Komu zvoní hrana – Truthdig

Zvoní hrana. Před měsícem mě náhle zasáhla. Právě jsem vystoupil z letadla v New Yorku a můj přítel si všiml prozrazeného povislého rtu. Bylo to jako Novocain. Běžela jsem na pohotovost. Lékaři mi předepsali týdenní léčbu steroidy a antivirotiky. Následující den se to zhoršilo. Musela jsem se rozhodnout: Mám v pondělí uvádět „Democracy Now!“, naše každodenní zpravodajství? Mohla jsem mluvit naprosto dobře a už mě nebaví dívat se v televizi na ženy (a muže), kteří vypadají, jako by právě vystoupili z natáčení seriálu „Dynastie“. Možná kdyby viděli člověka, kterému důvěřují, že jim přináší zprávy, stále tam, ale jen vypadá trochu šišatě, možná by to změnilo jejich pohled na přátele a rodinu – nebo na cizí lidi, když na to přijde -, kteří se potýkají s nějakým zdravotním problémem.

Wikipedie, populární internetová encyklopedie, kterou může editovat každý, uvádí, že jsem prodělal mrtvici. V úterý jsem se tedy rozhodl sdělit divákům a posluchačům, že trpím dočasným záchvatem Bellovy obrny, že to není bolestivé a že „lékaři mi říkají, že se v příštích několika týdnech vrátím ke svému obvyklému já. Do té doby je jen o něco těžší se usmívat. Ale to svět taky.“

Bellova obrna postihne ve Spojených státech každý rok 50 000 lidí. Jedná se o zánět sedmého lebečního nervu, který spojuje oko, nos a ucho. Zánět způsobuje dočasné ochrnutí nervu. Někteří lidé nemohou zavřít oko, takže si ho musí na noc zalepit páskou, a někteří nemohou mluvit. George Clooney ji měl. Ralph Nader s ní onemocněl uprostřed řečnického turné. V Bostonu s někým debatoval, když mu začalo slzet oko a ústa se mu svěsila. Nezastavilo ho to. Pokračoval ve svém turné, jen každou řeč začínal slovy: „Alespoň mě nemůžete obvinit, že mluvím z obou stran úst.“

Právě jsem v Santa Fe ve státě New York dělal rozhovor s Timem Flannerym, který byl zvolen Australanem roku 2007 za svou pozoruhodnou práci badatele, paleontologa, zoologa a vědce zabývajícího se změnami klimatu. Než jsme vyšli na pódium, omluvil jsem se za svůj křivý úsměv. Řekl, že ten pocit zná, protože prodělal pásový opar, bolestivější virové onemocnění, které postihuje jednu stranu obličeje. Začínal jsem se cítit stále méně osamělý.

Další den jsme vysílali ze zákonodárného sboru státu Nové Mexiko. Kameraman mi řekl, že právě přišel velvyslanec Joe Wilson, manžel Valerie Plameové. Dělal rozhovor se svou ženou ze vzdáleného studia s Larrym Kingem. Kameraman Wilsonovi řekl, že mám Bellovu obrnu. Řekl, že i on jí trpěl. Wilsona jsem zastihl po našem ranním vysílání. Popsal mi, co se mu stalo. Bylo to před deseti lety. Právě vystoupil z Air Force One v Africe s prezidentem Clintonem. Postříkal si obličej vodou, podíval se do zrcadla a spatřil příznačný povislý obličej, nemrkající oči a pokleslá ústa; myslel si, že prodělal mrtvici. Zavolali do armádního zdravotnického střediska Waltera Reeda a Wilsonovi během několika minut diagnostikovali Bellovu obrnu. Clinton si k němu přisedl a řekl mu, že zná řadu lidí, kteří měli Bellovu chorobu, a že by měl prostě pokračovat. Ono to přejde. Wilson odletěl do Luandy a na letištní ploše pronesl projev. Později toho dne procházel kolem televizní obrazovky a s ústy nakřivo se sotva poznal. Myslel si, že vypadá jako herec Edward G. Robinson, drsně mluvící gangster, který mluví bokem úst.

Dokonce i můj neurolog měl kdysi Bellovu obrnu a říkal, že bych měl prostě pokračovat v práci, že se to s léky vyléčí samo. Pro jistotu jsem navštívil akupunkturistu v newyorské čínské čtvrti, hned vedle sázkové kanceláře Off Track, a slyšel jsem, že pan doktor je dobrá sázka!“

S radostí mohu oznámit, že Bellova obrna se zmírňuje a já se cítím šťastný. Štěstí pro vlny podpory, ze stovek e-mailů od neznámých lidí. Jedna profesorka marketingu z houstonské obchodní školy napsala: „Když jsem sledovala, jak pokračuješ s Bellovou obrnou, naučila jsem se něco o sobě. V reálném životě se s lidmi s fyzickými nedokonalostmi setkáváme neustále. Proč jsme v televizi chráněni před pohledem na lidi s vadami a nedokonalostmi? Reportéři a moderátoři v televizních zprávách, zejména ženy, obvykle vypadají, jako by právě vyhráli soutěž krásy nebo modelingovou soutěž, což jako by přispívalo k neupřímnosti jejich sdělení.“

Mám štěstí, že mám dobré zdravotní pojištění, ale cítím se nešťastná, že žiji ve společnosti, kde je přístup ostatních lidí ke zdravotní péči závislý na rozmarech štěstěny. Nejtěžší na tomto dočasném záchvatu bylo to, jak těžké je usmívat se. Uvědomil jsem si, jak vzácným darem je úsměv. Připomíná mi to nejslavnější úsměv na světě, vlastně poloviční úsměv Mony Lisy. Možná i ona měla Bellovu obrnu.

Amy Goodmanová je moderátorkou pořadu „Democracy Now!“, který denně vysílá mezinárodní televizní a rozhlasové zpravodajství na 500 stanicích v Severní Americe.