to, jak Egypťané vnímají sami sebe. Mnoho Egypťanů si neuvědomuje svou „africkou příslušnost“ a neidentifikuje se jako Afričané. Při konfrontaci s realitou svých afrických kořenů jsou někteří Egypťané ohromeni, jiní se zdráhají tuto skutečnost přiznat. I když to nerad přiznávám, jsme rasistický národ. Afričtí uprchlíci žijící v Egyptě si často stěžují na diskriminaci a slovní i fyzické obtěžování na ulicích. Egypťané se na subsaharské obyvatele tmavší pleti dívají svrchu jako na své „podřízené“, tvrdí. Historička Jill Kamelová to potvrzuje a vysvětluje, že to může být způsobeno tím, že napříč generacemi se egyptská elita skládala převážně z Egypťanů světlejší pleti, zatímco neprivilegovaní Egypťané byli ti, kteří dřeli pod horkým sluncem, aby si vydělali na chleba. „Egypťané si tak světlou pleť spojili s elitářstvím,“ řekla.“

Nacionalistická ideologie panarabismu, kterou v padesátých a šedesátých letech prosazoval zesnulý prezident Gamál Abdel Násir, vedla jeho stoupence (násirovce) k hrdosti na svou arabskou identitu. Pojem panarabismus získal širší přijetí v sedmdesátých letech, kdy v důsledku ropného boomu v Perském zálivu vycestovaly miliony Egypťanů do států Perského zálivu bohatých na ropu, aby si vydělaly na živobytí. Přijali mnoho zvyků hostitelských zemí a přivezli si domů nový konzervatismus, který se projevil v jejich stylu oblékání a chování. Autor a spisovatel Galal Amin se ve své dvoudílné knize „Co se stalo s Egypťany“ (Whatever Happened to the Egyptians), která je kronikou změn způsobených masovým odchodem do Perského zálivu v sedmdesátých letech, podrobně zabývá vlivem wahhábismu, rigidní formy islámu praktikované v Saúdské Arábii, na egyptskou kulturu.

Prezident Husní Mubarak (který byl počátkem loňského roku svržen masovým povstáním) přijal protiislámskou politiku a snažil se společnosti vnutit „liberálnější“ hodnoty. Jeho pokusy však byly do značné míry marné a mnoho Egypťanů se stalo konzervativnějšími v důsledku svého odporu k tomu, co považovali za „hodnoty vnucované Západem“. Někteří skeptici pochybují o Mubarakových skutečných záměrech a tvrdí, že „byl islamistou více než islamisté“. Tvrdí, že „dovolil, aby náš satelitní prostor infiltrovala řada televizních kanálů financovaných Saúdskou Arábií, které diktují lidem, jak se mají chovat“. Jiní se kloní k názoru, že Egypťané se obrátili k náboženství v důsledku Mubarakovy represivní politiky. Mubarak možná také podporoval trend islamismu, aby Egypťany zaměstnal náboženstvím a odvedl je od politiky. Politické represe a ekonomické potíže, které poznamenaly éru svrženého autoritářského vůdce, totiž přispěly k rostoucí religiozitě v posledních desetiletích. Mezitím nastoupilo tehdy zakázané, ale tolerované Muslimské bratrstvo, aby zaplnilo vakuum po vládě a rozšířilo tolik potřebné charitativní služby pro utlačovanou a chudou společnost. Skupina tak získala mnoho konvertitů na svou stranu.

Výsledkem všeho výše uvedeného je dnešní Egypt – polarizovaná země rozdělená podle ideologických linií: Na jedné straně islamisté, na druhé straně liberálové a křesťané. V „novém“ Egyptě došlo k nárůstu islamismu, ale zhruba polovina obyvatel se této změně nadále brání a zoufale lpí na rychle se vytrácejícím „sekulárním“ obrazu. Emad Gad, výzkumný pracovník a politický analytik Centra politických studií Al Ahram, mi ve dnech po revoluci 25. ledna řekl, že „jsme si vyžádali Egypt zpět z područí Saúdů“ a že revoluce byla o „egyptizaci“ Egypta po letech „pokusů o jeho saudizaci“. O rok a půl později nemohly být jeho výroky dále od pravdy, protože realita na místě dokazuje, že země nabrala jiný směr.

Egypťané navíc stále častěji používají náboženské symboly, jako je hidžáb nebo muslimský šátek pro ženy a muži si nechávají narůst vousy, aby potvrdili svou islámskou identitu. Takové symboly nemusí nutně znamenat větší zbožnost -Egypťané se prostě stali „viditelněji zbožnými“. Dospívající dívky se často zahalují v důsledku tlaku vrstevníků , uvedla Dr. Madiha El Safty, profesorka sociologie na Americké univerzitě v Káhiře.

Ačkoli známky rostoucí zbožnosti mohou být skutečně důsledkem tlaku vrstevníků, politického vyjádření proti politice Západu vůči Blízkému východu nebo dokonce ekonomické (velká část obyvatelstva si nemůže dovolit držet krok s módními trendy nebo pravidelně navštěvovat kadeřníky), faktem zůstává, že známky „islamizace“ společnosti se zvyšují. Zrušení zákazu nošení hidžábu pro moderátorky egyptské státní televize tento týden je dalším krokem tímto směrem.

Důležité je nezapomínat, že zatímco část společnosti se stále více „islamizuje“, existuje i další část, která tomuto trendu projevuje zuřivý odpor. V každé svobodné a demokratické společnosti mají lidé právo na vlastní rozhodnutí. Pokud doufáme, že oživíme naši slavnou minulost a znovu vytvoříme Egypt, který byl kdysi tavicím kotlem kultur a křižovatkou civilizací, musíme oslavovat naši rozmanitost a být hrdí na své kořeny: Na africkou, středomořskou nebo arabskou. Právě tato směsice z nás dělá to, čím jsme:

Egypťané.