Jurij Andropov
Syn železničního dělníka Andropov byl telegrafistou, promítačem filmů a lodníkem na Volze, než vystudoval technickou školu a později Petrozavodskou univerzitu. Stal se organizátorem Svazu mladých komunistů (Komsomolu) v Jaroslavské oblasti a v roce 1939 vstoupil do komunistické strany. Jeho nadřízení si všimli jeho schopností a on se stal vedoucím komsomolu v nově vzniklé Karelsko-finské autonomní republice (1940-44).
Zlomem v Andropovově kariéře bylo jeho přeložení do Moskvy (1951), kde byl zařazen do štábu stranického sekretariátu, považovaného za učiliště pro mladé nadějné funkcionáře. Jako velvyslanec v Maďarsku (červenec 1954-březen 1957) sehrál významnou roli při koordinaci sovětské invaze do této země. Andropov se poté vrátil do Moskvy, rychle stoupal v komunistické hierarchii a v roce 1967 se stal šéfem KGB. Andropovova politika v čele KGB byla represivní; jeho působení se vyznačovalo potlačováním politických disidentů.
Andropov byl zvolen do politbyra, a když se zdravotní stav sovětského vůdce Leonida Brežněva zhoršil, začal se Andropov připravovat na nástupnictví a v roce 1982 rezignoval na svou funkci v KGB. Andropov byl vybrán ústředním výborem komunistické strany jako nástupce Brežněva ve funkci generálního tajemníka 12. listopadu, sotva dva dny po Brežněvově smrti. Svou moc upevnil tím, že se 16. června 1983 stal předsedou prezidia Nejvyššího sovětu (prezidentem).
V srpnu 1983 ho přemohlo zdraví a poté se již na veřejnosti neobjevil. Dosáhl jen málo úspěchů a jeho nástupcem se stal bývalý rival Konstantin Černěnko
.