Krvavý příběh Bonnie a Clydea, milenců, kteří vykrádali malé banky a zabíjeli velké

Přečtete si příběh Jesseho Jamese
Jak žil a jak zemřel
Pokud máte v tuto hodinu ještě chuť
něco číst
Poslechněte si příběh Bonnie a Clyda…
(Z básně Bonnie Parkerové „Příběh Bonnie a Clyda“)

Před 50 lety byl v USA uveden film.Bonnie a Clyde. Zpočátku nebyl film úspěšný ani u kritiků, ani v pokladnách kin. Ale stejně jako některé populární artefakty, které jsou legitimizovány pouze zpáteční jízdenkou do Evropy (tango a román noir v Paříži, předválečné blues a Hendrix v Londýně), i tento monumentální úspěch v Anglii způsobil, že byl znovu vydán v zemi svého původu. Na konci léta lásky v roce 1967 film vydělal pětkrát více než při svém původním uvedení. A svět oslavoval a diskutoval o jednom z nejbrutálnějších filmů v dějinách kinematografie, který byl volně založen na příběhu dvojice lupičů, kteří přepadali malé banky a vraždili ve velkém.

Krvavá trasa Bonnie Elizabeth Parkerové a Clyda Chestnuta Barrowa trvala od začátku roku 1932 do května 1934, kdy je při přepadení zkosilo šest policistů. Byl to konec gangu, který si vyžádal životy 18 civilistů a policistů. Bonnie a Clyde byli dětmi obrovského státu Texas a velké hospodářské krize, kterou způsobil krach na Wall Street. Ztělesňovali psanecký romantismus 19. století přenesený do počátku 20. století. Těžké časy, v nichž byl hrdinný venkovský zbojník zvěčněn na rozdíl od městského. Hrdina mimo zákon, který podle anglického historika Erica Hobsbawma pochází z těch společností, které „vytvářely bohatství a chudobu, poddané, kteří zaváděli pravidla, a poddané, kteří je dodržovali“, jak tvrdí ve své knize Primitivní rebelové. Jinými slovy, společnosti vzkvétajícího kapitalismu, jehož pokrok a důsledky jsou rozloženy do skládačky o tolika podobách, kolik je regionů v USA.

Ale ti dva neztělesňovali jen ony „révy hněvu“ z doby práva a suchopáru, „Dust Bowl“, písečných bouří a sucha, které způsobily, že Dorotčin dům v Čaroději ze země Oz vyletěl do povětří a většina amerického obyvatelstva se přestěhovala do vnitrozemí. Bonnie a Clyde byli také první generací zločinců, kteří vyrůstali s filmy a rádiem, po vzoru mediálních postav podporovaných bulvárem. Vypadáš jako filmová hvězda,“ říká Clyde (Warren Beatty) Bonnie (Faye Dunawayová) na začátku filmu. Blanche Barrowová, manželka Clydeova staršího bratra Bucka a členka Barrowova gangu, byla amatérskou fotografkou, která pořídila úchvatné fotografie dvojice pózující se zbraněmi nebo vedle kradených vozů Ford V-8, které by dnes mohly být na Instagramu v kurzu.

Stejně jako Beatles v prvních letech svého působení v Hamburku, ale o 30 let dříve, měli Clydeovi svého vlastního fotografa, svou Astrid Kirchherr. A stejně jako Patty Hearstová se Symbionese Liberation Army věděli, že nikdo nevypadá tak sexy a fotogenicky, jako když má u sebe samopal. Bonnie také psala básně. Všechny jsou spolu s krátkým epistolářem dvojice publikovány ve španělštině v knize Wanted Lovers. Divokost dvojice kontrastuje se začátky jejích dopisů, které obvykle začínají slovy: „Ahoj miláčku, dnes večer jen pár řádků: Jak se daří mému chlapci? On zase začíná slovy „Mé krásné, sladké ženě“ a poté se podepisuje „Tvému milujícímu manželovi“. Z některých Bonniiných básní je cítit bolest chudoby ze zapadákova v Missouri nebo Texasu, kde žila. Můžeme si ji představit jako bluesovou divu (nebo plnokrevnou Titu Merello), když čteme ty osobní podoby, jako je ta v její básni „Dívka na ulici“:

Tak vidíš, viď, drahá?
Kdybych mohla, hned bych se vdala
a vrátila se s tebou na venkov
Ale vím, že by to k ničemu nebylo
Jsem totiž jen ubohá zjizvená žena
a svou minulost pohřbít nedokážu.

