Když přepadne úzkost

V XXV. čísle svých Úvodních přednášek o psychoanalýze Sigmund Freud popsal úzkost jako „hádanku, jejíž řešení by jistě vrhlo světlo na celou naši duševní existenci“. Nový autobiografický komiks Terian Koscikové Když přepadne úzkost má sice skromnější ambice, a to vylíčit její osobní zkušenosti s úzkostí, ale podařilo se jí podat poučný popis stavu, na který, jak může dosvědčit, neexistují snadné odpovědi.

Scénář obálky ve stylu science-fiction a slovní hříčka v názvu naznačují humor, který je základem vyprávění, ale popírají zájem knihy o to, jak drobné každodenní události mohou vyvolat neužitečné a stravující duševní procesy. Živá barevnost a béčková filmová stylizace obálky se na stránky uvnitř nedostaly, Koscik používá hlavně černou a šedou paletu a řídké použití barevných výplachů (hlavně červené) různé intenzity. Styl kresby je úsporný, ale okouzlující, přičemž autorův avatar je poutavým a sympatickým vypravěčem. Koscik si bolestně uvědomuje, že její reakce na chování jsou škodlivé, ale nedokáže je rozumem ovládnout. Když protichůdné myšlenkové bubliny bojují o nadvládu nebo podkopávají slovní výměny s ostatními postavami, odhaluje se rozsah jejího zmatku.

Ačkoli retrospektiva do Koscikova dětství ukazuje, že úzkost byla vždy rysem její duševní výbavy, není zde žádný pokus o psychoanalytické zkoumání. Nejsou zde ani žádná neurovědecká či biologická vysvětlení příslušných procesů. Když je vyhledána léčba, její terapeut se zaměřuje na to, jak pomocí technik všímavosti zvládat úzkostné myšlenky a zabránit tomu, aby ji přemohly. Ty jsou jednoduše, ale účinně ilustrovány a představují krátký, ale významný svépomocný prvek vyprávění.

Koscikovo uvědomění si, že může sáhnout po pomoci, je stěžejním bodem knihy a hlavním motivem jejího vzniku. Obálka obsahuje slogan „Vyhledávání terapie, i když se vaše problémy zdají divné nebo hloupé“ a kniha vysílá čtenářům, kteří diskutují o tom, zda terapii vyhledat, jasný vzkaz, že pomoc je dostupná, a co je důležitější, že si ji zaslouží.

Tento komiks není o existenciální úzkosti ani o velkém dramatu – navzdory tomu, že hlavní hrdinka má nutkání katastrofizovat. Místo toho se čtenáři dostává sugestivního vyjádření toho, jak pro úzkostné povahy může ze zdánlivě všedních výměn názorů vyplynout hluboké utrpení a osamělost. A přestože se nenabízí všeobjímající lék, Koscik zdůrazňuje, že existují metody komunikace a kontroly, které ji přivedly na cestu k sebepřijetí a které by se mohly ukázat jako účinné i pro ostatní, kteří se potýkají s podobnými problémy.