Měly by dívky sloužit u oltáře? Bývalá ministrantka se vyjadřuje

Když jsem na střední škole pracovala na letní brigádě, odcházela jsem s jedním ze svých katolických kolegů, mužů, z budovy. Byl jsem před ním, a tak jsem otevřel dveře a ustoupil stranou, aby mohl projít.

„Ale ne!“ řekl jsem mu. Sarkasticky zvolal: „Právě jsi mě vykastrovala!“

Poté jsme vtipkovali, že skutečnou rolí ženy je zřejmě být v kuchyni, a po dobrém zasmání jsme šli každý svou cestou.

Naše měnící se postoje k genderovým rolím nekončí u zadržených dveří a vytažených židlí. Je zřejmé, že má-li mít feminismus vůbec nějakou hodnotu a má-li mít katolicismus nějakou sebeúctu, pak musí být dívky na oltáři při mši, ne? Jinak nás budou naši manželé bít a ovládat a říkat nám, abychom si nedělaly starosti se svými hezkými hlavičkami kvůli důležitým mužským věcem, které by nás mohly potkat. Dále, pokud se ostatním chlapcům nelíbí, že s nimi na oltáři slouží dívky, pak je zřejmě jejich misogynní rodiče indoktrinovali k nenávisti k ženám.

Přijde vám to přitažené za vlasy, dokonce trochu hysterické? Jo, taky si to myslím.

Já jsem byla ministrantka. Ve své farnosti jsem sloužila zhruba osm let. Neměla jsem sice špatné zkušenosti, ale také musím upřímně přiznat, že jsem u oltáře nezískala nic víc, než jsem mohla získat pouhým pobytem v lavici. Nějakou dobu byla služba jen něčím, co jsem dělal, když jsem šel na mši: Když jsem byl starší a bral jsem svou víru vážněji, cítil jsem se kvůli tomu blbnutí provinile. Říkal jsem si, že bych měl sloužit jen tehdy, když to dokážu dělat s modlitbou a pokorou, protože služba je způsob, jak se podílet na svaté oběti mše svaté. S tímto předsevzetím přišlo uvědomění, že jsem pouze objevil správné rozpoložení, které by měl mít každý laik ve shromáždění. Pokud jsem byl v lavici, měl jsem účast.

Nepotřeboval jsem být na oltáři, takže co bylo mým cílem? Nejde o to, že by dívky neměly schopnost být ministrantkami; jde jen o to, že z toho moc nemáme. Nemůžeme tuto zkušenost použít jako způsob, jak rozeznat povolání, a to ze dvou důvodů: zaprvé, je metafyzicky nemožné, aby se žena stala knězem, a zadruhé, pokud to žena myslí se snahou o povolání vážně, začne vyhledávat řády jeptišek a trávit s nimi čas, a tyto jeptišky na oltáři nejsou.

Někdy se mě lidé, kteří se označovali za „feministky“, snažili přesvědčit, že církev je vůči ženám nespravedlivá. Já jsem měl prostě jiný pohled na věc: Nemyslím si, že by někdo tvrdil, že jeho mladý syn „má právo“ trávit čas s řeholním řádem jeptišek nebo že by se měl účastnit rekolekcí pořádaných klášterem, který je zaměřen na podporu povolání mladých žen k řeholnímu životu. Chci říct, že takové rekolekce zřejmě nejsou formálním složením slibů a chlapci by mělo být dovoleno konat exercicie pro povolání určené řeholnicím, protože může konat skutky milosrdenství stejně dobře jako kterákoli dívka, ne?“

Takový chlapec by mohl dojít ke stejnému závěru jako já: je to sice hezké, ale nic tím nezíská, kromě pocitu, že nikam nepatří. Do řádu jeptišek nikdy nevstoupí. Tato zkušenost by nebyla ničím víc než marným cvičením.

Jako věřící katolíci s porozuměním pro povolání bychom měli být schopni uznat Bohem dané rozdíly mezi muži a ženami, aniž bychom byli obviňováni z upřednostňování jednoho pohlaví před druhým. Katoličtí rodiče by měli chtít, aby jejich synové vážně uvažovali o povolání ke kněžství, a postavit je před oltář je prostředkem k dosažení tohoto cíle, protože souvislost je do očí bijící. Tento postoj není zaměřen proti ženám. Pouze uznává, že církev může ženám nabídnout jiné dary.

Dále je samozřejmě správné poukázat na to, že muž by neměl ženu ovládat nebo zneužívat a omezovat ji striktně na kulturně podmíněnou roli. Matka církev s tím souhlasí, přičemž zachovává komplementaritu pohlaví a zdůrazňuje rozdíly v povolání.

Pro ilustraci: Muž může vařit večeři pro rodinu, vyměňovat pleny, zpívat a tančit, pokud ho to baví, a dokonce i plést svetry. Ženy mohou stavět skříně IKEA, vynášet odpadky, pít pivo a odmítat si holit podpaží. Církev se těmito činnostmi nezabývá a nevychází z toho, aby je přiřadila k jednomu nebo druhému pohlaví. Správně však s Kristovou autoritou tvrdí, že někteří muži, pokud jsou vybráni, mohou být vysvěceni na kněze. Jak uvedl Jan Pavel II. v Mulieris Dignitatem,

Povoláním pouze mužů za své apoštoly jednal Kristus zcela svobodně a suverénně. Uplatnil přitom stejnou svobodu, s jakou v celém svém jednání zdůrazňoval důstojnost a povolání žen, aniž by se podřizoval panujícím zvyklostem a tradicím sankcionovaným tehdejším zákonodárstvím.

Někteří muži, ne všichni, se mohou stát kněžími. Ženy nemohou.

Muži se nestávají kněžími – a chlapci ministranty – proto, aby diskriminovali ženy nebo aby vytvořili klub pouze pro chlapce. Kněžství je povoláním ke službě: sloužit jako Kristův nástroj a spravovat jeho stádo. Je to tvrdý život, pokud se žije správně. Ministranti jsou postaveni do pozice, kdy mohou sloužit mši a být toho přímými svědky, a pro mladého chlapce je to významná zkušenost, která mu poskytuje místo v první řadě kněžského života.

Vím, že jsem se nedopustila smrtelného hříchu, když jsem byla ministrantkou. Nikdo se ke mně také nechoval špatně. Moji farní kněží byli velmi solidní, pravověrní muži a kluci ministranti byli hodné děti. Kromě dobromyslného popichování (Nenos podpatky! Budeme ti muset pořídit delší sutanu!“) se nikdo nedal obvinit, že by se ke mně choval misogynně. Nic se nutně nezlomilo, ale ani nic nezískalo. Zdá se mi tedy, že to dělá z dívčích serverů nerozvážnou praxi; nejen proto, že by to mohlo negativně ovlivnit chlapce, ale protože je prostě fakt, že dívky budou vykonávat řeholní povolání jinak než chlapci. Naše životní poslání je samostatné, potřebné a nezastupitelné. Moje zkušenost mě naučila, že tím, že trváme na tom, aby sloužily u oltáře, nijak zvlášť nepotvrzujeme naše dcery.

Naše dcery si zaslouží něco lepšího – a to začíná tím, že jim dáme příležitost pěstovat řeholní povolání v odpovídajícím prostředí.

.