Klasická hudba dokáže sjednocovat a utěšovat v neklidné, rozzlobené době
Klasická hudba má ovšem těžce vydobytou pověst zdvořilosti. Koncertní dekorum obvykle zahrnuje určitou zdvořilost. Být členem symfonického orchestru vyžaduje pozoruhodnou spolupráci. Obracíme se k odvěkým klasickým partiturám, aby nás utěšily a stmelily ve chvílích tragédie, a k ódám radosti, když triumfují.
Společně hrající hudebníci nabízejí symbol solidarity. Den poté, co minulý měsíc proběhlo referendum o brexitu, se na Trafalgarském náměstí spontánně sešli mladí hudebníci z Evropy, aby zahráli „Ódu na radost“ z Beethovenovy Deváté symfonie a připomněli Londýňanům význam zahraničních hudebníků, kterým možná nebude umožněno zůstat, pro kulturní bohatství města.
Beethovenova Devátá symfonie byla často používána jako symfonie pro zvládání hněvu. O vánočním ránu roku 1989 oslavil Leonard Bernstein pád Berlínské zdi tím, že shromáždil špičkové orchestrální hudebníky z východního a západního Německa spolu s dalšími z Británie, Francie, USA a tehdejšího Sovětského svazu (spojenci z druhé světové války) k jednomu z nejduchaplnějších a nejbouřlivějších provedení této symfonie, jejíž „Óda na radost“ byla změněna na „Ódu na svobodu“. Rozvášněné publikum v berlínském Schauspielhausu se na konci velkolepě rozjásalo.
Jak Bernstein dobře věděl, o 45 let dříve mohli Berlíňané slyšet Wilhelma Furtwänglera dirigovat nekompromisně duchovní Beethovenovu Devátou. Stejně jako Bernsteinův koncert byl i tento natočen na kameru a ukázal stejně nadšené a vzrušené publikum.
V jednom případě kamera zabrousila na dav obyčejných Berlíňanů. V druhém případě kamera zabírala dav uniformovaných nacistů. Společný duch je na těchto koncertech nepřehlédnutelný a zdá se, že to, co drží publikum pohromadě, je společná volba, co dělat s hlubokým, skrytým hněvem, ať už je to euforie ze svržení let útlaku, nebo strašlivé potěšení z ospravedlňování útlaku.
Jsme složitý druh. Stejně jako jiné druhy můžeme jednat impulzivně, hněv nás odvrací od myšlení a mění nás v divokou zvěř. Máme však možnost myslet. Jedinečnou funkcí hudby je zpracovat všechny stránky morální rovnice a dát nám prostor k zamyšlení. Je to umění, které nabízí nejniternější vyjádření hněvu a také odhaluje výsledek hněvu. Má schopnost poskytovat východiska pro hněv i pro řešení konfliktů.
Opera, pro kterou je hněv zásobou, je zde obzvláště užitečná. Nenaplňující celoživotní prací by mohla být snaha katalogizovat každou hněvivou árii. V málokteré opeře za posledních čtyřicet let chybí něco, co by se zpívalo v hněvu. Nespočet zápletek je poháněn hněvem.
V nejhumornějších komediích, zejména Mozartových, může dojít k sebepoznání a proměně. Kvůli tomu se můžete vrátit k videu „Figarovy svatby“ Petera Sellarse z roku 1990, které režisér zasadil do Trumpovy věže. Pán panství v sobě objeví soucit. Opera nám ukazuje, jak to lze udělat.
Častěji operní hněv, pokud se naplní, vede k tragédii. Někdy však vede k triumfu, a dokonce ho inspiruje. Nejznámějším příkladem je „Va pensiero“, sbor hebrejských otroků ve Verdiho „Nabuccovi“, který se stal sborovým pokřikem Italů 19. století usilujících o sjednocení své země.
Opera není zdaleka jedinou uměleckou formou pro správné vyjádření hněvu. Tuto schopnost má každé umění. Ale zpívaná blamáž je zesílená blamáž. To umožňuje řešení hněvu, které také nezná obdoby. Isolda ve Wagnerově opeře začíná Tristana nenávidět, ale končí ve stavu transcendentní lásky, která může milovníka opery trvale proměnit. Přesto jako vždy vstupujeme na morálně pochybné území. Nezapomínejme opět na Hitlerovu lásku k Wagnerovi nebo na Wagnerovu vlastní rasovou nesnášenlivost.
Takže pokud hledáte trochu hněvu, jděte na operu. Nejenže dostanete příklad za příkladem, kam vede násilí, ale máte možnost sami trochu upustit páru. Nikde ve veřejném životě mimo politiku a sport není bučení tak úctyhodné.
Krvavým sportem dnešní doby je mlácení do inscenačního týmu, pokud vůbec něco na jevišti provokuje. To se týká hlavně politických a/nebo sexuálních přesahů do libreta. Ale vysoce provokativní inscenace bývají ze své podstaty dramaturgicky nejangažovanější. Možná s nimi nebudete souhlasit, ale možná budete také hluboce dojati, váš hněv bude nedobrovolně vyčerpán odhalením smysluplného umění v akci.
VÍCE:
V televizi se hněv stal novou romancí
Hněv je energií pro novou vlnu žen v popkultuře
Video hry se staly hněvivým médiem pro společnost posedlou zbraněmi. Je čas odložit zbraně