Knihy, které jsem četl na střední škole

To jsou tři knihy a pět her v průběhu čtyř let. Jako netrpělivý a líný středoškolák jsem si myslel, že je skvělé, že máme v hodinách angličtiny tak málo povinné četby. Víc času na čtení věcí, na kterých mi záleželo, jako byl Redwall a moderní hry, které nám doporučoval můj učitel divadla. A taky víc času na takové věci, jako jsou videohry, randění, cigarety a bezcílné jízdy do jídelen ve tři ráno. Bylo skvělé být dítětem a málo se starat o domácí úkoly z angličtiny.

Přesto se někdy cítím podvedená. Jako člověk, který rád čte i teď, zjišťuji, že v rozhovorech s ostatními čtenáři, kteří chodili do lépe financovaných škol, zaostávám, když přijde řeč na klasiku středoškolských osnov – Kdo chytá v žitě, Pán much, Farma zvířat, Zabít drozda, Frankenstein a tak dále.

Podívám se na seznamy jako Oblíbená středoškolská četba na Goodreads a uvědomím si, že jsem z těchto titulů přečetl ohromně málo. Ty, které jsem přečetl, byly téměř výhradně z mé vlastní doby, s výjimkou výše zmíněného Fitzgeralda, Shakespeara a Dickense.

Tradiční westernový kánon má mnoho problémů. (Všimli jste si, že jsem vyjmenoval asi tucet běžné středoškolské četby a ani jedna z nich není od barevného autora?) Mé mezery v četbě však poukazují na to, jak mě moje střední škola nedokázala nijak významně seznámit s literaturou. I kdyby byl kánon sebepestřejší verzí, jakou by si zasloužil být, je tu problém s vystavením. Bez ohledu na to, jaké jsou knihy západního kánonu, je to bezvýznamné, pokud lidem není poskytnuta příležitost se jimi zabývat.

Abych byl spravedlivý, neviním z toho své učitele, nebo dokonce konkrétně svou střední školu. New Jersey má dlouhou historii problémů s financováním veřejných škol a zbytek Spojených států je na tom také dost špatně, zejména ve školských obvodech s nízkými příjmy. Problém je hlubší než úsilí (nebo jeho nedostatek) jednoho konkrétního učitele, školy nebo okresu. Je to strukturální problém, který je důsledkem pokřivených ekonomických priorit naší země.

Také to přesahuje rámec čtení. Američané mají problémy s psaním, matematikou, učením se jiných jazyků než angličtiny a nechvalně známým určováním zemí, s nimiž jsme ve válce, na mapě. Dají se tyto vzájemně se prolínající jevy popsat jinak než jako selhání našeho veřejného vzdělávacího systému?“

Podívejte, co se týče čtení, dopadl jsem dlouhodobě dobře. Koneckonců píšu pro Book Riot. Víte, co se neobejde bez toho, abych pro nápovědu vyškrábal nejhlubší zákoutí své paměti nebo vygooglil? Základní algebra. Připomenout si důležitá historická data a často i významné historické osobnosti. A ostudně si sotva věřím, že dokážu na neoznačené mapě identifikovat státy USA, natož jiné země.

Nejsem neinteligentní, ani nikdo z mých známých. (Inteligence je stejně mýtus, ale to je téma na jindy.) To, co jsem já a co je naprostá většina lidí, které znám, je produktem vzdělávacího systému, který selhal ve vzdělávání. Hlavní důvod, proč se stále zajímám o čtení, je ten, že jsem do něj investoval už v době, kdy jsem začal chodit do školy. A přesto jsou v mých znalostech mezery, které podle mého názoru měly být zaplněny už před více než deseti lety. Knihy, které jsem četl na střední škole (a navíc mnoho, mnoho knih, které jsem na střední škole nečetl), jsou zástupným znakem většího problému.

Přestože se snažím vzdělávat, nemohu si pomoci, ale cítím silnou frustraci ze skutečnosti, že musím v dospělosti věnovat značnou část svého času a energie tomu, abych dohnal to, co vzdělávací systém v mé zemi – který platili z daní moji rodiče a který nyní financuju z vlastních daní – nedokázal.

Kdyby moji rodiče zaplatili soukromému instruktorovi, aby mě naučil standardní středoškolský kánon, a onen instruktor by to prostě… neudělal, moji rodiče by měli důvod dát instruktora k soudu pro drobné pohledávky nebo mu přinejmenším nechat špatné hodnocení na internetu. V případě vlády Spojených států a jejího jednostranného selhání ve vzdělávání žádná taková odpovědnost neexistuje.

Někteří z nás, krvácejících amerických srdcařů, sní o tom, že naše země přestane stavět neviditelné stíhačky za 400 miliard dolarů, které neumějí létat, a místo toho dá přednost lepšímu vzdělávání svého obyvatelstva. Je těžké si představit realitu, ve které se to stane. Ale hej, jsme ve volebním roce a někteří kandidáti používají přesně tento slib jako argument.

Možná jednoho dne, až mé neteře dokončí střední školu a stanou se dospělými, mi budou moci ukázat Ázerbájdžán a Oklahomu na mapě, můžeme si povídat o nově definovaných a rozmanitějších učebních osnovách autorů, které četly, a já budu moci žasnout nad tím, jak moc se věci změnily.