Bonnie a Clyde, film, ne nadarmo začíná obrázky, také z té doby, ale záběry. Stejně jako snímky Walkera Evanse nebo Dorothey Langeové, které ztělesňovaly jižanskou chudinu a burany (termín označující lidi z odlehlých oblastí izolovaných od dominantní kultury) těch let. Sépiové tóny vyprahlé krajiny ztvárnil Burnett Guffey (historický kameraman Johna Forda) se stejnou intenzitou, s jakou zachytil erotickou rubínovou červeň rtů Faye Dunawayové, když si bere kolu z láhve. Americká kinematografie se od Bonnie a Clydea bude vracet k chromatické směsi pocitů tohoto „těžkého dědictví“ jako branec, který se směsí masochismu a nostalgie vzpomíná na léta minulá: drsné sirotkovství s dramatem a melodramatem, které se projeví ve filmech Papírový měsíc, Tenkrát v Americe a Nezabíjejí koně?“

Režisér Arthur Penn si podobně jako Martin Scorsese s Thelmou Schoonmakerovou nebo Quentin Tarantino se Sally Menkeovou vybral pro natáčení ženu. Dede Allen (který si o několik let později střihne puls bankovní loupeže, ale úplně jinak ve filmu Psí odpoledne), zachytil melodicky – podobně jako Richard Lester ve svých filmech pro Beatles – let gangu vpřed za živého, nezadržitelného zvuku lidové hudby banja a houslí.

Ať už je to paradox nebo ne, Haysův kodex, který upravoval, co je možné vidět na plátně, se zrodil v roce 34 spolu se skutečnými Bonnie a Clydem a zemřel v roce 1968, zastřelen drtivou silou filmu. A jestliže scéna bankéře, kterému vystřelí oko z hlavy, filmově objímala vzpomínaný záběr ženy s brýlemi v Křižníku Potěmkin na schodech v Oděse, závěrečný masakr hrdliček neměl obdoby. Vzdálené hejno holubů předpovídá léčku a bolest, hrdinové se na sebe naposledy usmívají. A výbuch 167 nečinných kulek vytvoří choreografii baletu krásných, stále mrtvých těl bez hudby, která se otřásají střelbou. Arthur Penn v rozhovoru, který je k vidění na Youtube, řekl: „Chtěl jsem ukázat, že vražda není neposkvrněná událost, jak to ukazovala kinematografie: je tam obrovské množství krve, je to brutální. A to jsme byli uprostřed války ve Vietnamu…..“

Pennovi i Beattymu (velmi mladému producentovi filmu) bylo vytýkáno, že idealizují dva krvežíznivé chuligány, ale byli chváleni hippie-duší, kontrakulturní mládeží, která ve filmu viděla skupinu mladých lidí bojujících proti moci a kapitálu.

Citujeme-li Bertolda Brechta, současníka dvojice psanců, pochopíme, že založit banku je horší než ji vyloupit. A pravdou je, že vytýkat tvůrcům, že nezažili dobu, kterou ztvárnili, zní asi tak rozumně, jako kdybychom Phillipu K. Dickovi vytýkali, že celé jeho dílo necestovalo na Mars. John Ford i Lucio V. Mansilla, velcí američtí vypravěči, se shodli na tom, že „Když se legenda stane skutečností, vtiskne legendě podobu“ (první z nich), stejně jako na tom, že „Pravda je to, čemu se podaří uvěřit“ (druhý z nich). Zde se filmová exkurze po našich pampách, jak píše Homero Alsina Thevenet ve své knize Censura y otras presiones sobre el cine, nedostala pod obě oči represivních nůžek.

Bonnie and Clyde’s byla éra písní, které barvitě popisovaly dobu: „Hard times“, „Gloomy Sunday“ a „Brother can you spare a dime?“vyprávějí o období pekla, na které se dnes díváme s melancholií (zde je výběr písní níže). Film dal vzniknout dalším písním, například té od Serge Gainbourga a Brigitte Bardot, která burcovala rádia a byla založena na původní básni Bonnie Parkerové, která končí takto:

Someday they’ll go down together / And together their bodies will rest forever / There’ll be a few mourners / For the law it’ll be a relief / But for Bonnie and Clyde it’ll be death.

Ať už všichni, nebo nikdo z nich, život Parkera a Borrowa a jejich výjimečný, dnes už půl století starý film – směs dobrodružství, humoru, tragédie a road-movie – by se dal intonovat i písní Leonarda Cohena „Sing another song, boys“:

They’ll never, I say they’ll never even reach the moon,
at least not the one we’re after.
Ten pluje rozbitý na širém moři, podívejte se, přátelé
a nemá žádné trosečníky
ale nechme ty milence přemýšlet
proč nemohou mít jeden druhého
a zazpívejme si jinou píseň, chlapci.
Tento zestárl a zhořkl.

VÍCE:

Více kulturních poznámek

.