Můj 95letý děda je nejlepší lék na samotu, který mám

Obrázky nejsou dostupné offline.

Ačkoli by to nikdy nepřiznal, můj děda je osamělý. Je mu 95 let a žije sám v bytě v Niagara Falls v Ont. Jeho 68letá manželka loni zemřela. Často mi říkal, že si nemyslí, že by bez ní přežil další rok. A stejně jako u mnoha jiných seniorů v Kanadě tato pandemie jeho osamělost a izolaci jen prohloubila.

Strávil jsem tedy dvě hodiny ve frontě na test COVID, abych ho viděl. Když byly výsledky testu negativní, sbalil jsem si kufry a odjel na týden na dálnici, abych se starým pánem mohl bydlet.

Možná to zní trochu divně, když to říká třicátník, ale tento 95letý muž je můj nejlepší přítel. Před deseti lety podstoupil operaci srdce a já ho každý den navštěvoval v nemocnici. Poflakovali jsme se, dívali se na filmy o Kmotrovi, taky jsem často viděl jeho nahý zadek. Stali jsme se nejlepšími přáteli. Později jsme jeli do Chicaga na pohřeb jeho bratrance. Náš vztah se od dědečka a vnuka posunul dál, poznal jsem ho jako člověka. Byli jsme dva chlápci v motelu v Chicagu, kteří si vyprávěli historky, pili víno z polystyrenových kelímků a mluvili o válce. (Tedy, on mluvil o válce; já jsem ve válce nikdy nebyl.)

Ve výluce se s mámou učíme, jak se znovu sblížit

Na začátku tohoto roku, když se léto přehouplo v podzim, jsem si uvědomil, že se nemůžu dočkat, až tahle pandemie skončí, abych ho mohl znovu vidět. V koutku mysli mám neodvratnou pravdu, které se ze všech sil snažím vyhnout:

V den mého příjezdu se dveře otevřou dřív, než stihnu zaklepat. Čekal, až uslyší mé kroky. S holí v ruce mě vítá uvnitř. Jeho rozzářená tvář mi vždycky připomíná důvěryhodného zahradního trpaslíka a je to to nejlepší, co jsem za poslední týdny viděl. Obejme mě – je to první objetí po příliš dlouhé době. Stiskne mi zápěstí, otočí se a zamíří do kuchyně. Když zahne za roh, prdne si. Následuje téměř neslyšitelný chichot.

Miluju toho muže.

Zjistila jsem o něm za ten týden jako jeho spolubydlící tolik věcí.

Vstává v pět ráno, aby udělal karbanátky – jako farmář, který za úsvitu pečuje o svou úrodu karbanátků. Když se probudí v noci: udělá tři kolečka kolem bytu a pak si jde zase lehnout. Během těch tří koleček si s vámi bude povídat, ale jakmile skončí, konverzace skončí.

Nemá žádné výčitky svědomí, když udržuje naprostý nepřerušovaný oční kontakt, zatímco prdí. To platí i pro smrkání. Taky jsem se dozvěděl, že s mým otcem sdílí stejný příšerný výběr spodního prádla: divoce zničené, nebezpečně těsné slipy, které vznikly ještě před mou existencí.

Řekl mi, že se do jeho bytového komplexu stěhuje spousta „mladých lidí“. Vidím většinou lidi kolem sedmdesátky, někteří chodí o holi místo jeho chodítka s kolečky. Uvědomuji si, že právě to má na mysli.

Během mého pobytu se stalo mým úkolem vyměnit mu vnitřní ponožky za vnější. Nonno má pár ponožek na vnitřní stranu – mají na sobě malé gumové polštářky; a pár na vnější stranu, které se zasouvají do jeho New Balances. Jeho nohy kupodivu nejsou vůbec nechutné. Jsou to kupodivu hladké, stařecké nohy.

Každý den navštěvuje hrob své ženy na hřbitově a já se k němu při své návštěvě připojil. Nechal mě stát vedle sebe, když se pomalu probíral korálky růžence. Prvních deset Zdrávasů se modlí anglicky, zbytek umí jen italsky. Když přechází z angličtiny do italštiny, začínají mu slzet oči.

Muž nedokáže zformovat rozzlobený obličej. I když je trochu nevrlý, unavený a frustrovaný z toho, že nemůže v noci spát, nebo ho trápí bolest v koleni, nebo má oteklé nohy, nebo ho trápí léky na prostatu – v jeho tváři se nikdy plně neprojeví hněv. Je jako anti-Walter Matthau.

Můj táta to musel mít při vyrůstání s tímto jemným trpělivým mužem tak snadné. Ale možná Nonno nebyl vždycky takový? Možná je to něco, co se stane až v pozdějším věku? Možná nastane křižovatka, když na vás v sedmdesáti nebo osmdesáti dolehne realita smrti. Možná vás smrtelnost dokáže obměkčit, zlomit, zjednodušit vám život, abyste se starali jen o své lidi? Možná se stanete něžnými při umírání světla? Ať tak či onak, je to ten nejlaskavější člověk, jakého znám.

Nonno říká, že se smrti nebojí, ale já mu to nevěřím. Říká, že života nelituje. Tomu věřím.

Nonno o smrti nemluví příliš často – říká, že ve svých 83 letech byl „připraven odejít“ – ale když o ní chce mluvit, uvědomil jsem si, že jakkoli je to těžké, musím ji přijmout. Musím se ubránit nutkání odříkat to pozitivně: „Jsi zdravý, máš před sebou spoustu let, dožiješ se stovky.“ A taky se mi zdá, že je to dobrý nápad. Je mu 95 let. Na svou smrt myslí pořád. Nemít si o tom s kým popovídat je nepochopitelně osamělé. A tak tu během mé návštěvy sledujeme finále Stanley Cupu a mluvíme o jeho smrti. A poprvé po několika měsících se ani já necítím sám.

Mělo to být zřejmé už dříve, ale tento výlet nebyl jen o dědečkově pocitu izolace a osamělosti, ale také o mém.

Naše chápání osamělosti se změnilo. V roce 2010 se při zkoumání 148 longitudinálních studií o vztazích a úmrtnosti zjistilo, že solidní společenský život snižuje pravděpodobnost úmrtí více, než když pravidelně cvičíte nebo přestanete kouřit. Podle studie zveřejněné v roce 2015 se zdravotní dopad trvalé izolace rovná vykouření 15 cigaret denně. Zpráva z roku 2013 zjistila, že hlášený pocit osamělosti může zvýšit riziko úmrtí o 26 až 45 %. Osamělost zabíjí.

Když si vzpomenu na svého Nonna a na čas, který jsme spolu trávili – na ranní karbanátky, na naše dlouhé hovory přes Skype, na to, jak mi bubnoval na panděro a říkal mi, že jsem hezký – na to všechno, na celý náš vztah, je to jasné: tím, že netrávíme čas s našimi seniory, neselháváme jen my sami a o tolik toho přicházíme.

Stát se nejlepším přítelem svého dědy je pravděpodobně to nejchytřejší, co jsem v životě za posledních deset let udělal – možná kromě toho, že jsem si koupil peřiny a přestěhoval se do bytu s myčkou. Trávit s ním čas je dar. One I will cherish for whatever long I have with him.“

Eric Bombicino žije v Torontu.

First Person je osobní článek, který čtenáři posílají každý den. Máte příběh, který chcete vyprávět? Podívejte se na naše pokyny na adrese tgam.ca/essayguide.

.